Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vinný blbec

03. 01. 2007
3
12
1535
Autor
schwejk

První ze zamýšlených příběhu Janiny zelené oči

Vinný blbec


Letos na Boží hod se mi přihodila zajímavá příhoda. Vlastně není ani tak zajímavá, jako spíš poučná. Chtěl bych se s vámi o ni podělit.

Jak jsem již říkal, stalo se to na Boží hod. Den začal hezky: probudil jsem se rovnou k obědu, odpoledne jsem si uvařil několik různých čajů, přečetl jsem pár kapitol z jedné knížky, kterou jsem dostal k Vánocům. K večeru jsem se ponořil do perfektní počítačové hry zabývající se dobýváním středověké Evropy. Krásná věc, to vám řeknu. V roli nemilosrdného tureckého sultána jsem si brzy podmanil celou severní Afriku, Balkánský poostrov, Itálii a chystal jsem se na vpád do Španělska. Ovšem právě ve chvíli dlouho plánovaného útoku se objevily dvě zcela zásadní skutečnosti. Prvou skutečností bylo to, že Španělé byli zhruba v trojnásobné přesile a tou druhou bylo, že Němci zcela zákeřně vystoupili z naší společné aliance a začali mi jít tvrdě po krku. Dlouho jsem zíral na monitor v domnění, že je to zlý sen, ale byla to skutečnost. Turecká říše se začala rozpadat. Bůůůůů....

Zrovínka, když už mě přestával bavit život, poslala mi moje kamarádka smsku: „U me se pari, faktor parby je 5. Prid!“ Zaradoval jsem se. Jde se za Káťou, její pařby jsou vždycky něco extra! Zmáčkl jsem eskejp a poslal Němce do propadliště virtuálních dějin. Dobře jim tak! Teď mám lepší věci na práci.

Káťa bydlí jen kousek ode mne, takže jsem tam byl skoro hned. V domě se svítilo, ale rozhodně to nevypadalo jako dům, kde se právě mejdaní. Jak jsem stoupal po schodech, jímalo mě neblahé tušení.

Tušení se náhle zhmotnilo přímo ve dveřích – Pavlík! Karel Pavlík! Šel si zrovníka ven zakouřit a narazil ne mě.

Ahoj!“ povídám mu. „Káťa je vevnitř?“

Jo. Zrovínka na to hází bobek.“ odpověděl mi.

No fajn, říkal jsem si, ještě jsme ani nezačali, a už mám zkažený celý večer. Karla Pavlíka jsem znal do té doby jen zběžně, ale věděl jsem, že je to totální blb. Historky, které mi o něm Katka vyprávěla mi dávaly za pravdu. No nic, bude se to muset nějak přežít. Ale co myslel proboha tím bobkem?

Sundal jsem si svoje titaniky a vešel do obýváku, centra většiny oslav. Přivítal mě Katčin pes, nádherný retrívr Dyx a její dobrý kamarád Honza. Honzu jsem taky moc neznal, ale věděl jsem, že na rozdíl od Pavlíka, je v pohodě.

Nazdárek!“ povídám mu. „Jak de život o Vánocích?“

Ani mi nemluv,“ odpověděl mi a začal drbat Dyxe za ušima. „Dneska ráno jsem se probudil, a tak mě bolelo v krku, že sem si myslel, že normálně umřu. Zkoušel sem ňáký léky, ale nic nezabralo, a tak sem, než sem sem šel, měl pár panáčků. Znáš to, že jo? Do jedný nohy, do druhý nohy....“

Jo znám“, přisvědčil jsem. „Ale většinou to nekončí dvěma, že jo? Určitě sis dal i do třetí.“

Kdyby do třetí... Bráno podle panáků, mám víc noh jak pavouk,“ řekl a začal se smát.

Musel jsem se smát taky. Honza byl prostě v pohodě.

A v krku tě ještě bolí? Myslim po všech těch panácích?“ musel jsem se zeptat.

Ne. Už to ani necejtim.“

Tak v tom případě má lidová moudrost zase navrch před moderní medicínou“ poznamenal jsem.

Heleď, ty lidová moudrosti, co budeš pít? Víno?“

Mám na výběr?“ zeptal jsem se naivně.

Ne.“ oznámil mi suše Honza a nalil mi sklenici Chardonais.

Chardonais nezkalamalo – mělo výbornou vůni a ovocně natrpklou chuť. Chutnalo mi. Nicméně, chtěl jsem vědět ještě jednu věc.

Honzo, prosimtě, kde je Káťa?“ zeptal jsem se.

Posílá vzkaz potrubní poštou.“ řekl mi Honza a zasmál se, ale když viděl, můj nechápavý výraz hned dodal: „Je na záchodě přeci.“

Aha, tak takhle to myslel Pavlík s tím bobkem. No jo, blbec jeden.

Na chodbě klaply dveře, pes náhle zpozorněl a objevila se Katka.

Nójóó! Stačí votevřít flašku a už seš tady, viď ty zmetku jeden!“ pozdravila mě svým zvonivým hlasem. Kdybych ji neznal, myslel bych si, že mě uráží, ale kdo ji zná, ten ví, že takhle ona mluví normálně. A pak se diví, že na ni lidé koukají divně.

Nazdar.“ řekl jsem jí.

To je jako všecko, co mě řekneš, jo? To toho dneska s tebou moc nebude.“

Hele, koho dalšího kromě Pavlíka si pozvala?“ zeptal jsem se jí přímo.

Nooo, původně jsem pozvala jenom tady Honzu.“ Honza se na ta slova usmál.

Hmmm... A Pavlíka ne?“ zaútočil jsem.

Ne, ten se pozval sám. Proto jsem napsala ještě tobě a Janě.“ odpověděla mi.

Vona příde Jana?“ zeptal jsem se nadšeně.

Jo, psala sem jí a odepisovala, že příde. Přece tu nebudem s Pavlíkem sami, neblbni.“ odpověděla mi Katka a odešla do kuchyně pro kešu oříšky.

Jana. Světélko ve tmě. I kdyby tahle pařba stála za houby, s Janou se člověk vždycky dobře pobaví. Je to prostě super děvče. A navíc, taky nemá Pavlíka ráda a mohla by ho nějak šikovně vyštípat.

Stejně mě ale stále jímalo to tušení, že se dnes večer něco zvrtne.


Začali jsem vesele debatit o životě a z debaty nás vytrhl až Pavlíkův příchod.

Teda, řeknu ti, Káťo, zvenku je to tu úplně mrtvý. A zevnitř taky. Pust tam ňákou mjůzyk!“ řekl a sedl si do křesla, keré stálo poblíž mého. Instinktivně jsem se odsunul – neměl jsem rád zápach z cigaret v uzavřené místnosti. Káťa se mezitím hrabala ve svojí vyhlášené sbírce cédéček.

Bude stačit Pýtr Gejbryjel?“ zeptala se Pavlíka dávajíce důraz na výslovnost.

Ale jó, toho mám docela rád.“ odpověděl jí a pohodlně se usadil v křesle se sklenicí vína.

Peter Gabriel vytvářel poměrně solidní pozadí k rozličnému povídání. Katka nám vyprávěla docela zajímavou příhodu s vánočním dárkem pro jejího známého, Honza se tomu smál, pes vrtěl ocasem do rytmu hudby. Ale zrovna v nejlepším byla láhev náhle prázdná. Honza hbitě vystřelil z křesla(tedy na člověka po devíti panácích) a vrátil se s novou lahví Chardonais. Tentokrát to byl jiný ročník.

Lej to, lej to!“ pobízel ho buransky Pavlík.

Protože jsem zrovínka dopil, nalil Honza nejdříve mě. Čichl jsem k vínu a ochutnal. Opravdu jiný ročník. Víno bylo sladší a vůně odlišná.

Prosimtě se netvař jako ňákej expert, dyť ti de stejně jenom vo to, abys měl do sebe co lejt.“ oznámil překvapivou novinu o mě samém Pavlík.

Zarazil jsem se, ale klidně jsem mu odpověděl: „Karle, nevim jak ty, ale když jde o víno, tak si vybírám. Nepiju všechno, co teče.“

Á, tak pán je expert přes víno?“

No, tak nejsem expert, ale řekl bych, že ohledně vína už nějakou znalost mám.“

Haha! Kolik ti je? Sedumnáct? Mě je pětatřicet, toho vína jsem už taky něco vypil, ale jako znalec bych se netituloval. Spíš sem konzument.“

Já jsem ale neřikal, že jsem znalec...“

Podívej se,“ přerušil mě Pavlík, „ty prostě nemůžeš mít ve svým věku nějakou znalost, kterou bys mě ohromil.“

Ale já tě neohrom...“

Prosimtě, nepoučuj mě!“ skočil mi znovu Pavlík do řeči. „Prej znalec vína. V sedumnácti. Pche!“ Náhle se však zamyslel. „I když, v sedumnácti... To my už jsme nějakou znalost měli, že jo Honzo.“

Honza se však věnoval drbání psa a naši debatu naoko neposlouchal. „Cože?“ vyhrkl s předstíraným překvapením.

Nic, prosimtě!“ reagoval rozzlobeně Pavlík.

Katka chtěla honem odvést řeč jinam, protože viděla, že Pavlíkovo chování mě začíná vytáčet.

Karle, pro tvoji informaci, bude mu devatenáct a nech ho bejt.“ Chvilku počkala. „ Týjo, to víno je takový trochu sladší, že jo?“

A chvíli jsme se bavili o sladkých vínech.

Připomněl jsem Katce oslavu sedumdesátin mojí babičky, kde jsme pili moldavské.

Vzpomínáš na Šušukanje? Jak to bylo sladký? A jak to babičkám děsně chutnalo?“ zeptal jsem se jí.

Katka se rozesmála, neboť si vzpomněla, jak omylem převrhla mojí babičce svou sklenku toho vína do klína.

Jo,“ řekla se smíchem. „To byla tenkrát sranda. Vyprala už babička tu sukni?“

Tentokrát jsem se musel zasmát já. „Ne a řekla, že si radši pořídí novou a příště si bude na tyhle oslavy brát sukně výhradně v barvě konzumovaného vína.“ Zasmáli jsme se a já neuváženě pokračoval, což vedlo k tomu, že se to celé tak zvrtlo. „Ale to Šušukanje, to jim chutnalo. Jojo. Slaďoučké a ta krásná temná barva...“

Ehm!“ přerušil mě opět Pavlík. „Je jasné, že to víno bude sladké, neboť je z moldavské půdy, je zalévané a celý den vystavené slunci. A moldavské půdy jsou známy především pro svou produkci sladkých vín. To jen tak, pane kolego, abych rozšířil vaše znalosti. Já jsem totiž náhodou přes víno znalec.“ A obdařil mě vítězoslavným pohledem.

Chvilku jsem uvažoval, zda se nemám radši vrátit k dobývání Evropy. Vidina Němců-zrádců mi byla přeci jen milejší, než tenhle blb, který má evidentně potřebu si na někom zvyšovat sebevědomí. Mé škodolibé Já však zvítězilo a rozhodl jsem se , že zůstanu a pokusím se ho urazit a ponížit.

Podíval jsem se na něj takovým tím pochybovačným pohledem a řekl jsem mu: Ale Karle, jak tohle můžeš vědět? Vždyť si před chvílí řikal, že když příde na víno, seš jenom obyčejnej konzument. To mi vysvětli, prosimtě.“

Pavlíkova tvář se zakabonila a vrhla po mě nenávistným pohledem.

Du kouřit.“ oznámil nám a odešel.

Sepjal jsem ruce k nebi. „Pane bože, vrať nám ho! Dyť bez něj to tady nepřežijem!“

Katka se rozesmála, ale vzápětí mě zarazila.

Hele, nech toho. Dyť von je to chudák.“

Chudák? Blb je to!“ reagoval jsem nakvašeně.

No jo, to je, ale my ho nemůžem vyhodit. Von je ještě ze starý party, to mu nemůžeme udělat.“ ozval se doposud mlčící Honza.

Hmmm...“ řekl jsem.

Radši chlastej a nech ho bejt.“ řekla mi Katka a přisunula mi skleničku blíž.

Hmmmm...“ řekl jsem jenom.


Potom už mluvil hlavně Honza. Vyprávěl nám o Vietnamu, kde nějaký čas pracoval, popisoval nám USA, kde byl před rokem na dovolené a odpovídal na některé Pavlíkovy dotazy. Potom jsem se ho zeptal, kam pojede na dovolenou v roce 2007. Řekl, že by rád viděl Londýn. V Londýně jsem náhodou byl, takže jsme si měli o čem povídat. Zrovna jsem Honzovi popisoval Trafalgar, když mi Pavlík opět skočil do řeči.

Trafalgar skvér? Dyť to máš lepší Václavák!“

No, když jsem tam byl, přišel mi Trafalgar nádhernej. Všude krásně čisto, socha Nelsona, galerie zadarmo...“ pokusil jsem se mu lehce odporovat.

Prosimtě, ty taky všecko víš líp. Tady se naparuješ vohledně vína, máš celou Anglii probádanou.“ vybuchl náhle Pavlík. „Já ti něco řeknu, hošíčku, v osumnácti sem si taky myslel, že vim všecko, a že to vim ze všech nejlíp. Takže mlč, jo....“ A opět následoval vítězoslavný pohled.

Rozlédl jsem se po ostatních. Katka mi dávala za Pavlíkovými zády posunky najevo, abych to nechal být. Naopak Honza na mě nedočkavě hleděl, čekajíc mojí reakci. Z jeho pohledu bylo patrné, že v tomhle sporu fandí mě.

Víš Karle,“ začal jsem nesměle a představil jsem si ho jako jednoho z těch Němců, kteří mě zradili, „Mě je osumnáct, to máš pravdu. Nemyslim si, že všechno vim, to za prvé. Za druhé, mě se osumnáct líbí, a to ze dvou důvodů – starší, tím pádem zkušenější lidé vidí, že jsem dost zralej na to, aby mi předali některý svoje zkušenosti, to jednak, a pak proto, že mi ještě zbývá dost času, než mi bude pětatřicet a budu si hrát na nafoukaného děda vševěda, jako ty.“

Pohledem typu „Tak co ty na to, cukrouši“, jsem pevně hleděl Pavlíkovi do očí, zatímco Honza s Káťou se hlučně smáli.

Du kouřit.“ oznámil vztekle Pavlík.

Tak tam pozdravuj!“ zavolal jsem za ním.

Hele, už ho ale nech, má dost.“přemlouvala mě Katka k míru.

Jen do něj!“ pobízel na druhé straně Honza, který se evidentně bavil.

Uvidíme, jak se to ještě vyvrbí.“ odpověděl jsem.


Náhle vrzly dveře a vstoupila Jana odkládajíce si kabát. Na sobě měla modré džíny a červené tričko. Tváře měla od venkovního mrazu celé růžové.

Ahojky vespolek! Promiňte, že jdu tak pozdě, ale ještě sem musela něco zařídit.“ řekla nám a při pohledu na mě se usmála a její nádherné zelené oči se rozzářily.

Tak si tu sedni,“ pobízela jí Katka, „Ať nám nevyneseš spaní. Víno?“

Určitě.“ odpověděla Jana a posadila se na gauč vedele Katky, přesně proti mě. Odhrnula si vlasy z obličeje a zadívala se znovu na mě.

Copak pijeme?“ zeptala se.

Nic!“ odpověděl jí Honza, mávaje prázdnou lahví. „Sušíme hubu!“

Dyt už du!“ volala Katka z kuchyně a vrátila se s lahví Modrého Portugalu, ročník 2004.

Honza se ihned chopil lahve a pohotově ji otevřel. Počínal si tak hbitě, že nám nejenom nalil,ale stihl i potřísnit koberec. Jana se zatvářila zděšeně.

To nic, pes to vyblíže...“ řekla klidně Katka.

A vskutku! Dyx, který se doposavad zajímal pouze o to, kdo ho bude drbat a hladit, hbitě vystartoval a začal lízat potřísněnou část koberce.

Tak teď už chápu, proč nepotřebuješ vysavač.“ prohlásila Jana.

To se ví! Zvířata musej bejt nejenom pro radost, ale i k užitku. Viď, ty bestie?“ odpověděla Katka a podrbala funícího Dyxe za ušima.

Honza nám nalil, tentokráte bez úhony a Jana se zeptala, co tu dělá Pavlík.

Co tu dělá? Vopruzuje!“ řekl jsem jí.

Katka mávla rukou. „Původně jsem si chtěla pokecat s Honzou, ale najednou přišel von. Bez pozvání. Ta sem honem napsala Štěpánovi a tobě.“

Bez pozvání,“ ušklíbla se Jana, „To je celej von.“

Ticho, už de!“ upozornil nás Honza.

Pavlík se vrátil a vypadal dokonce klidnější, než když nás opouštěl. Nepodíval se na mě ani se se mnou nebavil, takže jsem se mohl bez obtíží věnovat jedněm zeleným očím. Ty zelené oči se zase věnovali mým hnědým očím a zbytek světa my náhle připadal poněkud zbytečný. Neutíkaje pohledem, vychutnávaje si tu chvíli, jsem usrkl vína.

Tak co, kolego, chutná?“ obrátil se na mě znenadání Pavlík.

Nechutná, kolego. Osobně bych do toho přidal trochu Frankovky a udělal bych z toho výtečnou směsku – samotné je moc tvrdé.“ vypálil jsem na něj bez přípravy, využívaje znalostí nabytých v rodinném sklípku na Vrbici.

Výsledkem pradědečnova moudra bylo, že se milý Karel zakabonil a začal se nahlas bavit s Honzou o svém vysokoškolském studiu. Vykládal to velmi hlasitě, nešlo ho přeslechnout, ale nic objevného z něho nevylezlo. Pochopil jsem pouze, na základě kusých informací, že studoval na čtyřech vysokých školách, ale žádnou nedokončil a v současné době se pokouší o přijetí na pátou. Já se spíše než na ty jeho kecy soustředil znovu na ty zelené oči. Na ty tajemné zelené oči. Vpíjel jsem se do nich a snažil se vyčíst z nich všechna tajemství. Zelené oči doprovázel příjemný úsměv. Takto jsem seděli asi půl hodiny. Všiml jsem si, že Katka nás závistivě pozoruje. Usmál jsem se na ni a pokrčil rameny. Tohle prostě patří k mládí.

Hele, jak se jmenuje Kareš křestním ménem?“ obrátil se náhle na Janu Pavlík.

Václav,“ odpověděl jsem bleskově místo Jany.

Drž hubu, dyž ani nevíš, vo kom mluvim!“ obořil se na mě Pavlík.

To mě hluboce urazilo. Stále jsem se na něj zlobil, ale držel jsem se. Ovšem po tom, co se během chvíle vyjasnilo, že Kareš je skutečně Václav, a že je to ten samý Václav Kareš, o kterém jsem mluvil, pohár trpělivosti přetekl. Odešel jsem vztekle do kuchyně a tupě zíral na ledničku. Přemýšlel jsem, jak se mu pomstít.

Koukám, že mezi váma to dneska ale jiskří.“ ozvalo se ode dveří kuchyně. Jana mě přišla podpořit.

Mám ho zabít, co myslíš?“ zeptal jsem se jí a pomalu jsme k sobě kráčeli.

Ufikni mu hlavu motorovou pilou, to bude nejlepší.“ odpověděla mi. Stáli jsme těsně u sebe.

Přemejšlel sem spíš vo tom, že ho pověsim za koule do průvanu.“ navrhl jsem a objal ji.

Ty si blbej!“ řekla mi se smíchem a zadívala se mi do očí. Byla nádherná. Její blond vlasy jí zakrývaly ramena a tváře jí lehce zrůžověly. Na ženu byla vysoká, ale stejně byla menší než já. Jako ostatně skoro každá.

Pohladil jsem ji jemně po tváři. „Dáš mi pusu?“ zeptal jsem se.

Nedám!“ řekla a její obličej přešel do barvy jejího trička. „Táhne z tebe víno.“

Pohladila mě po vlasech a vytrhla se z mého obětí. Při odchodu z kuchyně se na mě usmála a zamávala mi. Osaměl jsem.

Herdek!“ zaklel jsem. Bylo to tak blízko... Rozhlédl jsem se po kuchyni a zavadil pohledem o prázdné lahve a dostal jsem nápad. Geniální nápad.

Katka si už asi rok sušila v lednici lahev Sklepmistra, vína, který od dob komusnitické éry hrdě vyrábí Národní podnik vinařský v Praze. To se skvěle hodilo. Už ta Praha je varování – proto taky tenhle patok nikdo rozumný nepije. Mezi prazdnými lahvemi jsem snadno našel lahev Neuburga, ročník 2002, který jsem pili s Katkou na Mikuláše. S pomocí boží a trychtýře jsem do ní přelil Sklepmistra.


Mistře, bude ochutnávka!


Nasadil jsem pokorný výraz a s plnou lahví a degustační sklenkou jsem se odebral za Pavlíkem. Asi to bylo tím vínem, ale cítil jsem obrovskou sebejistotu a škodolibou radost zároveň. Dal jsem si záležet a oslovujíce ho „pane znalec“, „vážený kolego“, upozorňojíce ho na to, že jsem našel opravdovou bombu pro znalce, nalil jsem mu převlečeného Sklepmistra.

Pavlík ochutnal a začal řečnit. V tu chvíli jsem vyhrál. Zbývalo to jen vypointovat.

Pavlík řečnil cosi o výtečné chuti Neuburgu, jeho zbytkovém cukru, vhodnosti jen k určitým jídlům. To byla narážka na Janu, která zásadně žvýkala ke každému vínu kešu oříšky. Nutno dodat, že narážka zůstala bez efektu. Nakonec se zmínil o nádherné světle žluté barvě (Sklepmistr je tmavě žlutý).

Odkýval jsem Pavlíkovi slovo od slova. Všiml jsem si, že mě Honza zvědavě pozoruje. Bylo mu jasné, že tady něco nehraje. Potají jsem na něj mrkl. Čekal jsem na svůj moment. Ten přišel právě v momentě, kdy Pavlík s viditelným nadšením podruhé upil ze své sklenice a rozhlédl se po nás povýšeneckým pohledem.

Mistře, jestli dovolíte,“ začal jsem, „trochu jste se spletl. To není Neuburg, to je Sklepmistr v lahvi od Neuburgu. Proto jsem říkal, že mám bombu. Chtěl jsem vám říci, že se mýlíte, ale nebyl jste ve své plamenné řeči k zaražení.“ A vrhl jsem po něm nevinným pohledem.

Kdyby mohl pohled vraždit, byl bych v tu chvíli mrtev a nemohl vám tohle vyprávět. Totiž ten pohled, kterým mě Pavlík počastoval, tak za ten by měli lidi zavírat. Vinný blbec beze slova vstal, oblékl si bundu a odešel. Katka za ním volala, že je neslušné nedopíjet a odcházet bez rozloučení, Honza se smál, až se za břicho popadal. Ale ti dva mě tak nezajímali, jako mě zajímaly jedny zelené oči. Když jsem je vyhledal, zjistil jsem , že zářily. Zářily upřímnou radostí.


Kdepak, řekl jsem si, tahle pařba ještě nekončí.




12 názorů

schwejk
04. 01. 2007
Dát tip
Díky za tipy, pánové.... A taky za milostivou kritiku.... Příští díl bude o maturitním plese.

schwejk
04. 01. 2007
Dát tip
Díky za tipy, pánové.... A taky za milostivou kritiku.... Příští díl bude o maturitním plese.

JeanJoche
04. 01. 2007
Dát tip
Ať si Švejk pošmákne...Den vášně...

JeanJoche
04. 01. 2007
Dát tip
kontrast merde...

JeanJoche
04. 01. 2007
Dát tip
Myslím,že tohle bude lepší kontrast

Skvěle mě to vytrhlo od Gianuzziho lunuly;)Romále Trochu mi to připomíná naše akcičky, plká se a plká,tamti se nesnáší,ti se milují,do toho zvířátko,alkohol a kecání...jak příjemné...v tuhle chvíli mi to chybí, hned bych se napil...do čerta... Ale pěkné pěkné...dialogy úžasné, trochu mi vadily ty fonetické výrazy a "slang",ovšem jak jinak to napsat,že?;) Takže takový nostalgický tip, za připomenutí krásných chvil,které jsou - prozatím - v nedohlednu...*

solomon
04. 01. 2007
Dát tip
dokázal sem to přečíst naprosto lehce a s gustem kolego...příjemný jo a romále...dík brachu

Oldjerry
03. 01. 2007
Dát tip
Je to fajn skoro celý, škoda, že to co považuješ za vrchol trochu dost rozmělňuje nádhernou pointu, osu povídky. Pro tebe byly pointou zelené oči a já to chápu, ač jem čtyřiapůlkrát starší, než ty. Jenomže pro tu povídku měl být závěr jiný a byl by to trhák. Nebudu psát jaký, to by nemělo smysl, protože je to tvůj příběh a jen ty mu můžeš navléknout správný ohoz. Zkus to, ještě není pozdě. Poraď se třeba se zelenýma očima....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru