Podzim

Zdál se mi zvláštní sen. Jeden z těch, kdy nevíš, co je pravda a kde stojí lež. Bylo to čarovné, ráno jsem nad ním pořád musela přemýšlet. Není jednoduché spojit si děje ze sna s životem.

Začalo to pozoruhodně. Připadala jsem si jako skřítek z pohádky Čarovná země skřítků...Byl podzim a příroda se připravovala ke spánku, ale tak nějak jinak, než obvykle. Bylo na tom něco velice smutného. Nebylo to vidět, ale cítila jsem to každičkým pórem těla. Nevím, z čeho to pramenilo, ale věděla jsem, že příroda umírá. Pomalu. Jednoduše se chystala usnout a nechtěla se už nikdy probudit a ukázat, jak umí být pestrá a rozmanitá.

Byla jsem úplně malinká a všechna černá mračna, co se stahovala nade mnou chtěla vysát ze stromů život do poslední kapky. A oni to jeden vedle druhého věděly. Začaly brečet. Myslela jsem, že to neumí. Každou vráskou v kmeni tekla slza smůly. Nevím, jestli to byly slzy úlevy nebo bolesti. Větve se v poryvech kymácely ze strany na stranu a barevné listy se zmítaly v bolestných křečích loučení. Já pořád jen tak stála uprostřed louky, jejíž květy začaly postupně černat. Byla jsem vystrašená a vlasy mi poletovaly kolem obličeje s děsivou silou a já zavřela oči. A najednou byl klid, jen zlehounka jsem je začala pomalu otevírat, ale všude byl zase ten děs. A tak jsem to udělala ještě několikrát: otevřít, uleknout, zavřít...otevřít, uleknout, zavřít...a pak jsem je nechala nadobro otevřené a vyšla vstříc k nejbližšímu stromu. Šlo to jen ztuha. Vítr do mě narážel s ohromující silou a já s odvahou, která ke mně zas až tak nepatří vyšla a snažila jsem se mu dostat co nejblíže. Chtěla jsem jen osušit aspoň jednu slzu a říct: Lidé zavírají oči, ale prosím Tě, nevzdávej to.