Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStroj (mého) času
01. 11. 2006
0
0
1612
Autor
Ikkju
Naše společnost je přetechnizovaná. Mám rád science fiction, to ano, ale mimo jiné proto jak autoři popisují pocity hrdinů kteří přes všechnu techniku která je obklopuje bojují s osudem a sami se sebou. Nedávno jsem si koupil knihu o cestování v čase a moc se mi líbila. Píše se v ní o principech, časových paradoxech, předmětech které nikdo nevyrobil (hodinky které předá muž cestující do minulosti ženě z minulé doby která mu je ve stáří zase vrátí). Rád si v ní čtu a představuji si situace které popisuje. O principu který by šel jednoduše použít ale nemluví. Fascinují mě studie které popisují jak vědci z harvardu nebo oxfordu dokázali to nebo ono, většinou mám ale pocit že spoustu věcí o kterých mluví ví dávno každý i bez pokusů a techniky. Ale abych se vrátil k tomu cestování v čase, jsou věci které vám přijdou cizí ikdyž se vám líbí a věci které cítíte jako by vám byly přirozené. Já se pokouším cestovat v čase. Ne stroji ikdyž je mám svým způsobem rád, ale vůlí a vírou. Jenom tyhle dvě věci jsou k tomu nezbytně třeba a každé hejblátko nebo strojek jsou zbytečné. A je to tak jednoduché že jsem na to přišel sám aniž bych navštěvoval oxford; zarážející je jenom že jsem na to přišel jenom já. Ikdyž možná kdoví, pro mě je to věc soukromá o které píši víceméně jen pro sebe, co když to stejně bere i někdo jiný?
Můj stroj času je ale ve vývoji, vím jak na to, ale ještě ladím nutné prvky. Ale abych byl konkrétní, mám problémy s dochvilností. Ne že by mi ujížděly vlaky a chodil jsem pozdě na jednání která jsou důležitá, ale leta se snažím přijít do práce včas a léta se mi to nedaří. Bývalý vedoucí mi vyhrožoval prémiemi a jinými tresty a stejně to nebylo nic platné. Moje současné šéfová to toleruje, jenom občas je moje slabost předmětem její ironického humoru na téma co asi dělám po nocích. Nic z toho není ale pravda, po nocích si jenom klidně programuji, čtu nebo odpočívám s dýmkou na balkóně; jsem prostě noční pták.
Cestou do práce míjím stejné lidi v protisměru, na kole se vyhýbám cyklistům a chodcům kteří mi kříží dráhu nebo které předjíždím. Podle toho kde je potkávám vím jak pozdě zase přijdu. Je mi třicet let a jak jdou dny jeden jako druhý, zdá se mi že život rychle utíká a dny se podobají jeden druhému, až na drobné detaily.
Ranní proplétání s ostatními když se ještě moje smysly probouzí patří k věcem kterými se většinou dny odlišují. Vím že v práci mě po příjezdu nečeká většinou nic nepříjemného ale občasné poznámky kolegů nebo pocit že bych s tím měl něco udělat už sám pro sebe mě občas vybudí k výkonu. Potom nastavuji svůj budík dřív a dřív a pak bojuji s jeho zvoněním abych obelstěn vlastním pocitem výhry nad tím že jsem zvítězil a vzbudil se o hodně dřív než je třeba zase zmožen usnul. A tak se špalír lidí mě ráno míjících posunuje chvíli po směru, chvíli proti směru jízdy. Vím ale že existuje stroj času, stačí jenom věc uchopit správným způsobem a přimět proud aby se otočil a plynul jako ve spomaleném obráceném sledu zpět. Vůle a víra, jako by dvě věci které k tomu potřebuji stále řadily na špatné místo a působily tak proti sobě místo aby se spojily a pomohly mi toho dosáhnout. Vím ale že to funguje, a vím taky že to není otázka času :). Přesto věřím a přesto se snažím, a někde v hloubi duše vím že jednou přijde čas kdy do práce dojedu před sedmou hodinou.