Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Determinace zvěrokruhu
datum / id11.09.2006 / 217353Vytisknout |
autorJindrall
kategorieVázané veršeDalší dílo autora
zobrazeno3738x
počet tipů3
v oblíbených1x
Determinace zvěrokruhu
AAby svět fungoval, má být třeba několika dodatečných svinutých dimenzí a podle kvantové mechaniky se částice mohou chovat jako vlny, proto jsem se já mohl narodit do srsti zatracovaných zvířat a teď, když jsem si tmu pojmenoval, můžu vidět svůj život jako příběh dítěte, které se zalknulo nocí - nemohlo by přežít, pokud by tma skutečně byla z čeho být má.

Balkón je velice významná část bytu. Můžete být už venku a zároveň ještě doma. Balkón od bytu dělí velké okno, které se otvírá zatlačením na jedné straně, aby se vytočilo kolem středu, kde je spojeno se zdí; a prosklené dveře. Mezi tabulemi skla jsou žaluzie.
Svítalo. Probral jsem se na balkóně ve střepech a zvratcích. Přelezl jsem zábradlí a skočil do trávy, která byla naprosto bezpečně měkká. Bylo krásné ráno - až výsměšně. Takové, které se jakoby holedbá, že ho musí milovat všichni, což vyznívá jako výhružka, když zatímco obcházíte dům k hlavnímu vchodu, drolíte zvratky od vlasů.
Z botníku na chodbě jsem vzal klíče, odemknul a šel si řádně vyčistit zuby, abych mohl jít spát s dobrým pocitem. Jakmile jsem došel do koupelny, vyzvracel jsem se do vany. Poté jsem odvrávoral do ložnice a tam se vysílený zhroutil na modrý koberec.

"Zděs pacharaneni gerojini krasnoj army,"  vždycky, když piju ve městě, zajdu si přečíst tenhle nápis na pomníku padlým hrdinům. Jen tak, abych mohl být sám na sebe pyšný, že umím číst azbuku. Ovšem je dost dobře možné, že si pamatuju už jenom ty znaky, ze kterých je tahle jedna věta. Nechodím tam pietně postávat, spíš jen během několika málo vteřin se ujistit, že tam ten nápis pořád je a že jej dokážu přečíst. Pak se zase na chvíli sám se sebou spokojený vracím tam, odkud jsem potřeboval utéct.
Sedím na baru a už zase se vyptávám lidí, jestli veří na víly. Vím, že nevěří, proto se - dřív než by ti, kteří bez zájmu neodešli, mohli odpovědět - zeptám, jestli by alespoň věřit chtěli. Sám si nejsem jistý, co tím míním. Je to jako ta věta, ve které děti odbíhají po jídle do zahrad a ovoce je každým rokem sladší - netuším k čemu se vztahuje a dost možná snad jen proto se domnívám, že má nějaký hlubší smysl. Nosím ji s sebou a čekám, že jednou nastane situace nebo se budu cítit tak, že budu moci říct: "Děti odbíhají po jídle do zahrad a ovoce je každým rokem sladší," nebo: "Nedopalky v dešti hnědnou," právě jako: "Chtěl bych věřit na víly," a ono to bude dokonale vystihující. Nakonec se zeptám, jestli by alespoň byli ochotni říct někomu, kdo na víly věří, že věří, aby se tím, že se právě jich dotázal, nestal vrahem - přece pokaždé, když někdo na světě řekne, že na víly neveří, jedna umře.
Kouř z cigarety od napravo ode mě sedícího člověka mě dráží v očích. Cigaretu drží v levé ruce, kterou se opírá o bar. Ke mně je stočený zády. Vádí mi ten kouř, seberu mu proto cigaretu a uhasím ji v pití, které má před sebou, což ho popudí. Je větší - jako ostatně většina lidí. Nesnažím se to nějak vysvětlit - nechám se statečně zmlátit a vyhodit ven.  
Mám rád noc pro jistotu její tmy. To není jako zavřít se během dne v koupelně bez oken, kdy ruší vědomí, že za dveřmi je světlo. Ne, že bych neměl rád dny, zvláště pak ty slunečné, ale tma skýtá tolik prostoru pro fantazii a myšlenky jsou v ní tím jasnější, čím je temnější! Tma noci nehrozí, že na právě rodící se a rozvíjené představy vtrhne světlo.
Procházím dlouhou ulicí osvětlenou řadou lamp podél chodníku. Že lampy jsou v pravidelných rozestupech, vřetení můj stín, jak pod nimi po obrubníku procházím. Zatímco stín od světla minulé lampy slábne, stín vrhaný světlem nadcházejícím sílí, aby ho po několika metrech čekalo to stejné. A já si můžu dovolit i uhozenou příměru k životu, protože jsem zbitý a je mi zima a zle - sled jasných míst vystupujících z matné všednosti, která vás nějak změní; nezměnění dál nemůžete; v každém novém světle se stíny protnou, aby se něco předalo dál; není úplně ve vaší moci předem odhadnout, na co bude váš stín vržen; můžete se courat nebo hnát; snad dojdete dřív, snad dál; zastavit se by ničemu nepomohlo, protože svítání tak jako tak neuniknete.
Já jsem si už jako novorozeně přece musel umanout, že snad v peřináči přečkám všechny ty budoucí tisíce vrahů. Skutečně jsem si v dětství často zalezl přes den do peřináče a čekal, až mě tam někdo najde. Dodnes v něm z části trávím většinu dne, kdy mám nohy v něm zastrčené, zatímco sedím u psacího stolu.
Došel jsem ke dveřím od bytu a nemůžu najít klíče. Bydlím v prvním patře, obejdu proto dům, vyšplhám se na balkón a zatlačím na pravou stranu okna, protože někdy není zevnitř zatažená klika, ale okno se neotevře. Když jsem opilý - kromě velice rychlého, někdy v rámci desítek vteřin, zapomínání událostí nebo souvistí mezi nimi - zpravidla ulpím na první myšlence. Byla mi maličko zima, napadlo mě tedy, že jestli se nedostanu dovnitř, chcípnu, což jsem jako možnost odmítnul. Napřáhnul jsem se, že prorazím sklo v balkónových dveřích na úrovni, kde se zevnitř nachází klika, ale neprošel jsem skrz žaluzie.

Stála u okna v mém pokoji, kde jsem práchnivěl v blankytu u jejích nohou a věděl, že do peřináče už to nemůžu stihnout včas. Před očima zbývala ze tmy už jen rez.
Přiložila dlaň na obzor, aby ráno v poslední chvili zaklínila, slunce si semknula za víčka a schránila mě tak poslednímu dni.
Nám se srstí tma... moje tma... naše... přece nezalyká!
Jsme v krajině. Obzor je dokonale bílý, jakoby obloha byla jen seškrábané plátno, a  tráva je tmavě zelená jako za oblačných letních dnů. Napravo od ní je jediný strom. Bez listí.
Bokem k horizontu stojíme zády k sobě a vypínáme hrdla k nebi. Ještě stále drží oči zavřené, ale už tuší barvy mraků a já vím, že dál oblohu nesdílíme. Ta její se začíná barvit jako bílé kachličky v umývárně nějakého sanatoria, o jejichž spáry si chovanec v záchvatu sdírá zbrocená chodila.
Šílenství je tady jen póza. To se z lidí probouzí bohové. V páru. Jako já a ona. Jeden samotný nemůže dál.
Vědomí, veškerý svět; všechno, co jsem kdy pojmenoval - co mi patřilo, se někdy sužuje přímo přede mě jako světlý ovál v tunelu bez světel, kde přítomnost jsou jen chladné stěny, které nahmatám ve tmě; a já krvácím v levém oku.
Jsem zesláblý, proto se svojí šíjí klenu přes její temeno, jelikoš je menší, a rukama se vzpírám do jejích dlaní. Můžu už jenom litovat, že jsem ji nenaučil pořádně zavírat oči. Ona potřebuje vidět, to co bylo, než se sdílená samota stala se stvořením. Proto se poslušně a bez výčitek sesunu, aby se mohla konečně rozhlédnout.
Cítím vůni dovyčpělých broskví.
Od nártů ke kolenům se tisknu k zemi. Chci věřit, že jsem snad dopadnul dřív, než se stihla ujistit, že pod jejíma nohama stále roste tráva, která není kočkám nebezpečná; dřív, než popel, který jediný zbyl, slil hranici mezi mojí oblohou a společnou zemí.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.01.2008 18:37:45dát kritice tipŘízek
ta první šla mimo mně, asi sem pitomej, ale potom sem se zarazil, ---má to fakt dobrou myšlenku... *
07.07.2007 01:28:28dát kritice tipHonzyk
Půjčovna očí

xxxxxxxx

Gangsteři vyvlekli z divadla vzpírající se oponu
Vyčichlé kouzlo kůže uvízlo mezi potrubím
Kůže která ti byla blízká
V prázdném hledišti se bělá už jen jeden mrtvý
Bere si z cukřenky kostku za kostkou Jen jeden mrtvý
Se ještě dívá Pták půlnoc krotí slepý svit
Ale i on poslední je už spíše sám nazírán
Neboť končí zas jedno přesýpání z diváků do herců
A z herců do diváků
Mrtví se páří v třeskutém koitu
Mží

----------------------------------------------------(?)


*****- za zvířata.........
:)
26.06.2007 00:05:49dát kritice tipJindrall
uz :D
25.06.2007 23:41:41dát kritice tippejve
jeste prolog...:))
25.06.2007 23:14:32dát kritice tipJindrall
eh hanba mi... diky
25.06.2007 22:45:37dát kritice tippejve
zdravY clovek, dusevni zdravI... ach jo, proc jenom ten pravopis musi vzdycky kazit celkove dobrej dojem.. obcas by to snad bylo i dokonaly...!
14.09.2006 00:15:06dát kritice tipJindrall
thx
13.09.2006 23:56:37dát kritice tipMarkel
Já nemám pohled na svět zkřivený
v skelných očích zkroucení jste vy
chorý, zatížený výjevy fantaskními
hnojím papír, sklízím bludné rýmy - tak tomuhle rozumím a za tohle ti posílám tipínka :-))
11.09.2006 13:38:06dát kritice tipkrempi
neviem ci na skodu ci ne...ale mne by stacilo menej...menej slov
11.09.2006 13:10:18dát kritice tipJindrall
vypjate rekl bych a vzhledem k tematu to neni na skodu doufam
11.09.2006 12:42:18dát kritice tipkrempi
mno...take...mozna az moc je tam toho...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor