Poslední z prvních... V. kapitola

...

Bran Kolibřík klečel na zdupaném paloučku a v klíně choval hlavu Magdy, své drahé a vroucně milované ženy.Po tvářích mu stékaly hořké slzy bolesti.A také nenávisti.Zloba lomcovala jeho tělem, třásl se a rukou jemně hladil Magdu po stříbřitých vlasech, tu a tam ješte prokvetlých zlatými pramínky.Jarwe postával nedaleko od něj.Měl zavřené oči, aby se nemusel dívat na všechny ty mrtvé okolo sebe.Celá vesnice tu ležela, soused natažený přes souseda, rodiče chránící i ve smrti své ratolesti.Šedesát tři těl.Šedesát tři neviných obětí, brutálně zavražděných, neznajících ani důvod proč. " Zabiju je, zabiju vlastníma rukama," Bran se vztyčil a chystal se vrhnout směrem, kterým mířili hluboké otisky podkov. Jarwe ho zadržel a chvíli se s ním přetahoval. Bran podlehl první.Rozplakal se ješte víc než předtím, držel Jarweho okolo ramen a brečel mu na prsou jako malé dítě.Slzy neutuchající drásavé strasti.Jarwe se nevědomky otřásl.Představil si sám sebe namísto Brana, jak sedí a drží v rukou hlavu Týny.Ve tváři mu zaškubal sval. " Brane, seber se...prosím, musíme jít, no tak...seber se." Bývalý starosta nehnutě stál, opřen o přítele, pak, jakoby mu cosi neznámého dodalo sil a odvahy, zvedl hlavu a pohlédl Jarwemu do obličeje. " Zabít, zabít ty bastardy, zaplatí za Magdu.Zaplatí za Podkopýtka, Troníka, Bručila i Pařízka.Za Břízovi, Rádohrabovi, Kroutilovi i Lístkovi...ZAPLATÍ ROZUMÍŠ," Branovi oči se horečnatě leskly a Jarwe raději jen horlivě přitakal a poplácal jej po ruce.Bran pustil Jarweho tuniku, bezradně se rozhlédl a pak surově vytrhl velký cep na dlouhé násadě z rukou zahradníka Sovíška.Pár kůstek prstů zapraštelo, když mrtvý pulčík odporoval odebrání své jediné zbraně.Bran se zamračil, plivl na čepel a zuřivě ji leštil rukávem své tuniky.Jarwe tomu jen neveřícne přihlížel. " Půjdeme za nimi, pober nějaké jídlo a pospěš si, vyrazíme co nejdřív," prohodil Bran přes rameno a vydal se po stopách rytířů... Oba pulčíci vyrazili svižným tempem po cestě, vystoupali na vrcholek Zásvitníku a pak zamířili zkratkou přes Blata.Jarwe měl podivný svíravý pocit nejistoty.Nejistoty z neznámého světa, do kterého se možná budou muset vydat, nejistoty z toho, zda-li je rodina už v bezpečí.Ztracen v síti chmur a temných myšlenek, sešel z úzké cestičky a zahučel do močálu. " Branééééé," zavolal Jarwe. Bran, který kráčel asi dvacet kroků napřed se prudce otočil a vyjekl, když Jarweho viděl z poloviny zabořeného v mazlavém blátě. " Vydrž, už bežím..." Bran věděl, že to nestihne.I kdyby ano, nemá dost sil na to, aby vytáhnul přítele ze sevření bažiny. Náhle se po stezce přihnal postarší muž, uchopil Jarweho pod paží a snadno jej vyprostil ze spárů smrti... Bran i Jarwe se na cizince podezřívavě zahleděli.Kolibřík si nad bezmocného Jarweho stoupl a varovně pozvedl srp. " Ruce pryč," zasyčel. Muž klidně pozvedl pravou ruku a řekl :" Nechci vám ublížit, tuhle tvého kamarádíčka jsem přeci zachránil, nebo ne ?" " No, to ano...já jen, dobře, budu vám věřit, pane ...pane ?" " Nass, Linethein Nass," odvětil muž s vřelým úsměvem a šťouchnul prstem do zbraně," hodláte mě o něco zkrátit ?" " Ne, já...samozřejmě, že ne." Jarwe zaúpěl a opřel se o lokty.Pak, pomocí Nassovi pravice, o kterou se zapřel, vyskočil na nohy. " Měl bych vám také říct, že jdete špatným směrem." " Jakto ?" Oba hobiti vypadali překvapeně. " Stopy přece hovoří jasně," namítl Jarwe a Bran dodal," nejsem ve stopování nijak zkušený, přesto poznám otisky koňských podkov." Nassovým obličejem proběhl lehký záškub a polohlasně špitl odpověď :" Magie." " To jako kouzla," zeptal se udiveně Jarwe. " Přesněji jedno kouzlo, zato pěkně velké." " Ale," Bran se podrbal na hlavě a zavrtěl hlavou," co budeme teď dělat ?" Jarwe žuchnul zpět na zadek a zklamaně svěsil ramena.Bran hněvivě mrsknul srp na zem a několikrát na něj dupnul.Nass je pobaveně pozoroval, chvíli si něco brumlal až nakonec mávnul paží v širokém kruhu...Zablesklo se. Lehký deštík kropil krajinu Blat i místo, kde ještě před pár okamžiky stály tři postavy... Obklopila je chladivá tma.Bran v hrůze volal Jarweho, Jarwe zas Brana.Neviděli se, ale věděli, že tam někde, v té strašlivé nicotě, ten druhý je.Bran zoufale chmatal rukama okolo sebe.Cosi ho popadlo za kalhoty, prudké světlo jej udeřilo do očí a pak se svět rozbil na tisíc zářících střepů... " Moje oči...moje oči," naříkal Jarwe, držíc si zaťaté pěsti na obličeji.Někdo mu je hrubou silou odtrhl od tváře a nálehavě mu opakoval stále stejná slova. " Podívej se na mě...to bude v pořádku, podívej se na mě..." Jarwemu se konečně přestaly dělat před očima podvné barevné kruhy a obraz se slil ve velkou šedou skvrnu uprostřed čenoty. " Já nevidím...u svatých klasů, já nevidím," vzlykal Jarwe. Pak, zcela náhle, vše zavířilo a zrak se mu vrátil.Vyděšeně zíral na Nasse, tedy na to co možná kdysi Nassem bylo.Obrovská obluda, rozkročená na čtyřech mocných nohách, sledovala Jarweho dvojicí očí barvy jantaru, velkých jako hobit sám.Svislé zorničky si Jarweho proměřovali.Pulčík si uvědomil, že by ho široká tlama, plná ostrých tesáků, spolkla jako malinu. Jarwe zahrabal rukama i nohama ve snaze dostat se od příšery co nejdál, připomínal tak obrovkého bezmocného brouka.Obluda pobaveně nakrčila nadočnicový oblouk, vztyčila se na zadní a roztáhla křídla, která skorem zastínila slunce.Zaryčela svou výzvu každému, kdo by měl odvahu ji přijmout.Nikdo takový se nenašel. Pulčík se vyškrábal na roztřesené končetiny a prchal pryč. " Kampak skřítku ?" Síla hromového hlasu jej srazila zpět na zem. Otočil se a pohlédl legendě do oka... Bran visel z větve, připoután dvěma pevnými provazy za zápěstí.Měl vykloubená obě ramena a síla, potřebná k sténání a sípání dávno došla.Mučili ho už pár hodin.Použili na něj nože, horké železo, mravence, bití i čáry.Ale jeho touha pomstít se mu nedovolila promluvit.Nedovolila mu zlomit se.Rytíři, nyní prostovlasí, dávali najevo své zklamání a zároveň i obdiv k Branově neutuchající odvaze a odporu. Nejvyšší z nich, čelo ozdobeno stříbrnou čelenkou se vsazeným rubínem, tasil meč a předstoupil před bezbraného Brana.Přiložil si jílec meče k hrudi, třískl jím o zbroj a jediným plavným sekem pulčíkovi rozpáral břicho.Branovým tělem poběhl třas, oči se mu bolestí rozšířili a ústa otevřela v němém výkřiku.Když bolest ustoupila a on věděl, že umírá, usmál se. " Jdu za Tebou má lásko..."

---