Jidáš

Je to možná zvláštní,ale vždycky mi byl tak nějak blízký...

Včera jsi ještě netušil,
kráčel jsi cestou kamenitou
a žil...
Zářící hvězdu sledoval
s úžasem dítěte,
se srdcem otevřeným,
s očima dokořán,
přehlížel zlobu nezakrytou
s nadhledem toho,
který prohlédl...

Kdo tě v ta místa zavedl?
Tvůj druh a přítel?
Pán?
Tys z jeho dlaní
čistou vodu pil
a zázrak prozření
ti byl dán
s královským majestátem.
Včera jsi ještě netušil,
co zítřek přinese ti...
On moudrý, krásný, Agnus dei.
A vy...
blažené jeho děti!

Kamením,prachem, blátem,
tvé bosé nohy poraněné
kráčely dál,
ke slunci,k pravdě, za nadějí.
Víš, koho nejvíc miloval?
Kdo číši jedu vypít
si bude muset do dna?

Příteli,
včera jsi ještě netušil,
největší zkouška věrnosti
a síly
že čeká na tebe -
- tys mu byl nejvíc milý...
In Christi nomine
na sebe břímě musíš vzít,
pro jméno jeho
to svoje pošpinit
na věky...!
pravdu vzít za ním do nebe
Pomoci jeho úděl naplnit.

A konec už je blízko,
blízko je vykoupení.
On kalich svůj už také vypil do dna,
na boku šklebí se
od kopí rána bodná,
už zašeptal své "Consummatum est"
a jeho zrak se upřel na nebe...
I ty ses vydal na poslední z cest,
na cestu úniku
od svého utrpení,
na cestu úniku
sám od sebe!

Slunce je nízko,
brzo už rozzáří se miliony hvězd.
Snad jedna z nich tě
na konec tvé pouti
dovede...

---