Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHysterka Terka
21. 11. 2006
8
11
1055
Autor
wedle_vazy
Tereza nechtěla do starého železa. Vycházela do ulic; ústa špulíc a čelo vraštíc a učeně krabatíc. Ze své kštice, ostřené do krásy tužidlem, před zrcadlem trhala šedivé vlasy. V žebradle z manšestru, na švihadle přes kostru, nosila skripta nultého semestru, jimiž měnila kavární stolky na studijní spolky, rozšiřujíc si obzory. Nemajíc partnera, zvala k osamělosti večera domnělé přátele na želé, aby sama sobě kletbou kozy z petržele, našla svého učitele.
Svedla je náhoda, jedna z těch, z nichž matka příroda má prospěch na všech spářených lidech, které by si nikdo nehledal. Pil kávu, ona sodovku a oči hrály na schovku, jako ruka rukávu, mapovali záhyby. Přišla mu snad líto, zvlášť věděl-li, jak bolí totální nezájem. On, samaritánské jelito; ještě hňup, pln krve a krup, který teprve nedávno přesedlal z batohu na aktovku a za stovku na hodinu živil s bídou sebe a rodinu. Rovnal sponu na kravatě, ona svetr na ramenou; známá hravá těkaná, jíž všichni zapomenou, když svléká nahé tělo duši a život je hned jednodušší, znáš-li to podstatnější z člověka. Musel se napít nechtěl-li tupit její osvětu o své tuhé názory a průzory štěrbin si razily směr k binárnímu světu. Pili svá vylitá srdce, trpce ředěná vtipnými okamžiky a jen co se bontón zapletl s cukrblíky, odpluli na perón, kde tramvaj sbírá přeběhlíky ke krátké lásce.
Za dveřmi Terezina bytu opadly v posledním studu louhované šaty a v odbytu polibků zkřížili milostnými chvaty rty vášní osudu.
Jen z tajných schůzek na nábřeží, žít věčně dá se stěží a tak si nároky vzaly slovo. Pomíjené závazky, teď záblesky na blankytném nebi vztahu, udělaly z milostné humoresky drama bez obsahu. Chtěla všechny jeho chody, nejen pro zbytky k svačině brázdit hospody. Chtěla jíst ho doma, s vínem při svíčkách, kde patřil by jen jí a né cizí ženštině v jiném životě.
Dno ledového koryta místy již tálo a břity ostrého nože požadavkům – víc než se zdálo – ho nenávratně poškrábalo.
Řekl TO večer a Odešel po půlnoci sotva vlci v ní, již klidní, tolik nevili a bezmocí se choulili, že ani čepelí nože na zlom dlaní, krátká paže odhodlání nedokáže vztáhnout, ani v proudech plynů za svou vinu dech nelapí, ani jehlou nestlačí vzdech, ani skokem z nedohledné věže, své otěže spustit nedovede.
Po týdnech nehybné pouti vlastním nitrem rozsestřená s větrem vání, tam venku, kde i jeho ovívá a víří prach zákoutí, kam tak ráda zašla na sklenku. Uzamkla se doma ve čtyřech zdech, co zvolna šerem umírají.
11 názorů
Je to pohled na život přes cedník, na okraji jehož direk dochází k ohybu paprsků a rozkladu světla. Obraz je sice pravdivý, ale barvy přitom dovolí chápat ten příběh v několika rovinách. Je to prostě bašta.