Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůj princi
11. 11. 2006
5
4
1993
Autor
Sarlota.Alli
Koncept dopisu muži, na terého čekám
Jsem zakletá princezna, kterou zlý osud zavřel v desátém patře paneláku v Modřanech. Stojím za oknem a uplakaná vyhlížím svého zachránce - prince na bílém koni. Nevím jak vypadá princ, na pohádky jsem si nikdy moc nepotrpěla. Většinou jsem toužila aby nějaký černokněžník konečně prolomil monopol dobra na vítězství, aby alespoň nějaká princezna byla sežrána drakem a nejlépe i s Bajajou…
Toužím po tom, být sežraná? A nejsem? Sžírá mě touha, ani nevím po čem.
Nevím jak vypadá princ a doufám , že ho poznám podle koně, že na mě zařehtá počítač, nebo čajový šálek…
Můj princi! Tolik bych Vás chtěla začít milovat a z lásky přestat psát. Ty svoje nářky už po sobě ani nedokážu číst. Nečtu svůj deník. Nečtu věci, které jsem psala před pár lety, protože je to vlastně pořád stejný. Pořád dokola. Stejná slova, stejný rytmus… Jen se mi s věkem mění rukopis a já se opravdu bojím, že jednou vypsaná ruka sedmdesátileté ženy to tak bude psát dál. Předvídatelně a mechanicky bude obtěžovat své okolí protože za a) si potřebuje postěžovat a za b) nechce umřít hlady (chce umřít jakkoli jinak).
Proč pořád tolik otálíte, Výsosti? Jsou jen dva druhy lidí, jedni žijí a druzí píší o životě jaký by chtěli žít… A já, jen kvůli Vám patřím do druhé jakosti. Nižší druh člověka. Neúplný. Prázdný. Možná ani nemám, co bych Vám dala. Možná Vás jen potřebuji vysát.. Rozdrtit citem, který mi už tak dlouho v hrudi vykvétá. Je cit, ale není Vás.
Možná je to jen velká blbost. Možná jsem černokněžník s poslední obručí. Možná si nezasloužím ničí lásku a tím méně Vaší. Možná je chyba na mém přijímači. Možná…
Tu noc, co vedle mě ležel ten Germán, když mě objímal, když jsem usínala, tu noc mě napadlo, že chci usínat vedle Vás, Výsosti. Tehdy mi to došlo. Každou noc dokud nás smrt nerozdělí. V dobrém i ve zlém. V nemoci i ve zdraví.
Můj princi…
Zachraň mě, zachraň mě - v poutech, ne v bolesti.
Zachraň mě, zachraň mě - V Bohu, ne v neřesti.
Miluj mě, miluj mě - ať je mi do pláče!
Miluj mě, miluj mě - rychlostí tryskáče….
Nevím, jestli je to v mém podání víc prosba nebo příkaz. Neznám rozdíl mezi chtěním a potřebou. Mezi láskou a opatrováním, mezi “vidět” a “věřit”, mezi smíchem a pláčem…. Nezajímají mě drobné nuance. Buď něco mám a nebo ne. Buď něco chci a nebo ne. A já Vás chci a nemám. Já vás miluji, ale nevidím. Je Vám do pláče, Vaše jasnosti? Nebo snad svatosti?
Co jste vlastně zač? Mě je to jedno. Milujte mě a to nás spasí!!!
S láskou XXX
P.S. Mám ještě moc krátký vlasy a cizím lidem dveře neotevírám.
Toužím po tom, být sežraná? A nejsem? Sžírá mě touha, ani nevím po čem.
Nevím jak vypadá princ a doufám , že ho poznám podle koně, že na mě zařehtá počítač, nebo čajový šálek…
Můj princi! Tolik bych Vás chtěla začít milovat a z lásky přestat psát. Ty svoje nářky už po sobě ani nedokážu číst. Nečtu svůj deník. Nečtu věci, které jsem psala před pár lety, protože je to vlastně pořád stejný. Pořád dokola. Stejná slova, stejný rytmus… Jen se mi s věkem mění rukopis a já se opravdu bojím, že jednou vypsaná ruka sedmdesátileté ženy to tak bude psát dál. Předvídatelně a mechanicky bude obtěžovat své okolí protože za a) si potřebuje postěžovat a za b) nechce umřít hlady (chce umřít jakkoli jinak).
Proč pořád tolik otálíte, Výsosti? Jsou jen dva druhy lidí, jedni žijí a druzí píší o životě jaký by chtěli žít… A já, jen kvůli Vám patřím do druhé jakosti. Nižší druh člověka. Neúplný. Prázdný. Možná ani nemám, co bych Vám dala. Možná Vás jen potřebuji vysát.. Rozdrtit citem, který mi už tak dlouho v hrudi vykvétá. Je cit, ale není Vás.
Možná je to jen velká blbost. Možná jsem černokněžník s poslední obručí. Možná si nezasloužím ničí lásku a tím méně Vaší. Možná je chyba na mém přijímači. Možná…
Tu noc, co vedle mě ležel ten Germán, když mě objímal, když jsem usínala, tu noc mě napadlo, že chci usínat vedle Vás, Výsosti. Tehdy mi to došlo. Každou noc dokud nás smrt nerozdělí. V dobrém i ve zlém. V nemoci i ve zdraví.
Můj princi…
Zachraň mě, zachraň mě - v poutech, ne v bolesti.
Zachraň mě, zachraň mě - V Bohu, ne v neřesti.
Miluj mě, miluj mě - ať je mi do pláče!
Miluj mě, miluj mě - rychlostí tryskáče….
Nevím, jestli je to v mém podání víc prosba nebo příkaz. Neznám rozdíl mezi chtěním a potřebou. Mezi láskou a opatrováním, mezi “vidět” a “věřit”, mezi smíchem a pláčem…. Nezajímají mě drobné nuance. Buď něco mám a nebo ne. Buď něco chci a nebo ne. A já Vás chci a nemám. Já vás miluji, ale nevidím. Je Vám do pláče, Vaše jasnosti? Nebo snad svatosti?
Co jste vlastně zač? Mě je to jedno. Milujte mě a to nás spasí!!!
S láskou XXX
P.S. Mám ještě moc krátký vlasy a cizím lidem dveře neotevírám.
4 názory
vaste.of.effort
07. 01. 2007
Též druhá jakost...
Miluj mě, miluj mě - výborná písnička...
Sarlot nebůj, von ten princ jednou dorazí, dyk ti ještě neni ani padesát. Nebuď takovej pesimista jako já :oD
Ba jo, sem se stotožnila s tvým dílem :)) *