Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNěco o nicku ALIMRA a mých oblíbencích
Autor
Pacer
Kdesi, hluboko v minulém století, mi školní výuka znechutila moderní malířství, když mi předhodila na nekvalitním papíře učebnic výsledek cesty Picassa, Dalího a podobně v jiných oborech jiných slavných. Trvalo desítky let, než jsem na cestách a výstavách kdesi daleko pochopil odkud a kam ti lidé šli a demokraticky mi bylo dovoleno zcela konzumně si vybrat, co je mi blízké. Ze svých vlastních dojmů a pocitů – které jistě nemusí být správné – dnes po sté poslouchám Carmen, vybírám si příjemné ročníky impresionistů či Piccasa ještě před válkou, Dalího ženu ze šuplíků – zcela funkčních a Gaudího domy, ve kterých se ještě dá bydlet… Nějak jsem neměl dosud potřebu a chuť studovat teorii věcí, které se mi líbí. Proto nemohu být kritikem, cenzorem či recenzorem – je to jen můj čtenářský názor.
Alimra – tedy Jarmila – žena, věk 33 již několik let. Rozena v Dobříši – příznačné – zámek plný spisovatelů. Jistá analogie, že v okolí amerických základen se rodí více černoušků, se nabízí.
Prvně jsem ji potkal - tedy na Písmáku - někdy v polovině roku 2004. A snad její první dílko bylo věnováno „mužům všech generací“. Výrok již v první sloce – že neděle je sedmá noha pavoučí – ve mně vyvolal pocit, že tohle je ženská, se kterou musí být požitek snídat.
Nemám rád básnířky – na živo s nimi není k vydržení - a virtuálním iluzím neradno podléhatJ
Nicméně – požíval jsem její slovíčka k ranní kávě – a bylo mi příjemné vnímat ženský pohled na svět. Ne že bych vždy chápal, jaké pocity vedly k veršům, ne že bych vždy souhlasil.. Ale konečně sama předem řekla že písmena těch slov nenajdeš v žádné abecedě, snad v peří ptáka bez jména – opice jedna, co ztratila svůj vzor – a zřejmě i nadále pere kdy chce – a své city háže do koše až po vyprání.
V řadě výroků mne poučila o vztazích – resp. o ženském pohledu na tuto věc, na způsob řešení – kulhavost nostalgie léčí holí zlozvyků – o tom, jak často je žena zahleděna někam, kam nedovidím, zvláště pak, když s milým úsměvem strká ješitnému chlapovi k oku dalekohled obráceně. No řekněte – jaký pocit mám mít s hlavou dívčí na rameni, když Jarmila řekne že chodí spát přes kopírák do jedné postele – neptej se, čím se živí, když je sama..
Jako nezaujatý a starý hodinář se blížím pochopení času, který ona ( z mého pohledu mladá) nazývá časem mezi vodou a vodou – jenže ona se mi v poslední době vzdaluje – a jako šnek při úprku cestou zalézá do své ulity – dříve pro mne tak otevřená. V tomto virtuálním světě je tak snadné uvěřit, jako věříme hercům a zpěvákům, že prožívají to, co na prknech dávají na odiv. Prostě, nějak se mi příčí vidět Jarmilu jako cizinku, co píše texty na melodie, zaslechnuté ve vesnické hospodě, než ustřižené nehty dorostou do úplňku
Na rozdíl od mých výše popsaných oblíbenců je Jarmila – pokud vím – ještě živá, vyvíjí se mění se.
A v tom je rozdíl mezi lidmi a obrazy, které si pověsíš na zeď..
Ono nejde zastavit ženu, ani když se do ní zahledíš – pořád někam jde – a jak liška zametá za sebou stopy – tedy jen některé, ty ke kterým ztratila vztah.
Kurzívou psané texty jsou útržky z jejích básní..pohříchu většinu z mých oblíbených minulý týden smazala J