tíha

věnováno

Zase vidím za soumraku, na pozadí černých mraků, jak putují stíny - bez duše. Kopyty koní drásají zemi. Louče osvětluje slabým světlem, obličeje bez tváře. Snad stíny nahánějící strach a husí kůži. Po celém těle. Strach se vpíjí do těla jako jed. Nikdy více bych to zažít nechtěla. Něco se děje. Někde poblíž. Neštěstí? Ztráta? Oči bez známky studu, či soucitu. Rebeka si uvědomí, svůj strach. Pláč je skoro na povrchu, jenom ho potlačuje. Co se děje? Nikde nic ticho. I v její mysli. Děsivé naprosté ticho. Bez odpovědi. Žaludek se svíjí. Vidí dítě. Kde to jenom je? Schovává se za matčinou sukní. Vyděšené oči upřené na vchodové dveře. A dusot sílí. Už je na dvorku. A pak... pak klid. Náhle. Jen podrážděné vrčení psa venku. Jenom šelest trávy. Sakra, co to je? Obraz se rozšíří. Náhle se Rebeka ocitne též v místnosti. Cítí emoce. Mrazí jí z toho v zádech. Malý chlapec potlačí vzlyk. "Ne, to ne!" Dveře se rozletí. Místnost ozáří světelná zář. Oslepující. Zděšená matka přitiskne dítko k sobě. Ocel se zablyští v paprscích louče. Zděšený výkřik. Zachroptění. Vidí krev, která jako řeka se rozlije po podlaze. "Dokonáno." řekne příchozí, hlasem z něhož zamrazí. Hlasem snad ani ne lidským. A pak náhle je vše jako v mlze. Rebeka otřeseně hledí na prázdnou ulici. " Co to jenom bylo?" Ta jediná myšlenka jí dostala zpět na zem, do reality, ale pocit, že se někde poblíž něco děje, ten tu zůstává. Jako mrazivá ruka, jako ostří meče. Co? Kde?

---