Vteřiny před startem

Jelikož mi nějaký šotek dvakrát změnil kategorii a když jsem se pokusil o opravu, nebyla možná, takže vkládám dílko znova... pokud se opět objeví jiná kategorie než "jen tak pro radost", není to závada na mém počítači. Děkuji.

     Vzduch se chvěje horkem a nervozitou. Vzdáleně si uvědomuju, že mi po zádech stéká pot a lepí mi triko pod startovním číslem ke kůži; nevadí mi to. Z minulých tréninkových týdnů jsem zvyklý na horší podmínky.
     Rozhlížím se po soupeřích. Někteří z nich jsou cizí tváře, většinu ale znám, pár dokonce velmi dobře. Právě oni mě před lety vytáhli ze srabu a zlákali k závodění. Jsem jim za to vděčný. Vím, že to zní jako blbá fráze, ale sport se mi potom stal jedním ze smyslů života, do té chvíle marného a bezcílného. Postupně přibyly i další záliby – malování, fotografování…
     Na pokyn startéra se přesunujeme na čáru. Napadá mě, že jsem ještě nezahlédl manželku s dětmi. Určitě budou čekat a fandit u cíle, jak je jejich zvykem.
     Až bude po závodu, ať dopadne jak chce, zajdeme na pivo to oslavit. Je to sice jenom krajský přebor, ale vždyť je to jedno; dokud nejde o život,…
     Usmívám se. Slunce mě krásně hřeje do zad a já čekám na start a pevně svírám kola svého speciálně upraveného invalidního vozíku.

---