Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Zemřel. Jeho tělo ukončilo svoji činnost, jeho srdce přestalo bít, tělesné funkce se zastavily a několik okamžiků nato přestal fungovat i jeho mozek. Byl mrtev. Navždy. Nikdo a nic už není schopen ho vrátit zpět do života. Nic. Smrt…
Uvědomoval si své tělo. Cítil každou jeho buňku, každičký milimetr svého těla, všechno. Viděl, slyšel a cítil taky všechno. Ale nemohl vůbec nic dělat. Vůbec nic. Nic ho neposlouchalo. Nemohl pohnout žádným svalem, nemohl zavřít oči, nemohl vykřiknout. Jediná věc, která mu byla velmi divná, že necítil svůj tep a dech. Viděl trávník dotýkající se jeho tváře, cítil studenou zem pod sebou, slyšel křik lidí stojících okolo. Nejdříve nechápal vůbec nic. Proč se mu nikdo nesnaží pomoct, proč ho nikdo neošetřuje? A potom poznání. Krutá realita přišla jako blesk z čistého nebe. Smrt… Pochopení. Zmocnila se ho strašná panika, která ale zaznívala jen do prázdna smrti. Tak tohle je potom. Nechápal proč. Ležel dlouho, celou věčnost. Pak ucítil trhnutí, jak ho zvedli. Hrubě, násilně a bez jakékoliv šetrnosti nebo úcty ke smrti. Vždyť je mrtvý. Co si myslel, že ho budou chovat jako dítě. Jeho hlava se naklonila a pohlédl do tváře nějakého zřízence. Smál se. Proč asi. Vlastně vždyť je to jeho práce. Kolik takových musí denně vidět. Třeba myslí na svou ženu a proto se směje. Vždyť je to jedno. Vložili jeho tělo do rakve. A pak zavřeli víko a jeho obklopila tma. Ucítil, jak se auto rozjelo. Zdálo se mu, že cesta trvá strašně dlouho. Snažil se na nic nemyslet. Pak auto zastavilo a jeho rakev vyložili na vozík. Cítil jak jedou a kolem slyšel spoustu lidí. Asi nemocnice. Pak dojeli na místo určení a otevřeli víko. Ostré světlo ho udeřilo do očí, které nemohl zavřít. Doslova ho hodili na stůl. Jako nějakou věc. Necítil bolest. Poznal tohle místo, znal ho z filmů a z knih. Pitevna. Když zřízenci odešli, naklonil se nad něj starší muž v bílém plášti. Patolog. „Tak se na tebe podíváme.“ Pronesl potichu. Pustil si Mozarta a dal se do práce. Slyšel, jak se zapnula elektrická pila. Pak to šlo docela rychle. Cítil, jak mu doktor otevřel hrudník a břicho, a pak slyšel a cítil, jak jeho orgány opouštějí jeho tělo. Bylo mu špatně a chtělo se mu křičet, ale nemohl nic. Vůbec nic. Vždyť byl mrtvý. Smrt… Když doktor skončil s hrudí a břichem, vrhl se na hlavu. Jeho hlavu. Zanedlouho uviděl svůj vlastní mozek putující v doktorových rukách do lihu. Nebýt mrtvý už dávno by zvracel. Ale on byl mrtvý. Pak ho doktor zase sešil, aby aspoň trochu vypadal jako člověk. Bylo mu hůř a hůř. Ale co mohl dělat. Pak ho strčili do ledničky. Opět tma. Spoustu času na přemýšlení. Ale on nechtěl přemýšlet. Chtěl, co vlastně chtěl? Několik hodin myslel na svůj život, život který skončil. Co bude dál? Vždycky si myslel, že se smrti nebojí. Ale tohle nečekal. Kdyby nebylo nic, tak si přál, aby mohl zavřít oči a usnout a už se neprobudit, ale nemohl. Peklo. I to křesťanské pojetí pekla mu teď připadalo jako spása. Cokoliv jiného než tohle. Myslel, že se zblázní. „Co si to namlouvám, mrtvola se nemůže zbláznit…!“ Smrt…
Nevěděl, jak dlouho strávil v lednici, než ho vyndali. Oblékli ho do svátečních šatů a pak mu zatlačili oči. Pohřeb. Znovu panika. Z lednice ho ještě pořád mohli vyndat a nějak oživit, jakkoliv, ale v hrobě ho čekají jen červi. Znovu cesta nemocnicí, znovu cesta autem. Pak ho vyložili a odnesli do kostela. Že je v kostele poznal podle ozvěny. Pak byl obřad. Slyšel kněze blábolit o Království nebeském, které je krásné a pohostinné, o tom, že smrt je vykoupení… „Počkej až umřeš, pánbíčkáři!“ pomyslel si. Pak slyšel svoji mámu jak nad ním pláče. Chtěl jí něco říct, vykřiknout „Já jsem tady“, ale nic se nestalo. Znovu cesta autem. Hřbitov. Věděl, že je konec. Jeho konec. Krátký proslov nad rakví. A pak ho spustili. „Prach jsi a v prach se obrátíš!“ Rakev zvolna dosedla na dno hrobu. Pak rány na víko, jak na něj házeli hlínu. A pak už nic. Konec. Tma. V očích se mu objevili slzy. Věděl, že je to nesmysl, ale vroucně si to přál. Slzy. Tma. Smrt…
A tak ležel a přemýšlel. O všem. O životě, o smrti, o čemkoli, jen aby se nezbláznil. Pomalu začal cítit zápach. Vlastní hnilobný pach. Ještě že byla taková tma, aspoň neviděl červy ve svých útrobách. Bylo mu špatně když na to pomyslel. Smrt… Konec nenastane. Věděl to. Teď už to věděl. Ty kecy o nesmrtelnosti duše byly pravda. Bohužel. Sice ne docela, ale pravda. Tak si přál zemřít, opravdu zemřít, aby nebylo nic, vůbec nic, vůbec vůbec nic. V duši se rozplakal. A plakal dlouho, opravdu moc dlouho…
Asi za pět miliard let se Slunce změní v novu. A tehdy snad nastane konec… Snad. Smrt…
Děkuji všem za ohodnocení... :-))
IVANOL: Ta telegrafie je tam schválně...
Helča: Je to jen možnost, já osobně taky doufám že je to jinak... :-)
Deltex: Díky... :-)
Dobrá práce - srozumitelné a čtivé! Je to docela zajímyvý názor, ač o smrti mám přesvědčení jiné, však toť věc pohledu! Dostaněš za to *! Líbilo se mi to! Měj se!
Napsané je to dobře, mě ta telegrafie nevadí, možná se mi i líbí.
K obsahu: pohled je to zajímavý, ale nesázela bych na něj ani jedna ku milionu. viz IVANOL
Polemizoval bych o duši o jejím "sídle" v lidském těle, o smrti atd., nicméně tento pohled je originální a v podstatě k zamyšlení. Co vše může "vykuchané" tělo vnímat?
Napsané je to dobře, možná mně vadí mnoho krátkých, jednoduchých vět, taková telegrafie.
Písmák