antipovídka zcela nepoetická

antipovídka zcela nepoetická

 Toulavě loudala se botka po lesní noze...kráčela skrze mokvavé náruče nesoucích se hlav, vzdáleným výkřikům nepřinášela její pozornost prachžádné uspokojení, tak se jen usmívaly, mizely v dáli a někdy se nějak vykřikly...

   když do nohy se nazula, měla pocit, jako by k sobě odpradávna patřily

a spatřily odstíny šedi v té dálavé šedi splývaly v sebe.....se vzpomínkou jakže se mývaly v nebeských potocích, kde jedna druhé dívaly po bocích

   tenkráte po nocích a při ranních polucích...vlasou zježily hrůzu, vždyť na tělo blůzu a lůzu připoutaly jak vášnivým magnetem...

   v tom lese skvěl se jara květ(i přes podzimní období stále kvet) a cože nevyved?

mě z lesa ven, a křičela na něho...jen do náruče mě vem!!!

tak dělej, z lesa leť jak bordelář, co doma nezamet

   však...kde je má noha? tázavě znudila se botka......

a procitla...v modrém pytli na biologický odpad odvážel jí blikající vůz

   cítila se jak strouhanka bez marmelády...osiřela a vzdala se půstu..konec nohy je růstu!

a ztracená v lesní cestě

v pytli, té umělé vestě

září jak nadulá tkanice

z nosové pranice