Cestování mé duše

              Temná noc je pro mou zaprodanou duši bílý den. Jakmile odbije dvanáctá, vydávám se do rajských zahrad se svou myslí. Tělo se pro mne stává jen těžkým balvanem ležícím poslušně na posteli a já mohu vyletět vzhůru ven… Čarovné myšlenky tančí na ponurých stínech mých končetin a plesají do rytmu mého dechu, jenž je zpomalen…

            Každou noc se vydávám daleko za hranice logického myšlení, ještě dál, než kam dosáhne prosté lidské snění… Sen ve vteřině vyprchá a je pryč, avšak tento pocit vzdušného plavání je omezen jen soumrakem a svítáním. Zkusit to můžeš i Ty – nech své tělo jít po setmění spát, avšak tvé nitro v sobě drží duši, kterou musíš propustit ven na zlaté šňůře – neboj se, neuplave, tělesná schránka provaz pevně drží. Nelekni se, až uvidíš své vlastní tělo seshora, ano, jsi to Ty! A poté si užívej slastného života mimo svět… Cestuj!