Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šestá kniha (2)

08. 08. 2006
0
0
1433
Autor
lobos

4

 

Tak se mi, vy bastardi zvědaví, zdá, že nevím, jak dál. Na začátku jsem uvedl do vyprávění tři postavy - a hle, kam jsme dospěli: opovrhovaný Milošek mnou opovrhuje, o Tamaře vím stále prd a Dimitrij se mnou z bezpečnostních důvodů přerušil všechny styky, už se mi od něj nedostává ani hulení, ani školaček.

Hlavně mě ale vůbec nenapadá, jak pokračovat.

Tomu říkám cul de sac! A pokud jste snad nabyli dojmu, že mi menší odpočinek od mých neřestí neuškodí, pak jsem kdesi na počátku udělal chybu a dostatečně nezdůraznil, jak moc lpím na svých Dryádách se školními brašničkami. Vždyť erotika je dnes už to poslední, co dává životu autenticitu, ale to vy přeci víte od slavnějšího autora.

Jak ven z této podělané situace? Nebudu vás zdržovat, není jiné možné pokračování než toto...

---

Sedím doma u piana a přehrávám si Mingusovu baladu Goodbye Pork Pie Hat. Je to úchvatná skladba, má takovou podivnou, nestabilní harmonii, a snad jen, když si místo akordových značek představím chemické vzorce opiových alkaloidů, pochopím cosi o její genezi. A je-li řeč o drogách, víte co se říká? Tajemství Dimitrijova hulení je odhaleno! Nedaleko L. je hora Maková a na ní osamocený barokní kostel. Žil tam poustevník, jakýsi mnich v sandálech a hnědé kutně, a staral se o to sakrální hnízdečko. Dávno se ale ztratil bůhvíkam a s ním i slavná vyřezaná madona - a právě piliny z té sošky, z té Božské, se přidávají jako podstatná esence do Dimitrijova matroše. Čumíte, co?

Já si ale o Dimitrijově hulení můžu nechat jen zdát, a tak sedím doma a držím zde truchlivý podvečer s duchem Charlese Minguse. V tom zazvoní telefon, volá mi nějaká žena a cosi potřebuje:

"Dobrý večer, tady Tamara. Doučuji matematiku, ale sešlo se mi příliš mnoho děvčat a sháním nějakého pomocníka. Snad byste byl ochoten... "

Tamara, Tamara, Tamara, věděl jsem to! Tamara je moje vysvobození! Teď to ale nesmím pokazit.

"Ano, snad bych mohl, jisté zkušenosti mám, ovšem nikoliv s matematikou, doučoval jsem spíš humanitní předměty."

"Hm. Zvládl byste aspoň fyziku? Dám Vám teď jednoduchý příklad a když odpovíte správně, domluvíme se na další spolupráci. Souhlasíte?"

Ach Bože, je to šibalka a chce mě potrápit, skutečná nesmlouvavá profesorka. Kdo ví, co všechno ještě bude vyžadovat.

"Co mi zbývá, souhlasím."

"Dobrá. Příklad je primitivní, spíš na logické myšlení, ani nemusíte umět počítat. Dáváte pozor? Tak tedy: Most má nosnost přesně tři tuny. Nenaložený nákladní automobil i s řidičem váží přesně také tři tuny. Ale pozor! Ve skříni nákladního automobilu - představte si třeba skříňovou Avii, víte jak vypadá? - tedy v té skříni zrovna sedí dvě stovky holubů, každý z nich váží jeden kilogram. Řidič vyleze z automobilu, zabuší na skříň, takže holubi uvnitř vzlétnou, pak řidič opět nasedne a rozjede se na most. A vy mi řeknete, zda most vydrží, či nikoliv. Pochopil jste úlohu?"

"Ano."

"A co se tedy stane?"

"???"

"Jste tam?"

"No... poslyšte, Tamaro, to mi nemůžete dělat, takto mě zkoušet... Jsem přeci Váš autor. Já jsem Vás stvořil a Vy se mi odvděčíte debilní úlohou s ptáky. Já od Vás potřebuji něco úplně jiného... a vy víte co."

"Ovšemže to vím. Ale dohoda byla jasná. Odpovězte správně a dostanete to, co Vám Dimitrij upírá."

"Když já opravdu nevím..."

"Věřte si, proboha. I já Vám věřím, zvládnete to, uvidíte. Stačí jen malinko přemýšlet. Jste nesmírně inteligentní, četla jsem, co jste zatím napsal..."

"Tak dobře. Most to vydrží."

"Věděla jsem to! Máte můj obdiv! A teď dávejte pozor. Dáváte?"

"Ano."

"Znáte vesnici Vyhlazovice?"

"Nebyl tam tábor?"

"Ano, dětský tábor Vyhlazovice. Tak tam se dnes v noci vypravíte. Z Vyhlazovic vede jediná cesta na Blatnou, po té se dáte. Vpravo budete mít kukuřičné pole. Vlezete do té kukuřice a dáte se nejkratší cestou přes pole k lesu. Na kraji lesa je posed a tam Vás budu očekávat, řekněme přesně v deset. Rozuměl jste mi?"

"Je to trochu bizarní, že?"

"Celá ta slátanina, kterou píšete je bizarní, lituji všech čtenářů - ale to sem nepatří. Teď to hlavní: bude tam se mnou jedna dívenka, potřebuje doučit nakloněnou rovinu. Doufám, že se toho chopíte."

"Velice rád. Nemůže nás tam někdo vyhmátnout?"

"To je případná otázka. Kdyby se Vám něco nezdálo, začněte chrochtat jako prase. Divokých prasat se každý bojí a uteče. Nashledanou dnes v noci."

 

 

5

 

Tak co jste říkali té hádance? Já myslím, že je to excelentní nápad, dát do postmoderní frašky příklad z fyziky. Pokud jde o řešení, střílel jsem od boku - ale měl jsem štěstí, Tamara mě vzala na milost a vše se k dobrému obrací.

Á propos, srnečkové moji, nabíháte mi do rány. Střílím si z vás a střílím do vás, je to radost, věřte.

Nyní si vás dovolím zasvětit do svých tvůrčích záměrů. Snad to pro vás bude překvapení, ale touto kapitolou ukončím první celek třídílné literární konstrukce.

Ve druhém a ve třetím díle již nebudu vypravěčem já. Jednou to bude Milošek. Jeho postava bohužel neskýtá velký fabulační potenciál, ale dal jsem si tak nějak za úkol dozvědět se o něm něco víc. A také to bude jeden naivní idealista, o tom zatím nepadla zmínka. Ale samozřejmě se setkáte i s Tamarou, Dimitrijem a dokonce i s tím františkánem, co zmizel s madonou.

Otázkou zůstává , jak to bude se mnou. Rád bych celou tuto magorii dovedl k velkému a vtipnému finále, postavy však, jak jste sami viděli, začínají jednat příliš svévolně. Opravdu nevím, co se stane, ztratím-li vládu nad jejich jednáním. Z Dimitrije obavy nemám, to je trouba, ale co Tamara? Je příliš samostatná. Kdo to kdy viděl, aby si literární postava tropila šašky z autora! Kdyby ta nešťastnice tušila, jak mnoho závisí její osud na tom mém!

Doufejme však, že všechno dopadne dobře a že se se mnou budete setkávat i nadále. Udělám vše pro to, abych se protlačil do následujících kapitol. Hledejte si mě tam! Opět se vám budu vysmívat a opět vás budu strangulovat vařenou nudlí!

V těchto místech bych se vám měl také svěřit, jak už mi moc lezou krkem - a jak mi doslova překáží! - všechny ty výmysly o mrdání mladých holek. Když jsem jednou odpoledne začínal tuto veselici psát, byla představa o avantýrách se školačkami tou prvotní. Z té jsem vyšel, aniž jsem tušil kam, a té jsem se přizpůsoboval - a věřte, že to mnohdy byla plavba mezi Skyllou a Charybdou. Nicméně právě ty výmysly se staly hřištěm, na němž si s vámi hraji. A hřiště se během hry nemění, to uznejte, takže se nadále musíte dovídat neuvěřitelné nesmysly o tajném sexuálním bratrstvu. Vím dobře, že i vám už ty žvásty vadí, ba dokonce vás málem odradily od další četby, ale prosím, přivřete nad nimi oko, náhradou budete bohatě odměněni.

Myslím však, že se blíží desátá hodina.

---

Kukuřice mi je nad hlavu. Prodírám se jí, a protože mám strach, chrochtám jako o život. Měl bych si říkat: hlupáku, jak můžeš vědět, že na posedu čeká kněžna Tamara se svou rozkošnou komtesou? Což to není nesmysl? Nenapsal jsi přeci sám, že Tamara se s děvčaty osobně nestýká?

Ale já myslím jen na to, že za chvíli přijmu tělo panny a že ho přijmu na dvojí způsob. Jednou v dýmu - a vy, co čtete pozorně, musíte vědět proč - a jednou jako doučovatel fyziky.

A jak tak chrochtám, na posedu nedaleko ode mne pozvedne myslivec Milan Jeřábek kulovnici a konečně si střelí své první letošní prase.

Ó nešťastnice, cos\' to udělala, i svůj osud jsi zpečetila!

 

 

II.

 

1

 

Stála za branou krematoria a sotva mě spatřila, vykročila ke mně. Pravila:

"Ahoj, já jsem Tamara, maminka ti umřela, tak teď budeš mít mě, panebože, ty sis\' tu hroznou silonovou bundu vzal i na funus."

A šla se mnou domů a tam řekla:

"Ježiši to je smrad, honem, otvíráme okna!"

A pak vyhazovala věci ze skříní a říkala:

"Všechno to vyházej, knoflíčky, zipy, hadry, látky, nitě, všechno co ti po ní zbylo, je ti to na hovno, musíš žít jinak, vždyť ti neni ani padesát. Zítra buď v osm hodin na nádraží, pojedeme na Makovou."

---

A šli jsme loukami a kolem potoků a ona pravila:

"To jsme opravdu nádherná dvojice, akorát tak lidem pro smích, ty snad nemáš ani metr šedesát. Ale aby bylo jasno, ty mě potřebuješ a já tebe taky. Já o tobě vím všechno, že si vaříš čaje, že žereš jedině listí a že brnkáš ve vinárně na kytaru a že učíš v hudebce spoustu mlaďounkejch holek a ty že si z tebe dělaj jenom srandu, že jsi prostě uťáplík. Mně se uťáplík náramně hodí, uvidíš, co spolu ještě vyvedeme."

A táhla mě do nějaké rokle a při tom říkala:

"Mě vyhodili po devětaosmdesátým ze školství, hned po revoluci se mě koukali zbavit. Já si jela vždycky svojí lajnu, ale teď je to tam horší než za bolševika. Strašnou bestii ze mě udělali, já ani nemůžu pořádně mezi lidi."

A přišli jsme k chatě obrostlé mechem a ona řekla:

"Vylomíme ty dveře!"

Vylomili jsme dveře, vevnitř viselo od stropu ohromné sršní hnízdo. A ona za mnou volala:

"Kam utíkáš, posero, přines mi radši pořádnej dlouhej klacek."

A pak hnízdo shodila, vylezla ven a dveře zase zavřela. V chatě to začalo bzučet jak v úle a my jsme šli dál.

---

V poledne jsme došli ke kostelu na Makové, nikde nikdo, ale bylo otevřeno. Vlezli jsme tiše dovnitř a tam byl v jedné boční lodi opřený žebřík a vysoko na něm mnich v hnědém hábitu. Oprašoval nějakou svatou sošku, zpíval si a protože o nás nevěděl, bezstarostně upouštěl větry. Ona řekla:

"Pochválen buď náš Pán Ježíš Kristus. Nespadni."

Mnich se nakonec udržel na žebříku a zeptal se, zda jsme přišli přispět na opravu varhan. A ona pravila:

"Peníze nemáme, ale vím, jak dojdeš snadného výdělku. Nedaleko odsud je opuštěná chata. Byli jsme tam a nahlédli dovnitř. Stovky prázdných lahví zářily v dopoledním slunci jako malachitové krystaly, jako zelenohnědé démanty!"

A viděli jsme, jak si františkán přidržuje kutnu a kvapně slézá dolů a pak nás ve jménu božím žádá, ať mu chvíli pohlídáme chrám, a pak s rozvrzanou károu upaluje k lesu. A ona za ním volala:

“Pospěš si, utíkej, ať jsi první, lidi jsou kurvy!”

A pak se otočila na mě a řekla:

"Teď trochu nabereme vítr do plachet. Přines támhletu svatou panenku !"

A zatímco jsem kradl dřevěnou madonu, ona jedním pohybem ruky smetla z oltáře všechny květiny a vyhoupla se nahoru. Pak si sedla proti mě, oddálila svá stehna a pravila:

"Teď budeš můj velekněz."

                                                                                                                                pokračování 11.srpna


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru