Co bych opravdu chtěla dělat

Je to shodou náhod, že studuju školu, kterou jsem vždycky studovat chtěla.Vlastně to bylo to, po čem jsem v životě toužila úplně nejvíc (no dobře, až po tobě, frajere)a vždycky jsem si za tím šla.

No prostě,vy možná nevíte co je to předurčení.Já jo.

Je to velice těžká škola.A je velmi, velmi těžký se tam dostat.A to, že bych zrovna já udělala přímačky bylo tak absurdní, že jsem je prostě udělat musela.

Tak teď  tam jsem .Na té škole, na kterou jsem vždy chtěla.Na té, na kterou nemám.Tak se v tom máchám.

Nevím přesně, jestli víte, co myslím.Už jste někdy tak tři týdny spali dvě, tři hodiny denně?Jestli ne, tak to zkuste.Pak budete částečně v obraze.Každej mě přesvědčuje, ať odejdu.Říkají:Proč se tak trápíš?Na tohle je potřeba tvrdší povaha, než je ta tvoje!Proč si, holka, nevybereš něco trochu jednoduššího?Ale já nemůžu.Prostě to nejde.Oni to nechápou.Vy to chápete?A já?Já to asi taky nechápu.Ale možná tuším.Zkusím to vysvětlit.

Odejít by bylo jako zradit samu sebe, zahodit všechny svoje sny.Sice každý den brečím, mlátím hlavou o a stůl a říkám si:co je to kurva za život??Ale ve skutečnosti, někde hluboko uvnitř cítím, že nic jiného by mě stejně neuspokojovalo.Vlastně bych nevěděla, co se svým životem počít jiného, než vybrat si tu nejtěžší z cest, který se mi nabízí a jít po ní.Nebo spíš plazit by byl výstižnější termín.Hele, to není domýšlivost.Už jsem psala, že na to nemám.Ale já to prostě musím zkoušet.Musím krvácet a padat.Nechci uhýbat.nechci se jednou ohlídnout a mít za sebou promarněný život.Tenhle způsob hodně bolí, ale aspoň vím, že opravdu žiju, právě proto, že to bolí.Divný, že?Možná..

Ale o tom jsem vlastně vůbec nechtěla mluvit.To byl jen takový letmý nástin situace.Chci vyložit něco jiného

To takhle, když jsme kolem jedné hodiny v noci seděly všechny tři holky z privátu, každá z jiné fakulty, kolem stolu a dělaly jsme moje protokoly (mimochodem, pokud chcete zjistit jaké máte kamarádky, zmiňte se kolem půlnoci, že jste zapomněli na pětistránkový protokol na zítra, ke kterému patří tři grafy, které nevíte jak se mají dělat a pro jistotu se rozbrečte) se mě jedna z kamarádek zeptala:“A co bys vlastně chtěla dělat, kdybys z té školy musela odejít?Kdyby tě třeba vyhodili?““Nevím“, řekla jsem.Říkám to tak vždycky.

Není to pravda.

Ve skutečnosti to vím úplně přesně.Chtěla bych pást krávy

Myslím to vážně.Chtěla bych každé ráno vstát s čistou hlavou, oblíct tepláky, vyhnat krávy na pastvu a pak si lehnout do trávy a dívat se na nebe (líbí se mi hlavně ta část „lehnout si“).Potom bych kolem těch krav trochu utíkala a hlídala, aby neutekly někam kam nesmějí.Pohyb je ok.

Žila a přemýšlela bych jednoduše.Jo, ve městě, tam prej žijou lidi, kteří řeší kvadraturu kruhu a bádají nad smyslem života.To já ne.Já pasu krávy.

Navíc krávy jsou skvělý zvířata.Mám je mnohem radši než třeba koně.Jsou podle mě inteligentnější a taky užitečnější (odbočka-kráva nedělá „Bů“.někdy si ji poslechnětě.Kráva dělá:“Můů!“ V čítankách je to špatně)

Nevím teda, co takový pasáci dělají v zimě.Asi nic.

To je taky ok.

Já VÍM.Já vím, že to není taková selanka.Každý povolání vypadá skvěle dokud si ho nezkusíte.Kdo třeba takový pasáky zaměstnává?A kdo je platí?Krávy??Asi ne..A stačí ten plat aspoň na ty tepláky?

Navíc..Krávy smrdí

A stejně..stejně když sedím v noci nad skripty s krvavými slzami v očích a myslím na to, že stejně žádnou jinou možnost nemám,protože u ničeho jiného bych šťastná nebyla, mi zabliká světýlko v hlavě a to říká:Ale ano,byla..

Proto proutek a tepláky mám vždy ve skříni