Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

přeskok

Výběr: a2a2a, Milly
06. 09. 2006
14
23
4739
Autor
maartin

Tlačila nás nějaká temná touha dostat se všemu pod kůži, pod nablejskanej, ale zkornatělej povrch, až k samý podstatě a kořenům a na samou hranu, dosáhnout až na dřeň. Překřičet to nudný, hrozný ticho, který nás zevniř rozežíralo, a udělat něco zásadního a opravdovýho, co by nás katapultovalo z otravnýho a zaprděnýho světa někam dál a vejš a hlavně jinam, než mířily karatelský ukazováčky. Temná touha prorazit hlavou drátěnej plot, vyškrábat se na zeď a zjistit, co je za šedivým betonem. I když jsou nahoře střepy a tolik nohou, co šlape po prstch.

Nebo jsme se prostě jen chtěli trochu povyrazit, než se navlíknem do obleků a kravat a nastoupíme u fotříků ve firmě nebo usedneme někde v bance za přepážku a budeme celej den a zbytek života dřepět ve sterilní klimatizovaný kanceláři a vejrat na stupidní čísla a grafy, jak rostou prodeje. A dlouhý hodiny řešit, jakou si uvázat kravatu na prezentaci.

To sice byla naprosto šílená představa, nikdo z nás si jí moc nepřipouštěl a každej by fakoval takovej zkurvenej život, ale stejně takhle nakonec končili všichni, který to s námi kdysi táhli a ze kterejch se pak stali… normální jupíci, v perfektním obleku, s perfektním autem i úsměvem, dobře padnoucím k tomu autu, s odhodlaným drzým čelem. A řečí, která se dost lišila od naší dřívější mluvy, kódů a signálů. Samý plastový náhražky. Kýp smajling. Nasrat…

A tak jsme dělali všechno proto, abysme se odlišili, aby nás ta mlátička peněz a kariéry a služebních postupů nedostala, abysme do ní taky nespadli. A drželi si svou řeč, byli hrdý na svoji partu, svůj… kmen. I s těma barevnejma pérama na čelence, i když ty kmenový odznaky a náležitosti vypadaly u nás, mezi vltavskejma břehama, trošku jinak.

A právě proto bylo nezbytně nutný vypnout hlavu a myšlení, setřepat civilizační nánosy, zvyky a dovednosti a rituály spojený se vstáváním, cestou do práce a školy, aby zůstal jen ten prastarej, zvířecí pud a podvědomí, temný hlubiny, do kterejch se jde prokutat jen skrz nějaký změněný stavy.

Takhle jsme to cítili a zkoušeli, každej jak uměl, na co měl a jak daleko a hlavně hluboko si troufl. S Martinem jsme kouřili jsme trávu, jezdili mezi vagónama v metru, někdo si sem tam píchnul nějakej oblbovák, ale z toho jsme zase rychle vycouvali, protože bylo jasný, že ti, co v tom jeli a včas nezařadili zpátečku, rychle odpadávali… ale ta hrana, za kterou se dostali, byla neuvěřitelně ostrá a někdy na dosah ruky, blízko… Ale bylo nás pár, co se nám zdálo odporný si nějaký svinstvo píchat, nebo jsme se prostě jenom báli. Oni se ty héráci od tý zavšivený reality někdy odřízli dost rychle a sem tam to některej neuřídil a odřízl se docela důkladně. Třeba Andrej od nás ze třídy, seděl za mnou v lavici… Ten už nebyl nad věcí jako na začátku a z neuvěřitelnýho rozletu se pak jeho hledání a meditace smrskly na jedinou úvahu, kde sehnat prachy.

Mezi ty srágory, co se báli pustit po takovejch úzkejch a nebezpečnejch pěšinkách, co přes svý pralesní temnoty vysekával Andy, jsem patřil i já. A s Martinem, Liborem a pár dalšíma klukama jsme se na dali sport.

Začali jsme jako plandaví skejťáci, ale to se nám brzo okoukalo. Takový odnikud nikam, bez rizika, laciný… Pořídili jsme si kolečkový brusle a jezdili jsme dolů ze Strahova na Smíchov, a řidiči, co se plazili po Hřebenkách nahoru, mohli zešílet, když jsme se jim nahrnuli někde do zatáčky… Ale pak už nám přišly nudný i ty Hřebenky, a tak jsme vymysleli, že budeme jezdit za tramvajema, ale to už bylo docela o hubu, protože tramvaje se na rovinkách rozjížděly k ďábelský rychlosti, aspoň pro nás vzadu, co jsme se zuby nehty drželi nárazníku a nestačili ani koukat pod nohy a přeskakovat kamínky a vytlučený díry v betonu… ale právě to byla síla, co nás u toho držela. Málokdo by to pochopil, a my jsme upřímně řečeno o nějaký velký pochopení ani nestáli. Měli jsme svůj svět, byl náš a jenom náš a to nám… stačilo.

Zkoušeli jsme bandží na Žďákově, ale bylo to daleko a moc drahý, a na vlastní lano jsme neměli. A tak jsme začali lézt. Ne že by mě nějak braly hory, ale měl jsem rád riziko, adrenalín, nepopsatelnej pocit, kdy se balancuje na žiletce a kdy stačí jediný upšouknutí nebo vypadlej šutrák, a někdy i obyčejnejnej brouk nebo čmelák na rameni, aby člověk ztratil balanc a ze  skály vypadl, a pak aby se hezky rychle naučil lítat nebo si prožil svůj jedinej a poslední let svýho života… Teda, abych moc nemachroval, lezli jsme s lanem, většinou, protože jsme přeci jenom měli určitej respekt, ale zatím jsme měli jen nějaký lehký pády, který jsme docela pohodově chytali, a tak nám rostla chuť a křídla a naše pohyby, původně docela negymnastický, byly pořád jistější a lehčí.

A obdivný oči holek dole pod skálou i závistivý pohledy panděrovejch tatíků, co tam venčili svý ratolesti, i s nadhledem pár desítek metrů nám do prstů vlívaly neuvěřitelnou, pavoučí sílu.

Na nějaký předvádění jsme sice netrpěli, ale přeci jen… co si budeme namlouvat. A zvlášť třeba v teplickým skalním městě i v Ádru, kde se dá práskat jedna cesta za druhou, samá slušná šestka, sedmička, a viset pár metrů nad turistickým chodníkem, koukat za výstřihy a do zvědavejch dětskejch kočárků.

Kvůli tomu lezl Martin – kvůli pocitu, kdy se večer vrací domů, unavenej a někdy i pomlácenej, kouká z okna vlaku nebo tramvaje na roztřepaný lidičky se ztuhlejma rysama a tikem v unavenejch očích a cítí se vyrovnanej a silnej.

A Libor Hrčků – aby věděl, že konečně stojí na nohách a vyvzdoroval si kousek života na svý starostlivý mámě. Největší chyba byla, že jeho máma měla jen jeho a že si potom, co se od nich Liborův táta odstěhoval, nikoho nenašla… a pořád si myslela, že je mimino a nejradši by mu snad každý ráno přebalovala plínky… Libor ji nechtěl trápit, a říkal jí, že se s náma prochází po pěšinkách a opakuje si anglický slovíčka, a skálám že se vyhýbáme velikým obloukem. A dokonce i větším kamenům, protože všichni trpíme závratí.

A když paní Hrčková jednou našla v jeho batohu lano a pár frendů, karabin a smyček, musel jsem do telefonu nasadit hlubokej hlas a vysvětlit jí, že začínáme s oddílem skautíků a na těch špagátkách cvičíme uzlování podle příručky pro mladý sviště.

 

A tak jsme seděli před kioskem v bučnickým kempu, bylo to na konci srpna, dole v Teplicích byl zrovna festival horolezeckejch filmů a skály byly plný všelijakejch lidiček, že už málem nebyla skála, na který by se nikdo nehoupal. A jak jsme tak večer popíjeli zasloužený pivíčka, napadlo Martina, že bysme si mohli zkusit, když jsme tak dobrý, nějakej pořádnej přeskok. Ale ne jako jindy, s lanem a jištěním ze dvou míst, ale pěkně natvrdo, když jsme tak dobrý… Kdo nešel, byl srab, a tak jsme se sebrali, abysme to stihli do tmy, vyběhli z kempu a v náladě podepřený těma pivama stoupali k teplickýmu skalnímu městu.

A pak jsme bez jištění vyběhli na nějakou věž a stáli nahoře, byla to jenom nějaká usmolená čtyři plus nebo pětka, ale bylo to vysoko, dobrejch třicet čtyřicet metrů nad cestou. Naštěstí už do tý hlubiny v šeru pomalu nebylo vidět… Pořád jsme se hecovali, ale tam nahoře už nám moc do smíchu nebylo, aspoň mně ne, a kdybych mohl a byl tu sám s lanem, okamžitě bych se zdekoval. Zdrhl bych jako malej kluk ze sousedovic hrušky, provlíkl bych lano kruhem a svištěl dolů, až by se lano i slaňovací osma rozžhavila.

Protože tohle nebyl obyčejnej přeskok, který jsme běžně skákali. Skála naproti byla tři a půl, možná čtyři metry daleko, rozběh jenom pár kroků, a člověk by v takovou chvíli dal ne půl, ale celé království za kus špagátu, kterým by ho kámoš odjistil… ale už to nešlo vrátit, to by byl konec, prohra, z člověka by se pak stala odepsaná nula, kdyby se mu rozklepaly kolena, kdyby couvl.

První se rozběhl Martin, on byl vždycky první a taky největší hecíř. Nejdřív jen tak padal, ale pak naproti zaškrábaly jeho ruce a nohy o písek a za chvíli bylo slyšet, jak se chytil za kruh, a Libor i já jsme si oddechli, protože už jsme věděli, že se to skočit dá. A mezi pískovcovejma věžema jako by najednou vyrostl když ne most, tak aspoň lávka nebo prkno, pavučinový vlákno, který dělí a zároveň spojuje tyhle dvě skály, dva úplně jiný světy. To magický a ostrý teď, který dělí a zároveň spojuje starou, osvědčenou jistotu předtím s novým a dosud nepoznaným potom

Druhej na řadě jsem byl já.

Dva tři kroky, na víc nebylo místo, odraz.

Pode mnou se otevřela černá hlubina, skála naproti se přibližovala, ale zároveň rychle stoupala vzhůru i s černými obrysy zakrslých borovic a já se propadal někam do hlubiny.

Náraz… moje nehty se zaryly do skály a marně se snažily udržet na nějakým chytu, lezačky zaškrábaly o pískovec a já jsem docela pomalu sjížděl dolů, taky jsem začal ztrácet rovnováhu, přepadávat dozadu…

Kočka má prý devět život a já – asi jsem si jeden vypůjčil a až do smrti budu dlužnej, prstíkem budu pokorně škrábat a s čepicí v ruce uctivě prosit… ale možná jsem měl jen docela obyčejný štěstí. To už v v tuhle chvíli bylo jedno.

Nakonec jsem se na tý skále přece jenom udržel a dodneška nevím, jak sem se vyškrábal zpátky nahoru. Ležel jsem na břichu, prsty křečovitě zaťatý kolem slaňovacího kruhu, kusu obyčejnýho železa, kterej ale znamenal víc než záchrannej kruh ve vlnách, a prudce jsem vydejchával.

Zubatá kosa, rezatý ostří švihlo kousek od ucha… A právě to byl pocit, kvůli kterýmu jsme lezli. Kdy svět kolem přestane existovat a člověk neví, jestli ještě žije nebo to už má za sebou, taková nekonečně dlouhá vteřina, kdy se zběsile střídá černá a bílá, světlo a tma.

Připomínalo to ruskou ruletu, kdy se kolem stolu posílá revolver s jedním nábojem v bubínku a šancí pět ku šesti – a kdo by nevsadil při takovým kursu? Ale ta zbývající šestina, už jen dráždivý pomyšlení na ni za to stálo… I na to, jak třeba člověk v nějakým kasínu bez jedinýho mrknutí vsadí celej svůj život na červenou třináctku, kulička poskakuje a ruleta se točí a pak zpomaluje a všichni stojí a hypnotizujou nelítostnou černočervenou řadu čísel, jestli zvedne palec nahoru nebo pošle pod kytky, prdět do hlíny… a pak spoušť cvakne naprázdno a všichni s otevřenou pusou zírají na kuličku, která stojí na neuvěřitelný třináctce, a krupiér ani nevyhrne obočí a jeho hbitý ruce vysází na stůl vsazenej život a navíc přidají žetony na pětatřicet dalších.

Ďábelskou rychlostí jsem letěl skrznaskrz všema těma vyhranejma životama. Už jsem se chystal roztáhnout křídla a letět, šťastnej a znovu narozenej, když mi někdo surově zatřásl ramenem a zblízka do ucha křičel: Vstávej vole… neblbni… neřvi… vstávej kurva… nesměj se jak debil…

Otevřel jsem oči.

Nade mnou stál Martin, kamarád, co skočil přede mnou.

A pak jsem se ohlídl zpátky na skálu, ze který jsme skákali. Skálu, na kterou jsme lezli tři, a teď tu stojíme jen dva. A všechno jsem pochopil.

Roztřásl sem se jako osika a bezmocně koukal dolů, do strašlivý hloubky, odkud řvala tma a ticho a kde zmizel Libor, jedináček a mazlíček svý starostlivý mámy. Zatočila se mi hlava a udělalo se mi zle, když jsem si vzpomněl na svou vlastní mámu, i na Liborovu ustaranou mámu, u který ještě dneska v noci zazvoní policajti, mladý kluci jako my, který budou předtím čtvrt hodiny přešlapovat na chodbě, než v sobě posbírají sílu zmáčknout tlačítko.

Tohle všechno najednou přede mnou vyrostlo - cihla z římsy a padající střešní taška, obludný kamion na dálnici před prťavou tříkolkou v protisměru. Něco, proti čemu je najednou člověk slabej a bezmocnej jako nalomený párátko.

Všechno se obrátilo naruby. A teprve v tu chvíli jsem se konečně probudil, ohlédl se zpátky a… vystřízlivěl.

 


23 názorů

Alimra
11. 04. 2012
Dát tip
a zase ...

maartin
20. 02. 2009
Dát tip
ahoj, Milly!

Milly
20. 02. 2009
Dát tip
A napiš o tom ještě něco, hm............... Takový psaní/čtení je hodně užitečný. Jak nežít podle pravítka a přitom tak, aby nebylo člověku zas jinak blbě.

Milly
20. 02. 2009
Dát tip
Zdravím Tě odsud...- protože tuhle si pamatuju.. .-)

Alojs
08. 06. 2007
Dát tip
ano, taky v tom tuším více, než jen ten adrenalin. okamžik dospělosti, okamžik onoho vystřízlivění, který přichází vždy, když se udělá pořádná bota. napsáno lehce, vypravěčsky, nenásilně pro čtenářův zrak. prokládáno humorem. abych se přiznal, tenhle styl se mi líbí. povídka jako taková je slušná. na zdejší poměry velmi slušná. psát umíš, o tom není pochyb.

Milly
15. 02. 2007
Dát tip
Ty jo, to zní skvěle..... :-) Já vím, že není.., jen mi přišlo, že v téhle povídce se jedná mimio jiné i o hazardování se životem právě kvůli tomu vysokánskýmu riziku....., že lezení nemusí být o tom, to tuším.. :-)

maartin
14. 02. 2007
Dát tip
já to řešil už mockrát, aji napsal... a řeším vlastně dodneška, a fascinujou mě lidi, kteří si tohle vyřešili "jinak" - třeba teď - před 14 dny jsem potkal chlápka, co několik roků stavěli středověkou plachetnici a pět roků s ní pluli kolem světa... žádná skála není proti tomuhle dost vysoká. A taky to není hazard, stejně jako lezení (většinou tedy)

Milly
14. 02. 2007
Dát tip
Já vím....., ale tím, že člověk přestane takhle hazardovat, tak to přece neznamená "podřízení se"... A peníze jsou holt k životu tady dost potřeba, no.. Třeba bys mohl o tom ještě něco napsat? ;-)

maartin
14. 02. 2007
Dát tip
Milly, k tomu pravítku tlačí okolí, už od mala, aby každý žil "normálně", průměrně, k tomu ty zatracený peníze a potřeby... no snažím se vzdorovat co to jde, každý si ten svůj kompromis a místo musí najít, myslím... ale to je na dlouho

Milly
13. 02. 2007
Dát tip
Díky, Lakrov, za avi....- taky jsem měla z povídky pocit zmoudření- na konci.. a měla jsem radost, že se ten hl. hrdina nezabil..- že už takhle nehazarduje se životem neznamená přece, že odteď "žije podle pravítka", maartine, ne?

maartin
13. 02. 2007
Dát tip
jéé Lakrovko, tolika práce a pozornosti... já to shodou okolností asi před měsícem předělal, přidal ještě jeden rozměr, tohle je původní verze... Ano, je tam zmoudření, vystřízlivění z z pocitu neomezené síly, možná i naivity, kdy člověk neví... každý to myslím zažije mockrát, v různé podobě, a zajímá mě, co s tím dál - jestli ho to přidusí (většina z nás) nebo jestli se jen otřepe a (třeba) leze dál... Já (co se týká lezení) jsem skončil, se strachem se lézt nedá Díky moc, za pozornost

Lakrov
13. 02. 2007
Dát tip
První tři odstavce, slibující jakousi revoltu, mě (i přes letopočet v mé občance) prostě VZALY! ...S Martinem jsme kouřili jsme trávu... odstranit druhé 'jsme' ...někdo si sem tam píchnul nějakej oblbovák... tohle by (ale jen z výchovných důvodů - čtou to hlavně děti - mohlo být trochu 'virtualizováno', ale patří to sem! - promiň, už vidím, že je to zcela v pořádku) Když se všechny ty jmenované (bláznivé?) aktivity ustálí na lezení, mám najednou pocit, že jsem (nečekaně!) doma. (To schovávání 'materiálu' před mámou!) A pak se docela stupňuje napětí. Opravdu není průhledné co bude dál (ještě to nevím). Tahle věta se mi líbí: To magický a ostrý teď, který dělí a zároveň spojuje starou, osvědčenou jistotu předtím s novým a dosud nepoznaným potom... (tobě asi taky :-) ) Celá nálada, z téhle povídky plynoucí, by se dala nazvat snad 'Zmoudření'. Po jejím dočtení se původní obavy z 'nudnosti' a 'tuctovosti' někam vytratily. Ale nevím, snad se na to divám z přiliš velkého (časového) odstupu. Je dobře, že se někdo nebojí napsat něco takhle 'opravdového'. Něco co je zřejmě velmi blízké skutečnému zážitku. Většina autorů si raději (strašně) vymýšlí, (protože nic nezažila). Nic, co by stálo za zmínku jako chyba, už mě v tom spádu za oči nezatahal. Snad jen grafická úprava, když se na text dívám teď 'po bitvě'. Odstavcové zarážky (odsazení od levého kraje) jsou možná příliš velké a ta prázdná 'půlřádka' by před nimi na mnoha místech být nemusela (ten editor...) Je dost hluboká? Dík a TiP

maartin
12. 02. 2007
Dát tip
no, je to dlouhý... díky všem, kdo dočetli a Milly za vytažení na světlo.. teď už sem skoro nechodím (únava materiálu) o to větší mám radost, co bych skrejval... mějte se fajnově Vesuvanko: Jano, zdravím po nějaké době, úsměv si dovoluji poslat, jestli dovolíte

Lakrov
12. 02. 2007
Dát tip
První tři odstavce, slibující jakousi revoltu, mě (i přes letopočet v mé občance) prostě VZALY! Jenže si to chci dočíst v klidu, což od včerejška dosud nenastalo, tak promiň tohle, poněkud kusé, sdělení.

Lakrov
12. 02. 2007
Dát tip
První tři odstavce, slibující jakousi revoltu, mě (i přes letopočet v mé občance) prostě VZALY! Jenže si to chci dočíst v klidu, což od včerejška dosud nenastalo, tak promiň tohle, poněkud kusé, sdělení.

Vitex
10. 02. 2007
Dát tip
Z toho závěru, myslím, by se dalo vycucat ještě trochu víc, ale i tak je to jistě písmácký nadnadnadprůměr. Velice velice faň. * *

vesuvanka
10. 02. 2007
Dát tip
pěkně napsaná povídka, vtáhla mě do atmosféry a v závěru hodně zamrazilo.... TIP Milly - díky za avi

Milly
10. 02. 2007
Dát tip
jsem já to ale hlava děravá..

Milly
10. 02. 2007
Dát tip
ještě avi..

Milly
10. 02. 2007
Dát tip
no jo, ještě..... :-) tak snad nedávám avi nikomu dvakrát,.. :-))

Milly
10. 02. 2007
Dát tip
ještě avi..

Milly
10. 02. 2007
Dát tip
Mně se to moc líbí, no, co mám k tomu říct? :-) Líbí se mi moc, jak je to popsaný... ty důvody.. a všechno..... Měla jsem ji moc dlouho v avízech- neměla jsem náladu na povídky, když mi avi přišlo, tak jsem ráda, že jsem ji tu ještě našla.. -t- -V- avi

Háber
02. 11. 2006
Dát tip
hej

maartin
31. 10. 2006
Dát tip
a2a2a: moc díky za zastavení, kritiku i připomínky, přemýšlím o tom, zatím nevím... Jen povzdech: lezl jsem dřív, i když jsem zase nebyl práskač, pro kterého začíná lezení až tak u šestky plus, ani zdaleka... ale pak, jsem o tom začal moc přemýšlet, to se nesmí, ani se koukat dolů... a taky docela normálně bát - a asi to tak má být, nevím. Na hory jezdím moc a rád, ale po skalách už nelezu. Ještě jednou, Jiří - moc díky

a2a2a
30. 10. 2006
Dát tip
Píšu tu opakovaně, povídky, zvláště pak delší, nemají na monitoru v porovnání s krátkými básnickými texty příliš šanci. Je to vcelku pochopitelné, sám nerad čtu dlouhé texty z monitoru, ale musím uznat, obzvláště u této povídky, že je to škoda. V podstatě nemám výhrady, snad až na vyúštění příběhu. Je-li skutečný, mám pro něj porozumění, ale zdá se mi, podle toho, jak je napsán, že je vymyšlený. Ten závěr rozhodně není, co se jazyka týče, patetický, ale prostě se vnucuje, zvláště pak i tím, jak je obsahem kontrastní v poměru k ostatnímu obsahu. Možná, kdyby jsi ho ukončil svým skokem, a jak jsi měl málem v kalhotech, ale ono se to dobře radí, bylo by to asi lepší. Ale to je jediná a vlastně i nepodstatná výhrada. Podstatné je, jak jsi se podle mne velmi dobře vypořádal s celým textem. 1) Úvodní část by možná mohla být kratší, ale na druhou stranu k dobré povídce patří to, že autor se nebojí navodit atmosféru, a tobě se to podařilo. 2) Zvolil jsi velmi pěkný jazyk, který koloruje mentalitu a myšlení účastníků příběhu. 3) Povídka má spád, máš cit pro délku vět, nikde příliš nefilosofuješ, 4) Podařilo se ti naprosto přirozeně vsunout do textu několik drobných, zdánlivě nesouvisejících minipříhod, které však dokreslují jednotlivé postavy. 5) Ke kvalitě přispívá i znalost prostředí a skálolezectví, ale i ostatních zmíněných zábav, a mi osobně je sympatické, když takový skálolezec má i ušlechtilý zájem psát, a navíc to umí. 6) Ačkoliv, díky zvolenému jazyku, se zdá, že by hrdina nikdy nepřiznal potřebu přiznat se k citovému vnímání okolí, ty jsi to dokázal a velmi pěkně, např. v pasáži o Liborovi a jeho mamince (nemyslím konec, ale uprostřed textu). Přesvědčil jsi mně a nelituji, že jsem věnoval čas. TV

maartin
07. 09. 2006
Dát tip
senior: proti čemu?? No, je to trošku patetický, jsem to takhle cítil, snad je to ještě únosný... všem díky za přečtení, dočtení a názory.

Norsko 1
07. 09. 2006
Dát tip
začátek se trochu opakuje, ale čtení výborné *

reka
07. 09. 2006
Dát tip
"To magický a ostrý jako rozbitý okno a střepy na cikánský svatbě, teď, který dělí a zároveň spojuje starou, osvědčenou jistotu předtím s novým a dosud nepoznaným potom…" podle me naprosto zbytecna pasaz. podobne jako nekolik dalsich. prehnane pateticky. drz se vypraveni, v nem mas silu. a... to uz je takove klise, ze kdyz nekdo proziva neco desiveho, tak se pozvraci. nefungovalo by to lip bez toho?

SENIOR
06. 09. 2006
Dát tip
Protestuji.

Rabb
06. 09. 2006
Dát tip
Mazeeec!!

Barman
06. 09. 2006
Dát tip
Nelíbí se mi ten laxní styl, ale ten přeskok jsem si docela prožil, fakt síla. Já teda bez lana ani ránu.Brrrr....

marw
06. 09. 2006
Dát tip
dobré... na mě možná místy až moc patetický, je to dané tím malým rozsahem - potřebuješ toho říct hodně na malém prostoru, aby ses mohl dostat na konec. a ten je potom je taky docela strohej... nevím, momentálně z toho mám takový pocit ;). "stávali se z nich docela normální feťáci… ale nás to v rozletu nezastavilo. " Zajímavé - někdy používáš tři tečky uprostřed věty jako odmlku a pak pokračuješ malým písmenem. Dělám to taky :). t*p

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru