Než odešel z bytu,

rozbil vždy nějakou sklenici:

"Ať je dnes úspěšný den!

Ať je trochu štěstí na světě!"

Na ulici se vždy srazil s nějakým chlápkem.

A celé dopoledne psali básně.

"Ach, jak je na tom světě krásně!"

     Nehledali souvislosti,

     nechtěli ani poznat vesmír.

     Pouze odtrhnout se od reality.

A na dlažebních kostkách v pravé poledne ...

Blažený pocit! Nepřemýšlel,

jen se válel ve špíně toho města.

     Aby se očistil.

"Dnes už nebude dnes!

Zítra už to neplatí!"

Odpoledne, to už sedí vedle mě.

Nechápu, on nechápe mě.

Jsme od sebe už dvě století.

Rudé obličeje.

A trocha nenávisti někde uvnitř.

Potáhl si trochu mamu

a vsunul ho do těla.

Tak samozřejmě a nevinně.

Ale už ne jako dítě!

Jako před lety.

     Stárnul.

     Prožraný nemocí.

     Už deset let marně hledal játra!

Ve tři hodiny, ještě vedle mě,

křičel zmateně:

"Žiju ještě vůbec?

Řekni mi, vidíš mě?!"

     Vidím pouze jeho obrysy.

     A to mi stačí.

     To mu stačí.

Ve čtyři jsme se rozešli.

Sbohem na náměstí,

kde to voní pozdním obědem.

A kuchaři mají kouřovou...

Vždycky se nad ním někdo slituje

a daruje mu cigaretu.

Možná ze soucitu

pro chlápka beze stínu.

     On sám je tím stínem!

Potom všest v

zakouřenym baru:

"Co si dnes dáte k jídlu?"

Rum a cigarety.

Na dluh. Samozřejmě.

"Máš krásné nohy."

vyloudí úsměv na její tváři

a snaží se ji svést.

     "Mladé, šťavnaté ještě.

     Prvotřídní masíčko!"

pomyslí si a představuje

tu nádhernou noc:

Až se ráno vzbudí

a nebude vědět,

jak se tam ocitli

a kde k ní přišel.

Zničehonic se objevím já:

Facka a bouchnutí dveřmi.

"Ach, ta hysterka!"

Jenže místo toho -

pivo v klíně a holka nikde.

Už se stmívá

a je mu smutno.

Kolem něj hromada prachu ...

     Nikdo nemá prachovu,

     aby ho setřel!

Já jsem doma

a sleduju zprávy.

Už mě totiž vážně nebaví

poslouchat pořád

skřeky jeho promarněného mládí.

     Všichni maříme!

Dnes večer zase nepříjde.

Nelehne si ke mně.

Žádné objetí, pusa a dobrou.

To už je dávno.

Teď už je příliš unavený.

"´brou!" zablekotá.

A slyší to jen

prázdná sklenička na baru.

Svalí hlavu vedle ní.

Probudil se v deset ráno

a nevěděl, kde je,

ani jak se tam ocitl.

Neviděl ani jednu svou ruku.

A nevěděl nic!

Jen, že dnes už není včera.

Ale to ví každý pitomec!

Někdy si říkám, že mě ještě miluje.

     (Že ho ještě miluju.)

Pořád doufá, že se rozplyne.