Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deník 5

Výběr: paranoid_android
09. 08. 2006
3
0
2301
Autor
Piscis

4. října 1998  neděle

Řekla jsem si, že se budu snažit být co nejlepší, abych se mamince zalíbila. Snad se mi to podaří a bude mě mít radši. Dělám všechno, tak jak ona chce. Kudlinčina maminka jednou povídala, že by si přála, aby byla Kudlinka tak hodná jako já. Ve škole si o mně taky všichni myslí, že jsem hodná, zodpovědná a neustále mě chválí. Proč si to nemyslí maminka? Moc bych si přála, aby se ke mně chovala tak jako ke Krákoře. Někdy si dokonce přeju být Krákorou. Chtěla bych být na jejím místě. Chtěla bych, aby mě měl někdo rád. Chtěla bych zažít aspoň jeden den s nějakou hodnou maminkou. Chtěla bych vědět, jaké to je, žít v normální rodině. Je ještě hodně těch mých chtěla bych….

 

8. října 1998  čtvrtek

Pořád se snažím chovat co nejlépe a nezlobit maminku, ale moc se mi to nedaří. Pořád se jí něco nelíbí. Musím se víc snažit.

Tělocvikářka je nemocná. Měli jsme místo ní třídního. Já jsem ale stejně moc necvičila, protože mám na patě pořád bradavici jako hrom a zrovna ji mám natřenou kyselinou, proto mě pálí. Tak jsem jenom seděla a povídala si s ním.

Před hudebkou jsem dala Nastěnce památník. Sice to chtěla nechat až na prázdniny, ale pak si ho vzala. Jsem ráda.

 

9. října 1998  pátek

V němčině jsme měli psát o tom jak pomáháme doma. Měla jsem to napsané skoro hned a Nastěnka povídala, že to je perfektní a ať se to ještě naučím Budeme to totiž zase vykládat u tabule. Na konci hodiny se ptala, jestli už to někdo chce povykládat a dívala se na mě. A já ještě nechtěla. Nebudu chtít, dokud to nebudu umět naprosto dokonale. Vždycky všechno musím umět perfektně, jinak se nehlásím.

Byla jsem dnes ve skautu a dostala jsem kroniku. Budu tam muset napsat co nejdřív, co jsme dělali, jinak toho polovinu zapomenu.

 

10. října 1998  sobota

Maminka s tatou jeli do Prostějova, takže jsem si umyla hlavu a napsala zápis do kroniky. Nic moc jsem tam nepsala, nikdy nevím, co tam mám psát…..:

„ 37. družinová schůzka

Já, Kudlinka a Asja jsme přišly do Junáku. Na chodbě stály Soňa s Veronikou, Macek a Lenča. Ivča byla nemocná. Kosatky byly ještě v klubovně. Poté, co svoji schůzku ukončily hlasitým pokřikem, jsme vešly do klubovny. Byla tam s nimi Zdena. Dala Soně fotky z tábora, tak jsme si je prohlížely. Taky nám říkala o plaveckých závodech. Rozhodly jsme se, že na ně půjde Kudlinka, Lenča a Macek. Když Zdena odešla, začala Asja zkoušet zákony, slib, státní hymnu a pozdrav. Nejlépe to uměla Soňa, po ní jsem byla já, Kudlinka, Verča a Macek. Potom jsme si zapisovaly do sešitů něco o skautském znaku. Nakonec jsme se domluvily na pavouku, abychom si mohly nakreslit obrázky z knihy Skautská symbolika a pomalu jsme se rozcházely domů.“

 

14. října 1998  středa

Dostala jsem velikou jedničku z němčiny z toho povídání jak doma pomáhám a pak ještě jednu z překladu. A jednu z rodinné výchovy. Takže mi odbyly 3 hodiny. Stejně jich mám pořád hodně. Dneska mi zase přibylo 50 hodin. Večeřely jsme s Krákorou chleba. Ona seděla naproti mně a kmíny, které v tom chlebu byly, vyplivovala před sebe. Nesnáší totiž kmín. Ale mohla ho přece vyndat normálně ne? Když jeden plivla až na můj krajíc, řekla jsem jí ať toho nechá. Ona pokračovala a hrozně se smála tomu, když se trefila na můj chleba, tak jsem jí vynadala. A za to mám těch 50 hodin. Nikdy se mamince nezalíbím, všechno je zbytečné. Proč si pořád myslí, že jsem špatná? Vždyť se snažím! Copak to nevidí? Co ještě víc mám udělat? No tak jsem vynadala Krákoře no! Však si to zasloužila!

 

15. října 1998  čtvrtek

V hudebce jsem měla zpívat Veď mě dál cesto má a mám 1. Z matiky z podobnosti jsem dostala 2.

Maminka se hádala s tatou a začala odnášet všechny věci, které měla v obýváku a ložnici do pokojíčku, že prý budeme bydlet v jednom pokoji. Tata to všechno zase nosil zpátky, maminka zase do pokojíčku a tak to šlo pořád dokola.

Hodin mám pořád moc.

 

19. října 1998  pondělí

Nastěnka mi vrátila památník – a prý to bude trvat – ha ha ha. Vždyť už ho mám zpátky. Z písemky z němčiny mám tři jedničky. Děkuju Nastěnko  - za všechno.

Odpoledne mě otravovala a pokoušela Krákora. Dělala jsem z legrace jako že jí dám pohlavek a viděla mě maminka. Hned mi přidala 50 hodin. Nic jsem ale neudělala! Když jsem se jí pokoušela vysvětlit, že to byla sranda, zvýšila to na 100 hodin. To mě naštvalo, začala jsem na ni křičet, měla jsem vtek! Vždyť si to přece nezasloužím! No a ona to pořád zvyšovala, takže dohromady mi přibylo 250 hodin. Pak už se ten můj vztek změnil. Jsem bezmocná, nemůžu dělat vůbec nic. Zase tolik hodin. Nikdy se z toho nevymotám. Kdybych aspoň měla naději, že se to jednou změní, ale jak? A jak dlouho to ještě potrvá? Kdy s tím maminka přestane? Jestli existuje nějaký Bůh, proč mi nepomůže? On jediný by to všechno mohl vidět, tak proč to dovolí?

 

21. října 1998  středa

Maminka mi už zase nechce dávat jíst, protože mám moc hodin – 632. A peníze nemám. Kde bych je vzala? Dneska při pracovním vyučování se mi udělalo špatně. Prostě jsem se najednou začala potit – a ten pot byl studený a lepkavý, bylo mi špatně, tak tak jsem dokázala stát. Třídní mě položil na lavici a Kudlinka byla se mnou. Přinesla mi z jídelny trochu čaje a po chvíli už mi bylo trochu lépe. Třídní se mě ptal, jestli třeba nemám hlad. Řekla jsem mu, že ne…..přece mu nemůžu říct pravdu……Teď už mi maminka ani neplatí obědy, takže když mi nedá najíst ona, tak už nemám kde jíst. Kudlinka mě potom doprovodila domů. Když jsem říkala mamince, co se stalo, smála se mi a prý kdybych poslouchala a nebyla blbá, tak by se mi to nestalo. Dala mi suchý chleba, takže hlad už nemám.

 

27. října 1998  úterý

Dneska jsem zase byla zavřená v koupelně. Mám strach. Nechci tam být. Ví snad maminka, že se bojím tmy? Nebo mě doopravdy nechce vidět? Co mám dělat? Nemám nic a nikoho. Ani tebe ne Nastěnko, ty jsi jenom sen. Nechci žít. Nemá to cenu. Pro mě nic nemá cenu. Stejně všem jenom překážím, nikdo mě nemá rád. Ale proč mě nikdo nemá rád? Co je na mě tak špatného? Co mám dělat, aby mě lidi kolem měli rádi? Vždyť se snažím! Poslouchám doma i ve škole jak jen můžu, děckám radím, vždycky jim nadiktuju jejich písemku a pak teprve píšu svou. Snažím se ke všem chovat hezky. Tak proč mě nikdo nemá rád?

 

28. října 1998  středa

Hlad nemám, maminka mi dává suchý chleba a rohlíky a něco i na oběd. A schválně mi s Krákorou dělají chutě. Třeba snídáme a maminka říká Krákoře – vem si ještě kolečko šunky, Šarlota to jíst nebude, vem si za ni…..a mlaská. Nikdy tak nemlaskala……nebo jsem si toho jenom nevšimla? Jsem ráda, že mám aspoň ten chleba.

Byli jsme zase na úřadu práce na IPS. Dostali jsme papír, na který jsme měli napsat svoje vlastnosti, zájmy, předměty, které nás baví, povolání, které chceme dělat….. a pak to někteří četli a ta paní a paní učitelka – přírodopisářka  jim povídaly, co si o tom myslí. Já jsem to nečetla. Pak jsme si měli vypisovat podrobnosti o tom našem vybraném povolání. Já jsem se bavila s přírodopisářkou – ta mi povídala, co ona jako učitelka dělá a nakonec dodala, že si myslí, že budu dobrá učitelka. To bych chtěla. Pak jsem si ještě dělala (jako všichni) test na počítači a vyšlo mi, že mám být speciální pedagog.

 

6. listopadu 1998  pátek

Najíst pořád dostávám – ale pořád chleba a rohlíky bez ničeho, i bez másla. Ale hlavně, že nemám hlad. Musím to vydržet. Zvládnu všechno, co kdo po mně chce, nechápu jak někteří lidé něco nemůžou zvládnout. Někdy, když si Kudlinka stěžuje na svou mamku, říkám si – takové problémy – ty já bych vůbec za problémy nepovažovala a neřešila bych je. Takové prkotiny! Kdyby věděla, co všechno musím zvládnout za den já……

Dostala jsem dvě jedničky – z matiky a z němčiny.

Držím pořád.

 

7. listopadu 1998  sobota

Maminka se pohádala s tatou a šla někam pryč. Někdy tak chodí pryč, třeba do města nebo do knihovny a my musíme říkat, že nevíme, kde je. Asi chce, aby si tata myslel, že má někoho jiného. No s tou její povahou už vidím jak s ní někdo vydrží. Myslím někdo normální. Tata pak šel taky pryč. Maminka se vrátila a dělala naštvanou, protože ji tata náhodou potkal před obchodem. Ona totiž nechtěla aby věděl, kde je. Odpustila mi 10 hodin, protože prý je z toho smutná.

 

11. listopadu 1998  středa

Už jsem zase musela do koupelny. No aspoň mě tak nebolívají ruce – taky dobře. Ale nelíbí se mi tam pořád. Všimla jsem si, že právě tady nejvíc přemýšlím o smrti – o své smrti. Nemám proč žít. Nic nemám, jenom sny. Copak někdo může žít jen kvůli snům?  Někdy si přeju, abych se probudila a zjistila, že to všechno byl jenom sen. A ono pořád nic. Nenávidím probouzení, chtěla bych všechno zaspat a probudit se, až mi bude dobře. Nesnáším probuzení. Každé ráno ležím a mám strach. Nevím proč se bojím, prostě mám hrozný strach a nechci otevřít oči.

Už spím zase v pokojíčku a maminka sama v ložnici. Tata spí v obýváku. Každé ráno v ložnici vrzne postel a já vím, že se za chvilku otevřou dveře a maminka mě zatahá za peřinu, abych se probudila a držela. Všechna rána jsou stejná a já mám stejně pořád strach.

 

12. listopadu 1998  čtvrtek

Dostala jsem 2 jedničky – z přírodopisu a z češtiny.

Ve škole jsem si povídala s Matějem! Hlavně teda o škole – o čem jiném se se mnou dá bavit – vždyť je to moje jediná zábava. A pak taky o piškvorkovém turnaji, který se bude v naší třídě konat. Oba dva se ho hodláme zúčastnit. Hraju piškvorky moc ráda. Akorát často nemám s kým – Kudlinka když ji párkrát po sobě porazím už nechce hrát……no nedivím se jí, já bych taky nechtěla.

No a na tohle myslím celou dobu, co držím. Aspoň z něčeho můžu mít radost.

 

16. listopadu 1998  pondělí

Tak piškvorkový turnaj už proběhl, skončila jsem pátá. Hrála jsem i s Matějem – neměla jsem z toho nějak velkou radost – porazila jsem ho. No ale aspoň jsem mu mohla být chvilku nablízku. Většinou se na sebe jenom díváme – já se na něj dívám a on se na mě otočí a dívá se taky, já to nevydržím a uhnu pohledem. Tak to děláme skoro každý den.

 

18. listopadu 1998  středa 

Byly jsme s maminkou na burze středních škol v PDA. Chci jít na gymnázium, ale maminka mi říká, že mám jít raději na obchodní akademii. Že třeba na gympl nemám. Co bych ale dělala na obchodce? To by mě vůbec nebavilo! Chci učit, nechci dělat nic jiného. Proč bych na to neměla? Zvládnu všechny úkoly, které mi kdo dá. Zvládala jsem všechno doteď, zvládnu to i pak. A když ne, pak teprve začnu uvažovat co dál. Ale teď chci na gymnázium. Všichni mi říkají, že jsem na učitelku moc křehoučká…..no tak jsem no! Ale je to můj sen. Stačí mi, když budu mít ve třídě jednoho žáčka, kterého bude zajímat, co vykládám a budu šťastná.

Vzala jsem si tam testy, které byly na přijímačkách minulý rok, tak uvidím, jak mi to půjde.

Doma pořád všechno stejné.

 


daddy
13. 08. 2006
Dát tip
asi ty tvoje deníky vytisknu, moc mě baví...jsi výborná, fandím.... :)

Piscis
09. 08. 2006
Dát tip
Spring: Kdybych tohle chtěla někdy vydat jako knihu, což ale nepředpokládám, protože by to ublížilo mnoha lidem, napsala bych tam: " Všechny popisované události jsou skutečné". Dívala jsem se na netu na obsah té knihy cos četla a může být fakt zajímavá, díky za doporučení:-)

Zuzulinka
09. 08. 2006
Dát tip
smutné nikdy jsem si nic podobného nepsala

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru