Jen probrek

     Ten film byl tak lacinej, že moje poslední dvacka v peněžence začala ječet strachy. Mně se potom zdálo, že jsem těhotná. Pani doktorka mi za živa rozstřihla břicho nůžtičkama na nehty a vyndala úplně maličkou holčičku, vešla se na dlaň, držela jsem ji na tý dlani opatrně a brečela jsem, že ti nemůžu říct, že je tvoje.
     Dneska mi volala sestřenice a vyprávěla mi, jak chudák moje maminka k ní chodí plakat. Mělo mě to asi dojmout, ale rozezlilo mě to. Vydírání. Proč moje milovaná maminka chodí plakat po všech příbuznejch a nebrečí tady na kanapi? Protože je falešná. Protože potřebuje, aby oni ji litovali, nestojí o mě. Znám ji jako svý boty, jako všechny svý boty, který miluju, jako všechny svý krásný bílý boty, ke kterejm mám, narozdíl od mý matky, vztah.
     Kdysi dávno jsme se koukali s kamarádkou na reportáž o opuštěnejch urnách. O tom, že si prostě lidi nechoděj pro popel svejch zemřelejch. Ta moje kamarádka, která má fantastický rodiče a která vůbec netuší, že můžou bejt i jiný, na to koukala, brečela a řikala: "No to si vůbec, ale vůbec neumim představit, že bych něco takovýho udělala!" a já řekla: "Já jo, já se těšim na to, že něco takovýho udělám." Pohádaly jsme se. Za týdem mi volala a řekla: "Promiň, přemejšlela jsem o tom, já vim, že ty to máš jinak, já si neumim představit, co to je, mít rodiče, jako máš ty." To si fakt neumíš představit, Ivko a buď ráda.
     A pak se mám koukat na filmy, jako byl tenhle, tři šťastný páry, děti se smířily s rodičema, rodiče s dětma, lidi pochopili, proč se jiný lidi divně chovaj, ti, co se divně chovali, jsou najednou šťastný, protože se smířili a usmívaj se jako kreténi a už se divně nechovaj, obědvaj na veliký a krásný zahradě velikýho a krásnýho domu, kterej díky soudržnosti a lásce zachránili před exekucí, hladěj kočičky a pejsky, v kočárku si brouká růžový a šťastný miminko, ještěže nemaj na stole oplatky Opavia, moje poslední dvacka v peněžence ječí a já ječim taky, protože jsem nikdy neporodila dítě chlapovi, kterýho miluju a protože moje matka roní falešný slzy u příbuznejch, místo toho, aby přišla ke mně a řekla mi, že je jí líto, že mě nikdy nepohladila. 
     A mně se potom zdá, že stojim uprostřed proudícího davu, kterej mě míjí všemi směry, lidi do mě nevrážej, protože mě viděj, jen si mě nevšímaj, každej z toho davu tam někde má někoho, koho hledá, potom ho i nachází, potom ho i objímá, potom mu brečí na rameni a já se koukám, jak se nacházej, stojim a závidim jim, že někoho maj a ta nenávist ve mně roste, protože jsem musela přestat brát prášky, protože jsem po nich přestala mít chuť na sex.
     A moje hlasy v hlavě jsou zase o trošku hlasitější.