Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Návštěva

06. 11. 2006
4
2
1543
Autor
Narvah
Poslední rok jsem měl o své prarodiče obavy. Připadalo mi totiž, že život z nich pomalu vyprchává. Jejich pohled byl zastřenější, pohyby pomalejší, čpěli únavou. Když jsem měl na podzim volný víkend, navštívil jsem je. Jejich dům z padesátých let měl čerstvě zateplené boky, novou střechu, místo popraskaného chodníku ležela zámecká dlažba. To vše kontrastovalo s jejich pokročilým věkem. Babička otevřela po třetím zazvonění. Byla to malá, zavalitá žena s vrásčitým obličejem, ostře tvarovaným nosem, šedomodrýma očima a hustými bílými vlasy, které se jí na hlavě kroutily tak, že vytvářely dojem vlněné čepice. Objímala mě dlouze ve dveřích. Držel jsem za zády květiny a když mě pustila, dal jsem jí je do rukou. Po chvíli vyšel z pokoje děda, který měl tepláky vytaženy do poloviny velikého břicha, tiskl mi pravici a líbal na obě tváře. Vlasy, kterým jsem se obdivoval, měl zcela bílé, švihácky sčesané dozadu. Po příchodu jsem se svlékl do trenek, abych se nezpotil. Byt sálal teplem, v kuchyni se neustále něco vařilo či smažilo. Někdy byla kuchyň natolik zahalena párou, že jsem postavy prarodičů jen stěží rozeznával. Abych se v tísnivém prostředí bytu trochu uvolnil a přivykl jeho znavenému duchu, brával jsem si z komory pivo. Poté jsem usedal v obývacím pokoji, popíjel a sděloval prarodičům novinky ze svého života. Děda si u toho většinou měřil tlak, babička si v kuchyni píchala inzulín. Ten podzimní víkend se opět zdálo, že vše těžce spočívá ve vymezeném prostoru jejich zvyků a rituálů. Co mě však překvapilo a utvrdilo v domněnce, že jsou snad krok od smrti, byla nebývalá špína, která čouhala ze všech koutů a zatuchlý, provlhlý koberec v koupelně. Jen co jsem na něj stoupl, měl jsem mokré ponožky. V kuchyni, nad košem plným tlejících zbytků se proháněly mouchy; zebřičky, které v kleci na okně jindy bez přestání švitořily, mlčely. Zahrádka před jejich domem byla zaplevelená a nezrytá. Jediný, kdo se na ní očividně činil, byl krtek. To vše vytvářelo dojem trpké nevyhnutelnosti. Když jsem se znovu v pokoji usadil na prošoupanou pohovku, jejíž kraje byly olepeny izolepou, spočinul na mě dědův pohled. „Jak to máš se školou, Jakube,“ zeptal se významně. Byla to jeho oblíbená otázka, kterou testoval stav mého nekonečného studia. Zároveň s ní automaticky zaujímal roli moudrého starce zkoušeného životem. „Dobře dědečku. Jsem ve třetím ročníku.“ „Kolik ti tedy zbývá?“ Ve dveřích obývacího pokoje se objevila babička. Oba na mě zvědavě upírali zrak. „Až ukončím tento ročník, tak ještě dva.“ „Tedy ještě tři roky,“ konstatoval děda. „Ano,“ řekl jsem poraženě. „Ještě tři roky, babičko,“ řekl děda a triumfálně pohlédl na svou ženu. Ta se ve dveřích smutně otočila a zmizela v mlze kuchyně. Dědu popadl záchvat kašle. Vytáhl jsem papírové kapesníky a podával mu je, on však odmítl. Když se jeho dech uklidnil, znovu na mě pohlédl. „Co budeš dělat, až ukončíš školu?“ Zeptal se klidně, tušil jsem však, že mu na tom velmi záleží. (Někdy mi připadalo, jako bych mohl existenci prarodičů prodloužit tím, že dám svému životu takový obsah, kterého se budou moci ve svých myšlenkách účastnit. Obsah, který sice budu žít já, který však bude smysluplný i pro ně a budou jej, ač okrajově a přeneseně, prožívat se mnou. I když jsem tedy studoval s obtížemi, těšil jsem se představě, že je mé nekončící studium drží při životě, a že je léta protahuji i kvůli nim. Dokonce jsem si namyslel, že započetím další školy ve chvíli, kdy dokončuji stávající, je nejlépe udržím v koloritu smýšlení o mně. S tím byla spojena jejich starostlivost, když jsem měl před zkouškou či státnicí, a uvolnění, když bylo vše úspěšně vykonáno. Ač byli zmateni, že byli účastni dvěma promocím a já stále ve studiu pokračuji, ze srdce si přáli, abych vše řádně ukončil a začal pracovat v profesi, která by propojovala všechny obory, kterými jsem prošel. Taková profese však neexistovala, přes což se nemohla přenést babička, která se v mé přítomnosti pokaždé snažila všechna studia propojit a vymyslet tak příslušné povolání.) „Ještě nevím dědečku. Teď je jiná doba. Je hodně nezaměstnaných: člověk musí brát, co je.“ „Já vím, jaká je dnes situace, Jakube. Nás by však s babičkou zajímalo, co budeš dělat,“ řekl nesmlouvavě. Připadal jsem si jako matka upírající dítěti pokrm. Do toho se ve dveřích s výrazem šelmy, sledující svou kořist, opět zjevila babička. Protože jsem opravdu nevěděl, co budu dělat, až ukončím školu, chvíli jsem přemýšlel, co říct. Stejně se ptali s železnou pravidelností již deset let a já se nikdy neodhodlal vymyslet si nějakou nevinou lež. Naopak jsem měl utkvělou myšlenku, že tím, že jim nedokáži jasně odpovědět, jim vlastně prokazuji službu. Především babičce, která tak mohla opět zvažovat a přemýšlet, jak studia zkombinovat. „Opravdu nevím, dědečku. Nejspíš vezmu dobře placené místo. Práci, která by mě bavila.“ Prarodiče na sebe pohlédli a usmáli se. Děda zavrtěl hlavou a povídá: „Dobře. Řekni nám, co bys mohl dělat.“ Tohle pro ně byla páteř naší rozmluvy. Část, ke které vše předchozí směřovalo a část, za kterou už nic, co by se týkalo mě, nebylo třeba řešit. Myslím, že prarodiče těšilo pozorovat můj ztrápený obličej, když jsem jim poskytoval výčet možností. A nebylo výjimkou, že babička vyřčená povolání opakovala, čímž ještě více narušovala mé otřesené sebevědomí. Poté, co jsem přerývanou řečí vyslovil všechny možné profese, a po té, co je babička beze zbytku zopakovala, nastalo ticho. „Teď jsi nám s babičkou konečně řekl, co jsme chtěli slyšet,“ řekl děda se zadostiučiněním po důležité odmlce, ramena mu poklesla, celý zrelaxoval. Byl večer a všichni jsme byli vyčerpáni. Upocená a udýchaná babička vzápětí přinesla na stůl večeři, jako by bylo třeba vše rychle zajíst. Když jsme pojedli, oba prarodiče byli tak zmoženi, že si šli lehnout do ložnice. Složil jsem se v obýváku na pohovku. Přes stěnu jsem slyšel, jak spolu rozpráví. Jméno Jakub figurovalo v každé druhé větě. Babička vznášela dlouhé otázky a děda na ně krátce odpovídal. Dosáhli svého, zjištěné informace však vyžadovaly následný rozbor, z kterého se v budoucnu měly vynořit otázky nové, aby se vše mohlo opakovat. Tím jsem si však toho dne nebyl vůbec jist. Na dřevěném obložení pohovky ležela souvislá vrstva prachu. Koberec pode mnou byt poset nespočtem drobků, lampou u okna prorůstala difnbachie. Hodiny na zdi stály a ukazovaly poledne, v rohu pokoje byla u stropu pavučina. Na křesle u televize se válely staré noviny, vedle topení leželo na hromadě zmuchlané oblečení. Takový nepořádek jsem dříve nepozoroval. Napadlo mě, že konfrontací člověka s blížící se smrtí, získává vše ostřejší kontury, nedokázal jsem však rozlišit, zda jsem si věcí dříve opravdu nevšiml, nebo jsem vzhledem k situaci pozornější. Později jsme seděli okolo stolu. Hra karet byla při mých návštěvách nevyhnutelnou záležitostí. Kanasta, ač při ní někdy usínali, je velmi bavila; jejich tvářemi při ní často problýskl život. Dříve, když jim přišla vítězná karta, propadali až jakési zuřivé radosti, a to především babička. Někdy dospívala až jakési extáze, ústa se jí křivila do podivné grimasy, celá se smíchem natřásala a trvalo dlouho, než se uklidnila. Dnes však její tvář neměnila zasmušilý výraz, který by se hodil spíše pro partii pokeru. Děda, kterému karty chodily a opakovaně vítězil, byl celkem veselý, hra ho však očividně unavovala. Řekl jsem, že si zahrajeme poslední hru, a protože babička ani jednou nevyhrála, namíchal jsem jí do karet pět žolíků a další pokládal ve hře na hromádku, když se nedívala a byla na ni řada. Nejevila však žádné známky vzrušení, dokonce jsem ji musel do hry pobízet. Nakonec opět zvítězil děda. Sklidil jsem ze stolu, děda usedl do křesla a babička klesla na židli vedle něj, opřela se lokty o stůl a hlavu složila do dlaní. Televize byla puštěna naplno, protože děda špatně slyšel. Světla byla zhasnuta, obrazovka střídavě oslňovala jejich tváře. Po chvilce oba spali. Děda měl zavřené oči, babička zhluboka oddechovala. Pět minut jsem je střídavě pozoroval. Pak jsem dědovi vytáhl z dlaně ovladač a televizi ztlumil na minimum. V ten moment mi přišlo, že nedýchá. Hleděl jsem na něj a čekal na sebemenší pohyb. Koukal jsem na jeho břicho. Ne a ne se zvednout. „Dědo?“ řekl jsem tiše. Nic. Pak hlasitěji: „Dědo?“ Děda se pohnul, něco zamumlal a otevřel oči. Chvíli mě ospale pozoroval, jako by nevěděl, kdo jsem. Pak oči zavřel. Když se pak babička vzbudila, odvedla ho za ruku do postele a oba šli spát. Ráno jsem se vzbudil brzy. Babička byla vzhůru většinou od pěti, protože nemohla déle spát, a připravovala snídani, nebo luštila křížovky. Dnes byl však v kuchyni nebývalý klid. Otevřel jsem prosklené dveře. Nikdo za nimi nebyl. Se zlou předtuchou jsem prošel úzkou chodbičkou k ložnici. Nahlédl jsem do ní. Prarodiče nikde. Zbývala koupelna, do které by se však oba vměstnat nemohli – jedině, že by jeden z nich vlezl do vany. I koupelna byla prázdná. Tu jsem postřehl, že dveře do bytu jsou nedovřené. Rozrazil jsem je a v panice scházel po schodech do přízemí. Prarodiče poslední dobou vycházeli jen výjimečně. Babička téměř nikdy, děda na nákupy nebo do lékárny. Než jsem sešel dolů, stačil jsem vytvořit scénář, v němž babička zkolabovala hypoglykemickým šokem a děda z toho dostal podruhé infarkt. Přijela pro ně ambulance a oba teď bojují o život. Když jsem vyšel ven, spatřil jsme v ranním rozbřesku dvě do sebe zaklesnuté postavy. Kráčely ke mně a živě spolu rozmlouvaly. Dědeček svíral v ruce dlouhý předmět. Babička na mě ukázala rukou. Do tváří jsem jim přes slunce neviděl, najednou jsem však pocítil ohromnou radost. Vyběhl jsem jim naproti a s úlevou se k nim přitiskl. „Jak to…?“ řekl jsme zmateně. „Kde jste byli?“ „Chtěli jsme ho s dědečkem nachytat. Už několik rán jsem ho z okna pozorovala,“ vysvětlovala babička a zvesela žduchla do dědy ramenem. Tomu se na tváři objevil lišácký výraz a s nadšením řekl: „Kdybys viděl, Jakube, jak pelášil...!“ V tu chvíli jsem si uvědomil, jakému klamu jsem propadl. Bylo totiž naprosto zřejmé, že ač vše sebevíc napovídalo tomu, že jsou prarodiče životem vyčerpáni, měli stále své tajemné radosti, kterým se dovedli plně oddat. Dalo by se říct, že šetřili svou energii pro výsostné situace. A tím pro ně vyhnání krtka nepochybně bylo.

2 názory

Narvah
23. 01. 2007
Dát tip
I-John: mohl bys to specifikovat?

Plopez
08. 11. 2006
Dát tip
dobře jsem se zasmál především v pasáži se školou; tams to trefil. moc dobrej dialog. celkově bych řekl hodně kvalitně zpracované téma návštěva prarodičů, což je takový jako školní hodnocení, ale fakt se mi to líbilo.

katugiro
06. 11. 2006
Dát tip
Mě taky. Směřovalo to jinam, než k idylickému (až bych řekl ženskočasopisově "moudrému") vyústění. Na začátku k absurdnu, pak se mi líbila pasáž kolem zpovídání o škole... jen tomu chyběly závěrečné tahy. *

StvN
06. 11. 2006
Dát tip
No jo. Konec dobrý, všechno dobré. Ale stejně by mě zajímaly ty mouchy nad košem a mokrý koberec v koupelně.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru