Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zapomenutelná

22. 12. 2006
2
2
1606
Autor
hanavka

Co s kapkou na tváři Steče bolesti? Jak vesele se tváří Odraz hlouposti? Kolik lásky odnese, Kdo přišel si pro ni? Jak moc ran unese Pesimistovo snění?

Slunce už ztratilo ze své letní záře, když jsem čekala v přístavišti na poslední parník. S mincí v ruce jsem obcházela dokola tutéž kapli. Měla stářím sešlé okenní tabulky, ale lákala mě svojí záhadností. Na vchodu visel těžký zámek a dával mi najevo, že právě zde se nikdy nepomodlím. Bůh má být přece všude přístupný, tak proč tady ne?

Ten parník má zpoždění. První hvězdy vyšly, divím se, že jsou vůbec vidět. Svítí tu na můj vkus přespříliš světel.

Už je konečně tady. Jmenuje se Lavina. Vcelku příznačné. Nikdo kromě mě nejede. Proč taky. Milenci jsou v zahradách, manželé ukládají své děti k spánku, někteří se baví v klubech, jiní zůstali v pohodlí domova. Jen já se toulám po nocích a nikoho neruším svojí přítomností.

Musím vystupovat. Opouštím tak nestálou hladinu. Celý můj svět se houpá i bez vody.

Miluju ty chvíle, kdy se ve vzduchu vznáší opojná vůně léta a nikdo mi nezaručí, že zítra to tu bude stejné. Když se procházím po ztichlých parcích a společnost mi dělají leda veverky v korunách stromů, vše je tak blizoučko. Stačí natáhnout ruku. Jsem tu ve své Zemi Nezemi. Peter Pan byl génius a nejspíš taky schizofrenik. On se skrýval v Big Benu, mně stačí má tělesná schránka.

Pro známé příliš hodná, pro cizí příliš nevýrazná. Skvělá bilance. Prý je to dobrý způsob jak přežít. Spíš jak vegetovat. Sama, bez nároků, bez potřeb. Jen se sny a představami. Jako blázen. Jako schizofrenik. Přes den poslušná, schovaná v davu za všemi lidmi, co o mně říkají, že se ve mně dokonale vyznají. A odhalil někdo z nich tuhle moji stránku? Všimli si, že mě ničí jejich přítomnost a že mě zabíjejí svými problémy? Čím jsem si vysloužila tu dokonalou pověst pomocníka a rádce? Tím, že jsem hledala přátele?

Je krásná noc. Když Peter vzal svoji lásku a odletěli do zvonice, mohla být podobná. Byli na ni dva. Společně vstřebali její temnotu a ona byla jediným svědkem jejich naivní, ale čisté lásky. Zahalila je do své náruče a s rozbřeskem je předla ránu.

Tu knihu jsem ve skutečnosti nikdy nečetla. Vůbec nevím, o čem je. Jen pár útržků z rozhovorů, které mě někdy dávno potkaly. Ani nevím, kdy to bylo a při jaké příležitosti. Jediné, co vím je, že nechci vzpomínat. Tahle noc už je sama o sobě zapomenutelná, tak proč myslet na zašlé řeči, které už si nikdo krom mne nepamatuje.

Tohle je vlastně můj největší problém. Dávám důležitost všemu, co druhé nezajímá a ubírám na váze tomu, co jiní považují za nejdůležitější. Všichni chtějí dostudovat, najít dobrou práci, poznat lásku, mít rodinu a zemřít s pocitem, že jejich život byl plný zážitků. Já si teď vytyčila trochu jiný cíl, a to najít životní optimismus. Myslela jsem, že i já mám právo na štěstí. Myslím si to vlastně pořád, ale přestávám doufat, že něco takového existuje. Štěstí je nejspíš jen výplodem fantazie lidí. Přesto čekám, až najdu aspoň sama sebe a tento příběh zapadne do náruče času, ze které ho už nikdy nikdo nebude moct vytáhnout.


2 názory

bestye
12. 01. 2007
Dát tip
nepřestávej doufata jednou do Tebe vrazí, zrovna ve chvíli, kdy to nejmíň budeš čekat - prostě optimismus.. :c)*

Nicollette
23. 12. 2006
Dát tip
Jako schizofrenik. nepiš o sobě že jsi jako schizofrenik.... možná by se ti mohla líbit jedna knížka, včera sem jí začala číst Veronika se rozhodla zemřít od Paula Coelho mě teda trochu zklamala protože sloh mi připadá jak kdyby to psal v osmý třídě, ale obsah... začíná to bejt fajn a myslim, že by k tobě pasovala....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru