Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Samotář

02. 04. 2001
7
0
2667
Autor
Funda

Hluboko v Šumavských lesích....

Sedím ve srubu a hledím do ohně. Malé mihotavé plamínky si tiše hrají, olizují dřevo a to krásně zpívá. Přihazuji další poleno, a vstříc mi letí roj rozzlobených jiskřiček. Sedám si do houpacího křesla, rozžíhám svou starou petrolejku, a dlouhým pohledem pozoruji, jak se venku tiše snáší sníh. Zrovna si beru z police knížku, a rázem se chtivě ponořuji do děje, když tu náhle noční ticho poruší slabý dívčí výkřik. Zpočátku ho považuji za halucinaci mé dlouhodobé samoty, ale když se opakuje, zvedám se a začínám se oblékat. Vyjdu před srub, a mrazivý vítr mi připomene, abych stáhl čepici víc do čela. „Pomóóc”, zní velmi z dálky a já okamžitě vyrážím tím směrem. Po dvaceti krocích si uvědomuji, že jsem si měl sebou vzít petrolejku, ale výkřik se ozývá znova a je plný beznaděje. To mi stačí. Maximální rychlostí, jakou mi vysoký sníh dovolí, se ženu za tím hlasem. Po tváři mi začínají stékat potůčky potu, ale to už v dálce spatřuji obrys postavy. Skláním se nad ní a opatrně ji beru do náručí. Nebrání se, patrně omdlela vyčerpáním. Splavený jako po notné koupeli ji vnáším do srubu a pokládám ji něžně na svou jedinou postel. Právě stavím kotlík s vodou do krbu, když za sebou náhle ucítím pohled. Otočím se, a vidím její hluboké oči, jak mne bezmocně pozorují. „Kde to jsem?” „V mém skromném obydlí.” „Ztratila jsem se při projížďce lesem.” „Sundejte si tu bundu a kalhoty, máte je celé mokré.A pořádně se přikryjte. Já zatím dojdu pro dřevo.” Vyjdu ven a popadnu pár velkých polen, se kterými se pomalým krokem vracím. „Už můžu?” „Ano.” Házím pár polen do krbu a zbytek pokládám do zásobníku na noc. „Dáte si čaj?” „Díky, ráda.” „Asi bych se Vám měl představit. Jmenuji se Petr.” „Alena, a mockrát děkuji za záchranu.” „Za málo, ještě Vám musím dojít pro lyže.” „Ale to doufám uděláte, nebo uděláš, jestli Ti smím tykat, až ráno?” „No, uvidím, a tykat mi rozhodně smíš.” „Sladíš?” „Ne.” Nalévám čaj do velikého hrníčku s puntíky a podávám jí ho. „Díky,”doprovází to slovo krásným úsměvem a v mém srdci se cosi pohnulo. Zasedám ke stolu, a zpoza kouřícího hrníčku tiše pozoruji její krásu. „Copak tady vlastně děláš?”, ptá se mě chvějícím se hlasem. „Jsem dřevorubec na volné noze, momentálně úplně bez práce, a tohle je můj domov.” „Máš to tu opravdu pěkný.” „Díky, a co děláš Ty?” „Já hraji divadlo.” „To Ti závidím, protože ho mám moc rád, ale málokdy se tam odtud dostanu.” „A proč tu tedy žiješ, když se Ti tu nelíbí?” „Neřekl jsem, že se mi tu nelíbí, jenom že se odtud člověk těžko dostane za kulturou.” „Tohle místo jsem si sám vybral, protože mě lidé připadali hrozně hrabiví, sobečtí a uspěchaní, a tady jsem se toho všeho zbavil a nalezl klid.” „A není Ti tu někdy smutno?” „Je, ale stačí se začíst do některého románu, nebo se projít lesem, a hned nejsem sám.” „Já musím mít okolo sebe neustále nějakou společnost.“ Uběhlo pár desítek minut v hovoru o nepříliš vážných tématech, a já jsem nahlas pronesl, že je čas jít spát. „Ale vždyť Ty nemáš kde spát!?“ „Já si sednu do křesla, přikryju se dekou a budu bdít nad tvým spánkem.“ Zavírá víčka, a když tiše pronáším „dobrou noc“, už sladce spí. Prohrábnu krb, naložím do něj pěknou hromádku dřeva a pomalu se oblékám. Ještě sáhnu po petrolejce a již vyrážím do noci. Jdu po svých stopách a v duchu tiše nadávám na vítr, který se mi snaží sfouknout mihotavý plamének tančící za skleněnou stěnou. Stopy jsou díky vydatnému sněžení čím dál míň zřetelné a já spíš jen odhaduji směr. Po dalších sto krocích náhle zjišťuji, že jsem se ztratil, a tak se beznadějně vracím zpátky. Notně promrzlý vcházím do krásně vytopeného srubu a sundavám si oblečení. Postavím konvici s čajem na rošt do krbu a z police si beru trochu skromného jídla, do kterého se s velikou vervou pouštím. Mezitím si nalévám horký čaj a usedám do křesla. Usrkávám po kapkách tu hřejivou tekutinu a přemýšlím, jak by to bylo krásné, kdyby tu se mnou zůstala. Náhle mi hlava začíná padat na prsa, a tak jen instinktivně odkládám hrníček. Probouzí mne nezviklá vůně. Otevírám pomalu ztuhlá víčka, a překvapením si protírám oči. Na stole leží topinky s česnekem a vedle nich stojí hrníček s horkou kávou. Podívám se do postele, ale jak jsem předpokládal je prázdná. Z kůlny však zní šramot, a tak se nezdržuji a jen tak v košili jdu ven. „Už jsi se nasnídal?“ „Ještě ne, ale prozraď mi, kde jsi vzala ty lyže!?“ „Ráno, když jsi ještě spal sem přišel nějaký hajný a přinesl je.“ „A neříkal nic?“ „Ptal se po Tobě, ale když jsem mu řekla, že ještě spíš, tak zavrtěl hlavou a řek, že to snad není možný.“ „Jo a ještě Ti tu nechal tenhle vzkaz.“ Beru z její ruky úhledně složený lístek v němž je psáno toto: Zejtra se sejdem Na Mlejnech. Bude tam výroční schůze. PS: Ty si měl asi pernou noc co? Myslím si něco v tom stylu, že hajný ještě nepochopil, že každý nemusí v ženě vidět jen objekt sexuální touhy, ale i velmi oduševnělou bytost, a vhazuji zmuchlaný list kamsi do kůlny. „Je to něco důležitého?“ „Ne, jen pozvánka na výroční schůzi myslivců, o které už vím čtrnáct dní.“ „A můžeš mě doprovodit k vlaku?“ „K vlaku?“ „Mám zlámanou jednu lyži a nějak se musím dostat zpátky do hotelu, aby mě nehledali.“ „To musím uznat.“ „Tak už pojď.“ Chytne mě za ruku a vede dovnitř. Má krásný teplý stisk, na který se nezapomíná. Usedám ke stolu a začínám chroupat topinky a srkat k nim kávu. Sedí naproti mně a ponořuje se do mého těla svýma hlubokýma očima. Raději na chvíli odvracím pohled od její tváře, protože jinak bych asi brzo roztál jako sníh, když na něj dopadnou teplé jarní paprsky slunce. „Nechtěla bys do toho hotelu jenom zavolat a zůstat tady ještě pár dnů?“ „Ráda bych, ale slíbila jsem kamarádce, že se zúčastním konkurzu na Julii, a ten je již pozítří.“ „Škoda, vnesla jsi slunce sem i do mé duše.“ „Dám Ti adresu a můžeš se na mě někdy přijet podívat a případně u mne i pár dní zůstat.“ „Tak dobře.“ S rezignovaným úsměvem se zvedám od stolu a jdu se oblékat. Venku je opravdu krásně. Sníh mi křupe jemně pod nohama, a na uších mě lechtá sluníčko. Slyším, jak se otevírají dveře, a tak se pomalu otáčím, abych vzápětí spatřil výjev jako z Řecké mytologie. Jemný větřík rozprostřel její dlouhé vlasy do širokého vějíře a sluneční paprsky jim dodaly zlatou zář. Stojí přede mnou jako bohyně u vchodu do svého chrámu, a já ubohý poutník ji přicházím prosit o pomoc ve svém hoři. Z mého rozjímání mne náhle vytrhne onen božský hlas, pronesuvší jedinou strohou větu. „Už jsi připraven?“ „Ano, ale co ty lyže?“ „Jestli můžu, tak je tu nechám, protože už jsou mi nanic.“ „Jak chceš, já je někam uklidím a až někdo bude postrádat jednu lyži, tak mu ji věnuji.“ Zamykám srub a společně vyrážíme směrem k silnici. „Jak daleko je to sem k cestě? „Asi tak tři kilometry.“ „To tě asi moc lidí nenavštěvuje.“ „To ne, ale díky tomu mi poskytují společnost všechna lesní zvířata a občas mi zahraje meluzína v komíně.“ „Jsi opravdu zvláštní Petře.“ Mlčky si zapaluji fajfku a přemýšlím co jí na to odpovědět. Snad, že kvůli ní bych se své samoty klidně vzdal, či že jsem se stal bláznem při pohledu do jejích očí? Ne, zachovám mlčení, abych zbytečně nezranil její duši. „To je pěkná vůně.“ „Je to směs bylinek.“ „Mohl bys mi dát trochu toho voňavého tabáku pro mého bratra?“ „On také kouří fajfku?“ „Ano, občas když ke mně přijede, tak mi to tam začudí tím svým smradlavým kalumetem.“ „Tak v tom případě Ti ho dám plný pytlík.“ Odvazuji si od pasu váček s tabákem a podávám jí ho. S díky přijímá, ale to už se blížíme k vlakovému nádraží a já se stávám čím dál zasmušilejší, a na její otázky odpovídám většinou velmi stručně. „Tohle je Tvůj vlak, pronáším smutným hlasem a ukazuji na oprýskanou lokomotivu.“ „Dojdu si koupit jízdenku.“ Pozoruji její postavu jak mizí v malém červeném domečku. Okolo prochází průvodčí, a tak se ho ptám za jak dlouho ten vlak odjíždí, a on mi sděluje, že za deset minut. Poděkuju mu, a dívám se zamlženým pohledem na její vracející se postavu. „Jede Ti to za deset minut.“ „Tak to mám ještě čas, abych Ti napsala adresu.“ Vyndává kus papíru a v rychlosti na něj píše ta kouzelná slova, která naše dopisy a kroky směřují správným směrem. Beru si ho od ní a vkládám jej do své hluboké kapsy k velikému kapesníku. Do uší mi zazní ostrý hvizd, a ona urychleně nastupuje. „Ahój“, mává mi z okna a já pozvedám ruku. Vlak mizí s hřmotem v zatáčce, když se vydávám na cestu zpátky. Jdu lesem a ne po cestě, protože nechci nikoho potkat. Zastavím se nad malým jezem u potoka a vyndavám si kapesník, abych se vysmrkal. Přikládám ho k nosu, ale můj zrak upoutá jakýsi lísteček snášející se tiše na vodní hladinu. Poznávám v něm lístek s adresou, ale to je již pozdě, protože právě mizí pod ledovým příkrovem. Z oka se mi vykulí slza, přeběhne po tváři a spadne na zem. Otřu si oči kapesníkem a tiše hledím na vodní hladinu, která mi právě sebrala poslední naději. Schyluje se k večeru, a tak se otáčím a jdu domů, abych to stihnul než bude tma, protože zatmění v duši mi bohatě stačí. Již vyšli hvězdičky, když sem zahlédl matný třpyt oken mého srubu. Oheň mezitím vyhasl a tak ho znovu rozdělávám, neboť teploměr venku právě ukazuje –17C. Usedám ke stolu a začínám psát povídku o jednom dřevorubci…..
ondrech
21. 10. 2004
Dát tip
to je mooc pekny! **TIP jen se divim, kde se v hajovne vzal internet s pismakem...:)

Sadaf
25. 08. 2001
Dát tip
No,lidickove moji zlati,musim vam rici,ze tuto povidku jsem jako mnozi z vas precetl jednim dechem a to dokonce uprostred tech Sumavskych lesu a Funda sedel vedle me a presne jsem vedel,o kom to je.....Cavy,ja nevim,jestli to bylo dobre,ze ho mrzela ta ztrata te adresy,ale mozna mas na jednu stranu pravdu,protoze o lasce je mnohdy lepsi jenom snit..... Joooooo,Fundi.....TIP

Krel
03. 08. 2001
Dát tip
je to dost dobré....dobrý vypravěčský styl...líbí.

FLO
08. 06. 2001
Dát tip
Asi to samý co ruby.Ty dialogy sou prostě moc knižní,nereálný.

FLO
08. 06. 2001
Dát tip
Asi to samý co ruby.Ty dialogy sou prostě moc knižní,nereálný.

Helča
03. 05. 2001
Dát tip
Mě se taky líbila - přečtena jedním dechem. TIP

Funda
04. 04. 2001
Dát tip
Astalavista: díky za objevení chybičky, už jí letím zneškodnit K tvému bodu číslo 2: to jsi ještě neviděl Fundíka

Astalavista
03. 04. 2001
Dát tip
Předem mojí kritiky konstatuji, že na jejím konci dám tip, ale.... 1) ruby má v lecčem pravdu, ale mě se zdá, že poněkud archaicky znějící výrazivo stavbu příběhu, respektive jeho formu nekazí. Jedná se přeci o člověka, který žije sám v lese a tak se k němu přeci jen nějaké ty novotvary těžko dostanou. Do hrabivosti, sobečnosti a spěchu jsi zřetelně promítl svůj vlastní názor, což je zcela legitimní a přirozené. Je zřejmá i skrytá touha někdy se vším praštit a utéct někam daleko, kde tě nebude nikdo otravovat a zatěžovat rádoby důležitými věcmi. 2) Některé tvé myšlenky se ubírají správným směrem, ale něco mi tam nesedí: např. Nedokážu si představit chlapa, který žije sám v lese a když potom hajný vida sličnou děvu u jeho obydlí zahlásí něco ve smyslu bouřlivé noci, opáčí v duchu tím, že vidí u žen hlavně duchovní hodnoty. To mi příjde až trochu fantaskní, jsme přeci taky jenom lidi. 3) Bacha na chyby typu "ledovím příkrovem". Povídka tak značně ztrácí. Jak už sem napsal úvodem, za dějovou nit, za náboj a otevřený konec TIP.*

IVANOL
03. 04. 2001
Dát tip
-osobitý vypravěčský styl... -romantická duše.. -námět není nový.. (to jen z hlediska originality :-)) +

ruby
02. 04. 2001
Dát tip
pribeh je to krasnej, taje mi srdecko, jen nektery casti tech dialogu, myslim, ze by nikdo nikdy nevyslovil, od doby co byla vynalezena zeleznice. bdit nad spankem, zahraje mi meluzina,mě lidé připadali hrozně hrabiví, sobečtí a uspěchaní, a tady jsem se toho všeho zbavil a nalezl klid.” nic proti obsahu, i kdyz...ale hlavne forma zni to proste nezive.

Je t prostě náááááááádhera....absolutně ŤIPťop :)))))))))))))))))) děkuju za vyvolaný úsměv....ŠEKUJU MOCGKRÁT :)))))

Cavalera
02. 04. 2001
Dát tip
Myslím si, že to bylo jeho štěstí a né smůla, tahle holka by nebyla pro něj .... tomu věř a jestli je to o Tobě, tak buď rád:-) ...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru