A pak zdálky zazněly housle

(1996)

... a pak zdálky zazněly housle
jako když se sedmnáctiletý Paganini
snaží vyznat lásku holce
a vůbec mu to nejde

jako když básník roztrhá nejkrásnější básně
co kdy napsal
a ty desítky bílých motýlků jí foukne do tváře
a ona se usměje
a možná ho chytí za ruku

ty housle zněly jako mňoukání kočky
co ji rozjelo auto
a ona jen tak tiše pláče
aby ji slyšeli
vždyť ji přece určitě najdou
a vezmou zpátky domů

zněly jako poslední pomalá píseň na tancovačce
kdy stojíš a hrozně se přemlouváš
abys pro ni šel
pak přijdeš a řekneš:
smím prosit?
moc ráda
řekne ona
vtom hudba dohraje
rozsvítí se světla
a ty jsi zase ten nesmělý puberťák
co neumí šeptat do ucha sladké lži
aby jim věřila
aby se jí zrychlil dech

zblízka zněly ty housle trochu falešně

spočívaly
v kamenných rukou houslistky
nádherné sochy na nádvoří zpustlého zámku
kam už nikdo nechodil
ani milenci ne
místo slz jí kanuly z očí krůpěje mechu
popraskané nohy
jako stvořené k milování
obrůstal břečťan.

Naposledy jsem se rozhlédl po vymlácených oknech
kdysi nádherného zámku
na silnici překročil mrtvolu kočky
co hrozně páchla
a odešel jsem na autobus.

---