Únik

Byl to ráj. Jeho myšlenky, názory, pocity. Dovolil vstoupit a byla jsem jím okouzlena. Prvně. Sedli jsme si právě tak blízko, akorát, abychom postřehli vzájemné napětí, jiskření mimo děj, který se vzrušeně odvíjel před očima. Nebylo potřeba rozumět. Došlo na vnímání. Všechny odlesky toho dne, vzájemné souznění kolotem veselého pokřiku smějících se dětí, sem a tam zachvívanou trávou. Všechno to sblíženě trvá. Mlčky. Mezidobí otevřelo malé skulince vzájemnosti, s rukama za hlavou, oblakům blízko, zažíhané milosti bzučícího okamžiku. Chytil ji za ruku: „Není to dar?“

„Myslím.. nevím,“ ucukla.

Chtěla něco dodat, a vlastně nebylo co, nebyla si jistá, porušit tělesně okamžik. Slunce cílilo v poledním žáru dospět vrcholu nad námi, aby se opřelo silou své výhně všem zakmitaným elektronům nabodané kůže, které vždy přijetím z volnosti cítili. Slast příjemně objala a nemíní jí pustit dokud neodejde sama. Dokud nebude chtít. Zamanula si. Teď není potřeba rozpitvávat. Tiší a vztahuje se o poledník opřenému slunci. Nalévá svět a nijak smysly nezbraňuje. Zasněně vychutnává.

„Víš, mám rada tvou společnost, ale.. vlastně jsem i ráda sama.“

Čekal vysvětlení a přišlo bezděky.

„Tak trochu nazírám představy myšlenek nad obzory.“ Udiveně vzhlédl. „Co tím myslíš?“ Zpozorněl a přestal pohrávat nohou plechovce od lima. „Třeba když z črtů a křivek simultánních vět promítám Cohena a pak jej projektuji obrazům po okolí. Vědomím těžím až odhadem z překladů. Každé slovo připouští spojnice. Fikce. Dá se napasovat. Chápeš?“

Nevěděl přesně. Mlčel, co s tím..? Možná ani nebylo potřeba vystihnout chvíli. Chtěla být zajímavá? Popudila ho: „Nástinu tuším, ale nepřikládám význam,“ odpověděl úsečně. Mračil se. Nerozuměl. Nebyla z toho poplašená a vlastně ji ani nepřekvapila prudkost reakce. Počítala s ní, i když se uvnitř narychlo kárala. Nechtěla provokovat. Chvíli se po stranách zamotávali kradmými pohledy, a pak se pobaveně usmál. Vlídnost se ztrácela úměrně stažením vrásek do útoku. Obrnil se.

„Hele, chceš mi tu namluvit, že nestojíš o mou přítomnost? Tak silnou osobností nejsi!“ Napadl ji, a protože nevěděla jak, oprašovala jednu po druhé, aby se napřímo vyvlékla. Nechtěla vyhýbavě, ale asi o to stál, uvědomila si. Došlo jí jak je neobratná, když se má vyslovit. Věděla, že se nezašívá. Pokolikáté už..? Nevzpomíná si a ani nechce.

Bolí to. Operace, máma a její vyčítavé oči. Ne, nebyly vyčítavé, když nad tím postála, uvědomila si, že vztáhla jinak než se jí gestem snažila říci. Lehce zbrklostí zraňuje.

Bílé lůžko v nemocničním prostředí nabízelo nepohodlné místo povlečené představě toho, jaké by mělo být. Nebylo. Nic vlídného pohledem k mání nepodbízelo. Strohý, oprýskaný, kovový nábytek, postel na kolech pro pohodlný výjezd. Zvonek na stole pro případ alarmující povinnosti neochotě personálu, nepřejícný výhled na protější zeď šedivého domu. Potřebovala pro ni sebrat trochu optimismu.

„Neboj, budeš v pořádku, říkal pan primář.“ Zakrývala jeho pláštěm a nijak se nezdála smutná. Hrála. Navenek zdi bílíme, uvnitř tuhnou kosti. Bála se. To se ví.. i vzpomínky občas přepadnou a připomínkou děsí. Očekávám, kde často následky překračují omezené hranice a bez iluze končí. Zpěčuji se průchodností řešit „po svém.“ Dále nerozvíjím. Dobře dopadlo, zhluboka vydechla.

„Patriku...,“ uraženě přezíral. Vytáhl mobil. Odvaze opadá stlačením aparátu a nostalgií v hlase vytrhuje. Konce jsou jiné než začátky. Zvedl ses, kývnutím hlavy na mou stranu odstrčil vědomí nutné povinnosti s úsměvem, vzdáleně, k jiné.

„Ano Milado, to víš, že přijdu. Přesně v šest. Domluveno.“ „Už musím,“ dodal. „Rušíš mé kruhy. Z větru je oseto, nesmutni.“

Obilí patří vlny a průchodnost nohou v letním parnu. Vstřícně se dívám jak naze procházíš a neobmýšlíš. Věnovat pozornost obyčejným věcem. Jsi pragmatik, tak to alespoň, navenek, tvrdíš. Vždycky jsem věděla že se lišíme, když ony se protipóly na magnetech přitahují. Má být. Někdo ji odkázal na Písmáka.

I její poezie k ní nebyla laskavá, měla své trpké nádechy a ona je zminula znala. Nebránila. Platila cenu. Trpíš - bolí. A pak přejde tichem, zavře se hladina, kruhům se čeří a pěnou se vytrácí na mysl kraje. Bolavé vytěsňuje.

Tu plechovku jsem trávě zpod lavičky zvedla. Ohlédl ses a ponížil pohledu. Nemám ráda věci na nepravém místě. Ani „povinnost“ dávat je po někom do pořádku.. když.., třeba by to někomu jinému taky vadilo. Proč neobjevit prostor vidět dál, než navýsost sobě. Stýskání nepomůže. Omlouvat tě nebudu, mohl jsi sám.

Pozdní paprsek vyhřátého odpoledne svezl rameni do výstřihu, kam odvážně, samozvaně, vklouzl.

Ále, stavím se cestou mámě na kafe, a třeba budeš jindy přístupnější. Asi jsem měla.. „tač mi, tač mi,“ zaznívá odvedle z lavičky a já se obávala dotknout. Být ve dvou je dar. Vím už déle… a za odchodem, trávě nad vodou, vzkřikla poděšená kačka..

Když rozumím, těším se. Věci jsou nejblíže odvislé pochopení. Mám co dohánět a není špatné si občas přiznat.., jak jsou sny marné. I únik je cestou zpět. Vracím se.

Na křídlech vážky duze tóny k rozehrání stavím,

jen zavaž jí uzlík, prosím, milostí Ať pamatuje.

Nikdy bych si nedovolila dělat ti předpis na život

Stačí kým Jsi a dost na tom mám

Vždy po náznacích vážky

váhavostí nad oblaka letí

Znám její volnost

Dotkni se – do-tý-kám