Balada o ženě, která se vzbouřila

V zemi africké té běžné bylo,

že muž znásilnil si, tu, co chtěl,

že jí se to snad nelíbilo,

na to nikdo nehleděl,

 Sotva taky někdo bděl,

nad s dítky otců zacházení,

dítka z matek přišla těl,

těl, jež muž si chvilku cení,

 Těl, co znají vynucení,

těl, co přijímají knutu,

poslušně, zub nevycení,

smířená jsou za minutu,

 Jedna šestnáctka však chce mít lhůtu,

než vlastnictvím se kohos´ stane,

nechce představovat lovnou krůtu,

kde není nouze o zdeptané,

 Třicátník, rolník, pach z něj vane,

„ta bude má, tak je to běžné“,

hon na kořist pak neustane,

dokud neztvrdnou rysy něžné,

 „Ještě krok - a blesk tě sežhne,

já nebýt tvá chci právo mít“,

„ty náno drzá“ - rána šlehne,

„Ty měla jsi ho nakrmit,

ty zabila´s mi mého syna,

to zločin je - a nelze smýt,

jeho brala by tu každá jiná,

 Proč zrovna on? - ty kurvo líná,

mne taky muž můj znásilnil,

nejsi zákonem, jsi mrcha, vinná,

zničila´s život, který ctil“,

 „Tady zabíjí se mnoho sil,

což nemám právo hájit žití?,

vzepřít se tomu, kdo mne bil?,

já právo mám zlu nesloužiti“,

 „Zlu? - ty děvko, jíž se štítí,

každá slušná holka tady,

zlem jsi ty - ty couro k zblití,

chcípni, mrcho, mezi hady“,

 „Soud nepostavil k mně se zády,

uznal mé právo na obranu,

však rozsápána budu stády,

Zničila jsem si život plánů?,

měla právo jsem se odlišit?,

měla svolná jsem být zvůli pánů?,

tak jako všechny? - neznat cit?“,

 Jak štvaná zvěř, jak parazit,

všem na mušce, všem hýbe žlučí,

stále ve strachu; jí chce se žít,