Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

..la petite tardive revolution..

Výběr: a2a2a, Print
19. 07. 2006
10
1
2377

I'm only human on the inside And if looks could deceive Make it hard to believe I'm only human on the inside Just like a bird that sings up the sun In a dawn so very dark Such is my faith for you Such is my faith And all the world\'s darkness can\'t swallow up A single spark Such is my love for you Such is my love There is a kingdom There is a king And he lives without And he lives within The starry heavens above me The moral law within So the world appears So the world appears This day so sweet It will never come again So the world appears Through this mist of tears There is a kingdom There is a king And he lives without And he lives within -Nick Cave And The Bad Seeds; There Is A Kingdom; Boatman´s Call(1997)

Nebyl už nejmladší.
Přesněji řečeno, kdyby ho teď vidělo jeho mladé pubertální já jistě by se nepoznalo.
Krátký úsporný sestřih, pohodlné na míru šitý oblek a hlavě klidný výraz ve tváři.
Ono mladé já, které si tenkrát podepisovalo desítkou různých pseudonymů ( z důvodu palčivé nenávisti k vlastnímu jménu a bezmoci si ho změnit ) by jistě zklamaně sklopilo pohled marně hledaje ve svých očích onen zápal, co tam kdysi býval.
Upravil si límeček a odešel od zrcadla.
    V obývacím pokoji se na chvíli posadil aby si přečetl noviny.
Každý přece máme svoje malé rituály. Pravidelné, příjemné, povznášející a uklidňující. Usadil se pohodlně v křesle nalil si do skleničky cosi z baru a četl. Možná že novinář by neměl číst noviny až večer, když už jsou staré. Jak říkával jeho přítel, noviny umírají s koncem dne kdy byly vydány. Na druhou stranu s pár roky praxe budete mít z dnešních novin slušnou představu o tom jak budou vypadat noviny zítřejší. O jiných věcech se tam bude mluvit stejně. Lidé se rodí a umírají, s nimi se rodí a umírají příběhy, ty se rodí ze zpráv a se zprávami zmírají i noviny. Jen fotografové umějí na chvíli to kolo pozastavit, nebo si z něj půjčit malý kousíček, který se tam zase bude muset jednou vrátit. Minuty ubíhaly, už se dávno nerozčiloval jako kdysi. Maximálně pozvedl obočí nebo se vytasil s jedním ze svých zlých úšklebků. Jeho mladší já by řeklo, že je „suchar“. Dnes byl tvůrčí den a z reproduktorů poschovávaných po místnosti se linul Nick Cave. Snad jediná věc kterou by jeho mladší já bez váhání kvitovalo. U novinařiny totiž nic neposlouchal, měl by pak špatné svědomí. Dočetl noviny. Cestou do koupelny je vyhodil do koše na papír. Během té -na muže relativně dlouhé- chvíle v koupelně si broukal. Nezpíval už od mládí, někdo na to holt nemá. Ze zvyku si broukal takřka neslyšně, tichá hudba do zvuku puštěné vody. Vyšel z koupelny, vypnul sound systém, z přihrádky vytáhl helmu, zhasnul a vydal se do chodby. Teď prochází kolem zarámovaných fotografií. Skupina mladých mužů, na pozadí trosky budov. „Sifon, leden 2009.“ stojí pod snímkem, bylo mu tehdy jenom devatenáct. A jich tehdy bylo třináct. Další fotka: „Grozné červenec 2015.“, z původní party dva chybí. Pavlovi se narodil syn a Jan odešel do důchodu. Poslední fotka byla obklopena menšími fotografiemi ve stejném rámu. Podtitulek zněl „ Zahrán, prosinec 2021 “, nutno podotknout, že ti co chyběli nebyli doma na Vánocích. Nebylo to špatné povolání, ale jak říkají všichni jeho bývalí kolegové, jsou i lepší. On už to nedělá, poprvé chtěl psát se zápalem a psal místo toho v šoku, podruhé chtěl psát naivně suchou pravdu a povedlo se mu to, jenže ho pak vyhodili. Založil si vlastní agenturu a potřetí chtěl psát bez cenzury a nezávisle. Tak je tam náhodou někdo omylem postřílel. „Tak byvájet, gaspodin.“řekli mu na ambasádě. Už to nedělá, agenturu přenechal mladším, těm co byli kdysi jako on. Bál se tehdy války, ale snad ještě víc se bál když se vracel domů. Nikdo ho nečekal, jen jeho sny a pravdy až je v křesle napíše na papír. Vzpomínal v prázdném velkém bytě na přeplněný stan, plný kamarádů. A pak když v noci ležel na velkém letišti a chtěl spát, vzpomínal na pohřby plné zničených lidí. Zkoušel to zahnat vzpomínkami na křesty všech těch knih, na všechny ty ceny a nadšené čtenáře. Jsi úspěšný, zajištěný, máš cos chtěl, sugeroval si. Co sis to říkal když jsi byl mladý..? Bylo to hloupé, moc hloupé.. Nevzpomeneš si.. Dnes ne..
    Nechá fotky fotkami a obuje se. Zabouchne dveře, sejde ze schodů, zapne si bundu, nasadí si helmu, nastartuje motorku a odjede.
 
  Motorku si koupil ,protože jí vždycky chtěl a jeho rodičům, kteří mu to v mládí nechtěli schválit se to nyní oproti válce zdálo jako bezpečná zábava. Po Praze radši jezdil hromadnou dopravou, miloval ten náhodný mišmaš cestujících ve vagóně, našel tam už tolik dobrých postav. Ale dnes ne, do takové restaurace člověk nemůže přijet tramvají. Uháněl ztemnělým městem a přemýšlel, co to vlastně dělá. Váleční zpravodajové říkali že nemají rodinu kvůli svému povolání, že si jí pořídí až přestanou. On měl válečné zpravodajství aby nemusel nikoho mít, aby to nikomu nepřišlo divné. Nebyl úplně ošklivý, ani příliš tlustý nic takového. Ještě jako mladý prožil několik krátkých vztahů, hodně dívkám ublížil. Řekl si že na to nemá, třeba jako na zpěv nebo hru na hudební nástroje. Tak žil sám, ale pak se v něm před lety něco zlomilo. Začal se po svých starých láskách poohlížet. Normální člověk by si najal detektiva, on byl ale novinář. Byl válečným zpravodajem. Jak říkala jeho sestra tyhle povolání a slovní spojení „normální člověk“ se nemůžou potkat v kladné větě. Hledal sám, býval překvapen, býval zarmoucen, trošinku žárlil. Stalo se mu to koníčkem, zajímavějším než šachy v parku, bojová umění, motorka, čtení. Byl jako Mstitel, když vyjížděl po večerech do restaurací. Mstitel ne, spíše Splátce. Splatil všechna ublížení a pak se díval a zda splatil dobře. Dojel k restauraci, přímo před červený koberec. Zde si mohou dovolit večeřet jen málokteří, je to drahé ale hlavně, jen tak někdo tu stůl nesežene. Mezi ty vyvolené patřil například první rada ambasády v Paříži. Usmál se, zastavil a vložil poslíčkovi do ruky zlatou Klubovou kartu. Pokud byl poslíček vyveden z míry, nedal to najevo. To jen zlepšilo jeho již vysoké mínění o podniku. Poslíček nasednul na stroj tak jistě že příchozí ani necítil že by bylo potřeba dodávat něco o způsobu reakce na případné poškození laku. Druhý muž u dveří mu odebral z rukou helmu a koženou bundu, zatímco muž u rezervační knihy mu ukázal jeho stůl. Přišel včas, což byla vlastnost jíž se pokoušel dlouhá léta naučit. Poslední dobou si jí osvojil. Tehdy v těch zvláštních dobách náctiletosti rád pomáhal ale příliš o tom poté mluvil. I toho se snažil vědomě zbavit. Také se mu to povedlo, žádná z dívek nevěděl a že jí někdo vůbec pomohl. Kupodivu měl více kontaktů z války než z četných večírků na které byl jako autor zván. Objednal si bílé víno. A čekal. Jak stárnul začínal chápat že čekání se často vyplatí. Prvnímu radovi to dnes skutečně slušelo. Nezaskočilo mu pití, byl nenápadný a ona kolem něj prošla bez povšimnutí. Její manžel jí zbožňoval, šel za ní jako osobní strážci chodí za lidmi které chrání už léta. Kromě láskyplných pohledů jen pro ní, vysílal ostražité pohledy všemi směry. On upil vína a díval se stranou. Nedivil se mu.
    Bylo by klišé říct, že se vůbec nezměnila. Změnila se, vyspěl a zkrásněla dvě dětmi, zkušenostmi, zkrásněla protože mluvila francouzsky. Protože jestli se někdo narodil aby mluvil tímhle jazykem, byla to ona. Trpce se usmál, neřekl by že se narodil pro válení se v prachu a reprodukci zažitých hrůz a křivd, ale osud se nevybírá. Jen se mu může trochu pomoci. Před lety bylo na prvního radu výběrové řízení. V něm jsou většinou všichni vyrovnaní, jen někteří bývají vyrovnanější tahajíc vlivné známé z rukávů. Bohužel to většinou bývají Ti méně schopní, takoví co je potřeba je někam odklidit, k slušnému korytu, nejde jim o zemi a její kulturu, nechtějí pracovat, nezajímá je to. Mají i jiné nabídky. Jiní pracují od dětství a mají svůj sen a kvalifikaci. Tak proč jim trochu nepomoct. Člověk by se divil, komu se ve válce dá zachránit život..
   Ze vzpomínek ho vytrhl melodický hlas. Byl diskrétně tichý, ale zřetelný a jasný skoro jako zpěv. Býval zpěvákem, byl skvělý, zestárnul. Zestárnul vedle ní. Polkl a opět se nehezky usmál. Smát hezky se neuměl. Osud ho zase popichuje, našla si zpěváka. Býval ješitný. Sám sobě tvrdí že není, že už mu je jedno. Často si odpovídá že kdyby mi tu bylo jedno nejel by se pak podívat jestli pomohl tak jak chtěl. Ještě si na svou námitku nedokázal odpovědět. Večer ubíhal a on poslouchal. Dětem se daří dobře, v Paříži je krásné pozdní léto. Měli by se zajet podívat do Brna, domů. Kdys byl naposledy doma..? Tam kde se na Tebe dívají jako na velké dítě, nenapravitelné velké dítě..? Už je to dlouho. A rodiče stárnou, za chvilku už tu nebudou. Jsou hrdí..? Jsou. Možná že trochu žárlil na sestřiny děti, ale na vnoučat budou všechny prarodiče vždy nejvíc hrdé. Láska je v hrdosti vždy. Sestra.. Jeho sestra pro něj hodně udělala kdysi se nesnášeli a to byl možná důvod proč mu pomohla odejít. Pomohl jí. A účty jsou vyrovnány. Najednou se zarazí, ruka nesoucí sklenici ke rtům se zastaví vprostřed pohybu. Sakra, už to zase dělá.. Nevšiml si toho.. Zas zkouší uzavírat účty splácí a sám nechává aby mu nevědomky dlužili, chce aby až bude odcházet aby měl čistý štít. Ale teď ještě nikam neodchází.. Kam si myslíš že jdeš..? Musí toho nechat. Ještě dokud mu vystačí víno se bude kochat a tiše radovat. Pak si neobjedná další a odejde. Odchází. Sentimentálně pokaždé doufá že za ním přiběhne. Bere si helmu, bundu nasedá. Dnes ne, příteli.. Dnes to bylo naposled.
   Najednou je tady, poznala ho. Něco mu tiskne do ruky. Novinový výstřižek. Kdysi dávno. 2011, Praha, Demonstranti napadli americkou ambasádu, Pravé zprávy z Libanonu se neobešly bez odezvy. Usmál se. Nevěřili mu,ale zkusil to. Doma o něm říkali že lže, kolegové mu říkali že je naivní, že mu neuvěří. On si to myslel. Myslel si že ví že mu nikdo neuvěřil. Byl tehdy mladý a chtěl psát pravdu. U článku který přejel očima byla fotka několik mladých demonstrantů bylo „rozháněno“ policií, nad nimi se kácel transparent který o něm tvrdil, že nelže. Že pravda vítězí. Bylo to hloupé , ale krásné. Moc krásné. Němě na něj hleděla, podíval se znovu na fotografii, byla tam. Pod obušky a štíty, pod policejnímí botami. Čtyři roky potom co to zkazil. Nezapomněla, možná i odpustila. Teď mu snímá helmu a blíží se hollywoodský konec i s motorkou. Ale ne, vzpamatoval se, tohle je pořád můj život. A Právě proto mu vzala hlavu do dlaní a políbila ho na čelo. Pak se usmál a odešla. Sundal si rukavice a položil je přes řídítka. Díval se za ní. Ten dotyčný se musel přikecnout, někdo jí to musel říct. A on tolik chtěl aby to nevěděla. Tolik chtěl aby.. nejspíš moc chtěl všechno zařídit a odejít. Co si to tehdy říkal jako mladý..? Počkat, už ví.. Usmívá se.. „Život nemá cenu, buď se zabiju nebo půjdu do Cizinecké legie.. Zaostří na článek co zůstal na budících.. Úsměv zmírá..
 
  Říkali mu že je na to moc starý.. To neměli dělat.
Je na zemi, zase začíná. Špína a kameny ho řežou do rukou. V hlavě se ušklíbne, jak je možné že v každém výcvikáči je hlavní seržant černoch..? To je snad jeden ze zákonů vesmíru.
 A -dodává v mysli po chvíli- všichni seržanti mají stejně nepříjemný hlas.
„Debout!“
Vstává. Jde mu to. Moc dobře ví že je lepší než ti mladí kluci. I seržant to ví. A dává mu to sežrat.
„Aller au tapis!“
Padá.
„Debout!“
Vstává.
„Aller au tapis!“
Padá. Kameny ho zas řežou do rukou a písek štípe v krku.
„Debout, chiasse! Marche forcée! Dans la base, merdeux!“
Jdou si se seržantem zaběhat. Dnes ho ani moc nezlobil, takže to bude ta bližší základna.
Tenhle černý Francouz má plíce velké jako kůň.
Slunce je ještě vysoko, tak daleko od večera.
Sem se chodí zapomínat.

1 názor

Narriel
08. 08. 2008
Dát tip
Několik formálních chyb - chybějící čárky, sem tam překlepy. Prostředek mi přijde dost slabý.

Print
10. 08. 2006
Dát tip
Je v oblíbených. Četl jsem - je v políbených. Obojí je pravda!

bestye
09. 08. 2006
Dát tip
nádhera - ani nemám co jiného říct *

Eileen
28. 07. 2006
Dát tip
chezky chezky... trochu mě to přivedlo na jiný myšlenky. tak děkuju.. líbí se mi to. pro různý věci je to lehce matoucí, ale nakonec si říkám, že to třeba není na škodu.)

mě už to nezaráží, přičetl bych to novému Písmaku i jiným důvodům vycházejícím ze vztahů s konkrétnimi nicky..

ysalamiri
27. 07. 2006
Dát tip
myslim, že je to dost kvalitní, i když ty chybějící čárky ve větách mě mrzí.. *

Alojs
22. 07. 2006
Dát tip
na zdejší povídkové poměry si asi sám zavařuješ sáhodlouhými odstavci a nepřehlednou formou (neříkám, že to první je špatné). Sem tam se vyskytne chybka, překlep či chybějící čárky v souvětí. Ale je to rozhodně pokrok (mám-li to srovnat s tvými výtvory z dob před půl rokem a dál). Je zjevné, že se snažíš zdokonalovat a zkoumáš literaturu i z toho pohledu "nepříběhového". K povídce: hezky napsaná, vhodná skladba slov... umíš se v tomhle pohybovat. K dokonalosti chybí pár nevybroušených hran.¨ rozhodně tip! P.S.: zaráží mě malá čtenost tvých děl. Býval jsi dost oblíbený a čtený, když jsem tu kdysi býval... Co se stalo? Temné úskalí nového Písmáka?

pozorovatel
22. 07. 2006
Dát tip
*

Sunmoon
21. 07. 2006
Dát tip
Je to ta Tvá fantazie a představivost, co se mi vždycky na Tvým psaní líbilo... Hmm, kdyby mi tam až příliš nezaznívala Tvoje osobnost a takový to Tvoje "nesu si svůj kříž", asi bych to brala jako fakt dobrou povídku... :)

fungus2
19. 07. 2006
Dát tip
Je to skvělé**

Baziliška
19. 07. 2006
Dát tip
dobrá:-))!

a2a2a
19. 07. 2006
Dát tip
Davide, velmi dobrá povídka bez ohledu na několik málo bezvýznamných chybiček, které e mi tady nechce znovu vyhledávat, spíš jde o překlepy. Jedinou výtku, ale jen podmíněnou, mám k těm letopočtům. Čtenářsky to svádí, že bude číst buď něco sci-fi, a nebo, že půjde o nějakou odezvu na současné konflikty, ale nic se z toho neděje. Na druhou stranu je mi tato skutečnost sympatická, poněvadž při svém mládí spíše asi nechceš dělat ze sebe nějakého chytrého. Ale je to velmi dobře napsáno. Skutečně. Máš cit pro detail, je tam celá řada postřehů a záběhů do různých situací, ale přitom to má formát povídky, text je plynulý, ty záběhavky jsou přirozené a nenásilné, stejně jako samotný závěr. Přál bych všem, kdo majín rádi prózu, aby si ji přečetli. Zde se povídkám příliš pozornosti nedostává. Dokonce se mi zdá, že ti próza jde lépe jako básně, ačkoliv tam jsi rovněž talentovaný a jsem zvědav, co všechno dále předvedeš. T,V

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru