Krev a čáry II

****

Už se smrákalo, když v dálce uviděl temné obrysy kostelní věže. Docela se zaradoval.

Dneska nebudu spát někde v lese pod jehličím ani za žádnou hřbitovní zdí. Zkusím se zapřít a odpočinu si dnes jako člověk Ale jen velice nerad, pomyslel si. Je zvláštní, že ve svém postavení mám z lidí nepříjemný pocit, někdy snad i strach. Asi je to tím, jak se k nám chovají. Vlastně se není ani čemu divit. I přesto, že se mi většinou hnusí, je ale potřebuji, není to paradox?

Zrychlil krok. K hlavní bráně dorazil již za tmy a už tam měl zvláštní pocit po těle. Jedna z věcí, kterou vždy neomylně pozná, je smrt. Zamířil do centra městečka, kterému dominoval nebetyčný kostel. Podíval se na dřevěný kříž, který se tyčil vysoko do nebe a znechuceně si odfrkl. Z většiny prostých domků, kolem nichž procházel, zbyly jen černé doutnající trámy. Narychlo nahlédl do několika nezničených stavení, než objevil první mrtvoly. Prozkoumal těla a okamžitě si byl jistý. Některá sice stále odolávala a pokrývaly je zatím pouze puchýře, ale jiná už začínala zřetelně černat. Mor.

Obyvatelé jistě utekli, až se za nimi prášilo a ani nestihli pohřbít mrtvé. To není dobré, pomyslel si. Co nevidět se tady zaručeně objeví vlci. Nebo něco horšího. Když nad tím tak přemýšlím, divím se, že tu ještě nejsou. Jen nemyslet na nejhorší, jsem hrozně slabý. Potřeboval bych se najíst… a to rychle. Jenomže s tímhle jsem nepočítal, tady se žádného jídla nedočkám a jít někam na lov, na to teď nemám chuť ani sílu. Najednou ho něco napadlo. Možná ve sklepeních, ano, tam by se malá svačinka najít mohla … kdo ví, třeba i nějaký ten oběd.

Našel vchod do podzemí a s loučí v ruce začal sestupovat po kamenných schodech dolů. Zkusil několik zamčených dveří, až konečně jedny povolily.

Nejspíš ubikace pro dozorce, pomyslel si po zběžném prohledání místnosti. I zde našel mrtvoly, které už skoro nevypadaly jako lidé. V celách to bude nejhorší, pomyslel si, tam někde asi vypukla nákaza.

„Á, štěstí mi dnes přeje!“ Pod dekou na slamníku objevil svazek klíčů.

 Snažil se pokračovat co nejtišeji, ale dveře od cel nehorázně vrzaly. Morbidní pohledy, které se mu naskýtaly uvnitř kobek, ho naprosto odradily od dalšího prozkoumávání.

S takovou se dneska nenajím.

Na chvíli se opřel o chladnou stěnu, když tu náhle něco ucítil. Bezmyšlenkovitě uhasil louč, koneckonců ji vlastně nepotřebuje, a vydal se dlouhou chodbou, na jejímž konci zely mohutné dveře.

Velké dveře, velký klíč, řekl si. Zámek povolil a on se skřípěním a ztěžka otevřel dveře. Zatajil dech.

****