Šamilův poslední čaj

"Šamile, včera v noci jsem měl sen...",  zvrátil hlavu k husté klenbě bukových korun Dokka, "...a v tom snu tě zradila tvá levá ruka!" Šamil zpozorněl, zadíval se na Dokkovy smyslné rty. Přestože byly až příliš podobny rtům ženy, věděl, že nelžou. "Lulilů..." zašeptal Šamil jako vítr a oči nechal těkat kolem sebe, odrážet od kmenů stromů, až je konečně zapíchl do kotlíku s čajem. "Dokko, napijme se."
Levá ruka byla ta, kterou Šamil zneškodňoval nevybuchlou munici a teď s ní praštil do strun letité španělky.  Chtěl si jen naposled zazpívat se slavíky...

---