Míjím tě

v nočním autobuse se ti v duchu znovu představuju

a pak umírám z přehnaných citů, co jsou jako cihly

vleču je za sebou nebo se taky ve mně občas schovají

                      žiju v jejich hnízdě z vlaků

                      odráží se v hladině oblohy

                      nebo se rozhází po ulici a vsakují se do novin

zdobím si svět do hrsti uhlíkem

a nejde mi rozumět, tak čekám z tebe bouřku

nejsi vidět a studíš

asi bych žila dvakrát jinak z písku z tvých ramen

ráda tě poznávám

jsem veronika a míjím se sama v sobě