O Králově vrchu

To bylo tak. V dobách, kdy lidé ještě věřili na kde co, žil ve Stvolíneckých Petrovicích nějaký Honza a  protože byl nejlepším dřevorubcem v Petrovicích, říkali mu Honza Král. Ono tedy, být tady králem dřevařů nedalo až tak velkou námahu, poněvadž ve většině z osmi chalup, co jich tu stálo, žily odedávna rody ptáčníků a ovčáků; ale což, král je král.
Honzovi se tuze líbila mladá urostlá hostinská z roubené hospody na křižovatce mezi Jezvé a Policí. Jmenovala se Marie-Luisa po své německé mámě, splétala si dlouhé plavé copy a v obou svalnatých rukách unesla věnec tupláků s lipským pivem. Bylo-li v šenku prázdno, stávala na zápraží a opírala se o malovaný štandlík po dědečkovi, bylo-li plno, rejdila v lokále sebevědomě a to tak výrazně, až jí, někdo uznale, někdo posměšně, začali říkat hraběnka od pestrýho škopku čili von Kessel buntes. (A ji to zlobilo.) Pak jednou jeden černý kudrnatý Herbert, co mu přezdívali Teufel, v noci přinesl hlínu a všelijaké bejlí a ráno už z ní byla Marie-Luisa von Kessel buntes Blumen. Udělal to prý proto, aby ji potěšil. Ve skutečnosti mu už dávno vadilo, že Honza sedává poslední dobou v krčmě tak nějak častěji a o poznání halasněji poroučí mázy. Tak to tedy ne, čuřil se, český dřevař přece neobloudí hrdé německé děvče. Hned zítra ji Herbert ohromí nějakým hrdinským činem a získá tak její obdiv, pak ruku, pak hospodu a tělo a nakonec i duši.
Druhý den se oba sokové ženou večer do krčmy. Marie-Luisa s hrudí dmutou jak plachty španělské galéry roztáčí pípu a obíhá lokál. Kde se vzali tu se vzali, najednou halamové tu. Než si našli každý volnou židli, Marii-Luise zbyl v rukou poslední žejdlík a k němu se teď natahují dvě dychtivé pravačky.
„Dej to sem,“ houkne to pokorně z jedné strany.
„Donnerwetter uhni, dřeváku, pivo je moje, viděl jsem ho první,“ zazní z druhé.
„Že tě plácnu, Sasíku uzená; já tady byl dřív než ty a pivo je moje,“ vyskočil Králů ze sesle.
„Solch’ ein’ Frechheit, co to plkáš, Bier je můůůůj,“ napružil se i Herbert.
Sousedé od ostatních stolů nepokrytě sledovali doutnající konflikt a čekali, jak se zachová skutečná příčina sváru. Ta s hubou od ucha k uchu vkročila mezi ně, prudce se otočila, takže každý dostal do zubů dvoulibrovým copem, sporné pivo jim vylila na hlavy a zchlazené vystrčila ze dveří. Dnes už nedostanou ani smradlavý syreček zpod skleněného šturcu.
Stáli na zápraží a koukali po sobě kose. Bylo nad slunce jasnější, že dokud nevzejde nějaký vítěz, dobrovolně ani jeden ani druhý neustoupí. Že se o Marii-Luise rozhodne soubojem, jak navrhoval čertovsky mazaný Teufel, nechtěl Honza ani slyšet, on spíš tak třeba se vsadit nebo tak něco. Jasně, vsadí se o to, kdo vypije za hodinu dvacet pět piv. Jenže chyba lávky. Herbert Teufel z Waltersdorfu není žádný bůďa a švindlíky na něj neplatí (a vypustil z  nosu obláček sirovodíku a na hlavě mu naskočily dvě boule). Změna, změna, uděláme závod. Holku dostane ten, kdo první otevře tyhle dveře krčmy U pestrého škopku. Mají to oba z domova stejně daleko, možná Honza trošinku blíž, ale zase má na cestě krkolomný sešup s  vršku. Startuje se zítra, až zazní klekání z Jezevského kostela. (To už bude pořádné šero a  Herbert neuvidí ta železa na jezevce, která mu „kdosi“ nastraží u  chalupy.) S  tím se rozešli.
Honza se drápe do strmého srázu na vrchol nad Valteřicemi, jelikož tudy je cesta do Petrovic nejkratší, vrčí a  klouže svahem zpátky dolů a znova se hrabe nahoru, ještě třicet kroků, ještě dvacet, deset – sláva, už je na severním návrší. Taková fuška při návratech, je načase stát se krčmářem na rozcestí. Zbývá pouze porazit toho ukoptěnce v kamizole; safra, kam asi dědek zahrabal ta stará železa? A co když kudrnatec vidí i  v  noci? Honza bloumá cestou k Novině a tu se zarazí. Jářku, odkdypak roste támhle na protější plošině ten obrovský dub. Sebere pořádný valoun a cvičně jím švihne tím směrem. Křápne to do kmene a ejhle, ono vám to dubisko ukrutně zařve, hodí žulvas zpátky a pak teprve se změní v obyčejného Teufla. Krindypindy, ten Sasík umí kejkle, vyděsí se Honza. Vrátí se trochu na první plošinu a už zas hází po Herbertovi kdejaký kámen, co tu leží. A že jich leží hodně, vydrží mu střelivo dlouho. Na protějším vršíčku křepčí Herbert jak bajadéra, poněvadž neustále uhýbá pršce čedičáků a mezitím se snaží lámat celá skaliska a  metat je na Honzu.
Jenže, zkoušeli jste házet almary, když vás soupeř zasypává vytrvale bramborami? Než Teuflovi dojde, že čím větší skálu chce urvat a mrštit, tím déle mu to trvá, koupí několik vydařených do šimpánu a s mířením má také výrazné potíže. Honza vždycky bezpečně uhne a praží po cizákovi s  rostoucím potěšením. Dokonce začal doprovázet čedičovou palbu bojovými výkřiky.
„Hybaj odsud,“ huláká, „to je moje cesta a ať tě tu už nevidím.“
Herberta zatím stěhování skalisek tak vyčerpalo, že rozbitými prackami by nesebral ani chrousta, natož kámen a raději prchl do blednoucí tmy. Bylo načase. Honza už stačil přeházet na protější vrcholek celé suťoviště a docházelo mu střelivo. Chvíli ještě počkal, zda se Teufel vrátí a pak vykročil zvolna k Novině. Na návrší, kde před chvíli trojčil rohatec, se zastavil a rozhlédl svítáním. Kam oko pohlédlo, kamení – spousta kamení – hromada kamení; ba dokonce se zdálo, že plošina je výš než byla ještě večer. Honza se nafoukl pýchou. Umí vršit hory! Pak se vyfoukl a  unavený šel domů spát. Ani nevěděl, jak se dopotácel do chalupy.
Prospal by celý den, kdyby mu soused Janek řečený Palivec, ptáčník a vyhlášený mudrlant, nepřišel odpoledne připomenout všemi pivními bratry dychtivě očekávaný duel. Dřevař si protřel oči, povytáhl kalhoty, zalezl do kůlny hledat železa. Šlo to bídně. Tělo bolelo a rukám se nechtělo vůbec hýbat. Navíc mu stále za zády brebentil poněkud šmírující Palivec.
Na Herberta zase měl dohlížet sedlář Matěj zvaný Šmolka a  nikdo by mu to nezáviděl. Když už potřetí vybíhali z  Novosedla na Javorskou při stopování olbřímího kance, došel Šmolkovi dech a Herbertovi trpělivost. Nechali kňoura kňourem a pustili se za kocourem. (Plížil se kamsi a mrskal rezavým ocasem, až Teuflovi připomněl copy Marie-Luisy; tak obrátil k domovu.) Uštvaný Šmolka ani nehlesl na odpor a dorazili v  pokročilém odpoledni zpátky do Valteřic. (Přišli vlastně pozdě – železa už ležela.) Herbert šukal okolo chalupy a natahoval uši k Jezvé, Matěj seděl na jeho zápraží a unavovalo ho i to, vymýšlet si další a další důvody své přítomnosti, protože nechtěl přiznat, že dává pozor na dodržování pravidel. Ono se řekne „závod“, ale představa nečestně získaného atraktivního místa krčmáře U pestrýho škopku vybudila v  hospodském bratrstvu nevídaný smysl pro poctivé klání.
Zpráva o sporu se rozkřikla, takže se k večeru sešla v hospodě ukrutná návštěva. Někteří Jezevští i  Poličtí abstinenti opustili nečekaně rodiny a přišli se zvědavě podívat, o jakouže Brunhildu se to běží. Ti, kdož soupeře osobně znali, teď líčili dosud neobeznámeným dopodrobna kvality toho kterého z nich. Z Jezvé se dostavil dokonce i  sám purkmistr Šíma (bez zástupce Talíře), aby stvrdil platnost výsledku. Atmosféra na Jezvecko-valteřicku znapjatěla. Zvolna se začínalo smrákat a ve vzduchu viselo bouřkové dusno.
V Petrovicích Honza si už pošesté převázal tkanice na botách a šel si pro uklidnění zaplivat na hnízdo kozodoje v  javoru za chalupou, valteřický Herbert zase nervózně cválal kolem chalupy, dělal cupity dupity a mírně mu doutnala čepice. Marie-Luisa občas drandila šenkem, občas jí nervozita sevřela útroby a vyhnala ji na dvorek. Jen Pulcna za zahradou si zvolna plynula v  nesčetných zákrutech od Leipy k Šachovu a dál k Benešovu a Děčínu a Labem až do móře. Soumrak zahoustl, dusno mohutnělo a od Rabnštejnu táhle zadulo. Každým okamžikem se musí ozvat klekání. A sousedé začali uzavírat národnostními motivy podbarvené sázky na vítěze a purkmistrovi šla hlava okolo. Tu slyš: klink, klink… klekání.
Honza vyrazil od kozodoje s cintem na košili a nedav ani mámě pozdravpámbudobrejvečír uháněl ke Škopku, prohnal se po návrší a lesem na vlastnoručně navršený kopec, přeběhl na protivrchol, prosmykl se mezi čedičovými almarami a hurá dolů svahem. Jenže po navlhlém listí mu ujely nohy na srázu a húúúúúúúú… letí jak po skluzavce, chce brzdit patami, ale nejde to a tak tu teď divoce sáňkuje na vlastním zadku. Botami ryje dráhy do spadaného lupení, které se mu dere za košili, co chvíli hrkne kostrčí o skrytý kořen a  vůbec se řítí rychlostí utrženého rumpálu, jen ruce bezmocně blamblají za tělem. Joj, to je závod. Zarazil se až na úpatí o  mohutný peň vyvrácené jedle. Uf.
To Herbert, čacký Germán, vystartoval se Šmolkou v závěsu tak dravě, že se snad ani nohou země nedotýká a  žene se zkratkou k  silnici, zatímco nebohý komplic se už po pár metrech mrská v železech. Čert mu byl to soudcování dlužen! Myslivecká kamizola se jen mihne kolem staré tvrze a pílí směrem k půlnoci. Soumrak se stal poctivou tmou a  Teufel by mohl podle pekelného letového řádu použít i křídla. Neprohraje, tím si byl naprosto jist. Získá holku s  krčmou, ji připraví o duši a formany o rozum, jelikož tu zavede ďábelské ceny. Jak si tak žongluje se smělými plány, zakopne a břinkne se o něco kolenem, zrovna kolenem dobitým Honzovými žulvasy. A už zpomaluje cval, přátelé, on kulhá... ale pomáhá si křídly a klouzavým přízemním letem již zase nabírá rychlost. A již „vybíhá“ na dlouhé návrší skloněné ke krčmě. V záři měsíce se objeví jeho silueta a rozhlíží se po Honzovi.
Drotár, kterého kvůli vším nepustili do lokálu, ho už zahlédl: „Beží, pozritě, on beží!“ Na ta slova se dobrých třicet venkovanů hrnulo ke dveřím. Pravidel dbalý purkmistr jim zastoupil cestu a vyzýval k pořádku, jenže nervózní Marie-Luisa s bouřícími útrobami potřebovala zase na dvůr. I zatlačila na zadní řadu, zadní řada na přední, přední řada na purkmistra, purkmistr na dveře… a už se to všecko válí na zápraží mezi slepičinci – řemeslníci, chalupníci, dveře, purkma, tmou občas mlaskne facka.
Přibíhá Herbert. Měl by zvítězit, ale už na padesát kroků vidí, že není co otevřít. Kde jsou dveře? Švindl, zase nějaký Honzův švindl, bleskne mu hlavou. Kreuzbatalionelement, kde je ten chlap?, a rozletí se ho hledat.
Marie-Luisa se konečně prodrala koulející se temnotou ke kadibudce a ztěžka kycla na poněkud naprasklé prkno. To jen nakrátko povolilo, aby vzápětí skříplo masitou hyždi, Marie-Luisa zaječela, tím probudila kohouta a  kohout, aniž by zjistil, je-li čas, rovnou zakokrhal. Herbert právě nalétával obloukem na pravé křídlo přes Jezevská role ku kopci. Jakmile doznělo kokrhání, zřítil se zkamenělý Teufel v souladu s  čertími zvyklostmi volným pádem na pole a mocně se doň zaťal.
Honza Králů si tiše pod jedlí počítal kosti, vybíral z vlasů semenáčky buků a cítil, jak mu na zádech naskakují boule a modřiny. Závodění ho úplně přešlo. Když se otřesený dopočítal třiceti sedmi žeber, nechal toho a odplížil se opatrně do chalupy. Tři dny nevylezl, poněvadž měl modrý hřbet a styděl se. Až chuť na pivo do vyhnala do vsi. Palivec mu pak barvitě vylíčil, jak to všechno dopadlo a pustil se i do popisu zranění Marie-Luisy s tak nečekanými podrobnostmi, až Honza usoudil, že na tomto políčku svou brázdu již orat nebude.

A tak prý dostal každý něco. Nově navršený kopec jméno Králův vrch, snížený kopec se srázem na modřiny pak Modrý vrch, Marie-Luisa pokutu za rušení nočního klidu, purkmistr pár facek, Šmolka horečku z  toho nočního cvičení v železech, Teufel bombu do nosu o velebenou českou zem a Honza od Palivce ponaučení, že kamarád taky rád a na pivo aby si chodil propříště na Taneček.