sjuuu, a její řetízek.

Básníci jsou různí, kazatelé, revolucionáři, perfekcionisté, konstruktéři, humanisté, provokatéři, blázni, specialisté, a řada dalších subspecies. Básnířka sjuuu, o níž chci psát, se řadí k těm posledně jmenovaným, je specialistkou. Je to autorka řady miniatur, v nichž zachycuje okamžik. Píše poezii, která je jako pár kroků po chodníku, jeden letmý pohled někam, kam jsme se dosud ještě nikdy nepodívali, několik vteřin, v nichž nás cosi neobvyklého „obklopí“, ale my, v ataku dalších myšlenek, si téměř nikdy nepovšimneme téhle jedinečné výpovědi, o nás, kterou jsme si právě „nadělili“. Jdeme dál, následující pohled nás ujistí, že se nacházíme na známých místech, pocit se propadne kamsi do hlubin paměti, a už jej nikdy nevyvoláme. Jdeme dál, protože se na nás valí další události, a my je musíme stačit zpracovávat.

Sjuuuina poezie tuto dnešní potřebu neustálé aktivity zřejmě nepopírá – i když mohlo být zajímavé, znát její denní rytmus. Ona je prostě cele soustředěná na výsostné okamžiky, a uvědomuje si, jak jsou důležité. Že to jsou na první pohled nenápadné křižovatky, na nichž se setkáváme, ne s nějakým vnějším osudem, kterého se buď chytíme za pačesy, je-li pro nás výhodný, anebo se ho naopak pokusíme přesměrovat na někoho jiného, když se nám nehodí. Sjuuu ví, že se v těch okamžicích potkáváme se svým vnitřním Já, s nímž je boj mnohem těžší, než s čímkoliv, s čím se můžeme potkat vnějším. Protože ač jsme to my, naše vůle tomu podléhá. – Sjuuuiny básně jakoby vyvažovaly dvě věčná břemena, naši životní pouť, a jediný náš okamžik. A je součástí jejího básnického umění právě to, jak dobře dovede ono vahadlo nechat spočinout na ramenou čtenáře.

měsíc je miska kurkumy

chodíme městem trochu mým

a úzko je nám - zrnkům v lusku

přelomit dva jak ptačí kůstku

uměla jsem     a neumím

Jak jednoduše vysloveno, a jak zhuštěný obsah! Vědomí a bezmoc, vlastní pouta na vlastních rukou. – Básnířka jde městem, a jsou dvě, ta která kráčí, a ta která se na ni dívá. Co vzniká jejich spojením? – Začarovaný kruh. Člověk plodí myšlenky, a myšlenky následně rozmnožují (a trápí) člověka.

Veškerá sjuuuina čtyřverší jsou sémanticky jednoduchá, autorka se v nich nesnaží ukrývat složité křížovky pro čtenáře s analytickým myšlením, aby je na konci s intelektuálskou pýchou ohromila ještě nikdy nepoužitou tajenkou. Její doménou je jednoduchost, avšak z neomylně vybraných slov. Její básně obsahují zvláštní neoblomnost, vnitřní, jakoby vzepřenou kůstku v hrdle, ale současně i vnější, jakoby dusivý příkrov nad bytostí. A vztah mezi obojím? – Jakoby každou její básní procházel motiv: ‚Teď už nic není možné, vše bylo rozhodnuto, kdysi dávno, bůhví kým, možná i mnou, ale nyní už mohu jenom přihlížet, tomu co konám?‘ – Je to stejné jako když ponoříme ruku do proudu vody, rozčeří se, ale hned za naší dlaní se zase spojí zpátky v jeden celistvý proud. Má to smysl, nořit ruku do vody? Přesto tak rádi činíme, snad v pohádkové víře, že jsme hybateli. – Že tak činí sjuuu, je nejspíš projev její potřeby sebeironie. Bez sebeironie se někdy nedá žít.

V pozadí této dichotomie bezpochyby stojí otázka: ‚Co je v nás, a co mimo nás?‘ Do jaké míry jsme strůjci svého života, a od kterého okamžiku už jsme jím vlečeni? Sjuuu – pro mě – nachází odpověď: ‚Jsme Sysifové s balvanem, proto se nemůžeme posadit na stráni, a dívat se dolů, nechat balvan ať si leží v údolí. I když víme, že …‘ – A já už si dodávám sám: A právě to je na nás tak fascinující! – A proto píšeme poezii.

Je to rezignace na čin? Rezignace je bezpochyby jedním atributů sjuuuiny tvorby, rezignace na energický skutek napříč kruhem, navzdory sobě samému. Já však její tvorbu chápu jako jakési propojení s vyšší mocí – nemohu-li rozeznat co jsem já, a co je … z nedostatku vhodných slov si vypomohu vyšší mocí … stanu se její součástí, se vším co takové spojení znamená. – Ale skutečná rezignace to není, ta má pohled obrácený nahoru, „rezignace“ v sjuuuině poezii se dívá směrem dolů.

jakubská jehla dratvemi

sešívá nebe se zemí

pevnými stehy     ale my

se vypářeme     zdá se mi

Hitem dneška je být nezávislý, na všem, na zemi kde jsme se narodili, na milencích, rodičích, i na přátelích – proč také ne, vždyť už zítra se můžeme odstěhovat na druhý konec světa, a tam si pořídit zcela novou sadu kuchyňského nádobí, jakož i přátel a partnerů. Takže o co jde, o nic, ba dokonce se zdá, že jsme pro takový způsob života už i získali jakési duševní vybavení, radost i smutek, i vášeň, jsou čímdál víc, pro intelektuály testem racionality, a pro sportovce doplňkovým adrenalinem. A kdyby nás přece jen, v nás samých, něco zaskočilo, můžeme si zabrouzdat v gigantickém znalostním aparátu, a tam najdeme vysvětlení i nejpříhodnější řešení. No a když nenajdeme? Tak se určitě spolehlivě ztratíme, a zapomeneme co jsme chtěli. – Děkuju, že ještě máme, ty konzervativní bližní, kteří se na sýkorky nedívají prostřednictvím Reader Digestu, ale nahlížejí na ně vlastníma očima ...

noc už se hnula v koutech dvorků

a řešetem se šeří

bojím se bojím o sýkorku

uvízlou v černém keři

… a muže ironizují s romantickou jemností, pod ochranou úsměvného patosu.

je lásky čas je horký květen

proč pane mlčíte

aspoň mi srdce utrhněte

to z lípy srdčité

Velmi sympatickým způsobem píše sjuuu svůj milostný part, její milenka v sobě snoubí klasickou jinotajnost s odvážnou přímočarostí – možná tady někdo namítne, že chválím něco, v čem jsou jiné autorky mnohem dál. Já však respektuji hranice, které v sobě sjuuu má, a její „osahávání“ si plůtku kolem vlastního desatera, je pro mě mnohem zajímavější, než láska bez hranic někoho, kdo žádné hranice nemá.

než vylomí mě světlo ze sna

zdá se mi růžový hrot rdesna

tužebník    vstavač     silný     svislý

v mokřadě kdesi mezi třísly

něčímu stonku chci být těsná

čtvrtá

v sykavém světle      spolu? sami?
zarůstáš ve mně bolístkami
osleplo slovo      strmý strach
tísní se v našich prasklinách

Chopte se téhle miniatury, a najděte její výklad? Ne, nedělejte to, opakujte si ji potichu, a najdete sami sebe.

letní

máky jsou nahé pod sukněmi

a vlhnou     mne je dlaní déšť

trhal jsi     mnul jsi     klonils k zemi

a zítra zítra nepřijdeš

„Sjuuu, sjuuu! Proč na konci není otazník, proč zde není naděje?“

Přes to všechno, co jsem napsal, si nemyslím, že je sjuuuina poezie smutná, ona je jenom melancholická, jako každá tvorba, jejíž autor je si vědom nejistoty své, i člověka jako takového, a zároveň však ví, či aspoň cítí, že je to tak správné.

Proč je dobré sjuuu číst? – Kvůli těm jednoduchým slovům, z nichž své verše staví, kvůli schopnosti, s níž z nich dokáže vystavět zrcadlo všemu tomu základnímu, čím jako lidé žijeme. Mnohomluvný básník leckdy svého čtenáře vzdaluje od možnosti stát se hrdinou jeho básně, činí jej pouhým divákem svých excelentních myšlenek. Sjuuuina poezie působí přesně naopak, v její klícce slov se najde každý, kdo prožil lásku, kdo se trápil, kdo si klade ty stále stejné otázky, na které není odpověď v důkazu, ale v pocitu. – A tak osciluje mezi tím, co jsem výše ze sjuuuiny tvorby vybral, a třeba drsnou relaxací, jako je třeba tato:

čtvrtá soumračná

ne nejsem mrtvá     jsem jen ospalá

přichází večer     smutný ožrala

otvírám špajzku a on nahmátne

všechny mé lásky     prázdné     nevratné

Už jsem napsal, že básnířka sjuuu stojí mimo sebe, na své vášně se dívá seshora, a stejně tak stojí i mimo své krize a … chtěl jsem napsat malomyslnosti, jenže se mi zdá, že „krizí“ jsem možnou malomyslnost vyloučil. Taková zdánlivá odtažitost vyvolává apriorní obavu, jestli tedy není ve své poetické výpovědi příliš chladná? – Její odstup od sebe není ničím jiným, než duševním cvičením fakíra, jež uléhá na své lože. Fakír ležící na hřebech se nehýbá, ale víte jak vnímá své tělo?

A ten sjuuin řetízek? Všichni známe nákladní auta, jež vozí sem a tam nebezpečné náklady. Vlečou za sebou kovový řetízek, poskakuje po dlažebních kostkách, tiše běží po asfaltu, a odvádí tak do bezpečí Země statickou elektřinu. Zdá se mi, že sjuuu píše svá malá dílka také jako takové řetízky – anebo si je přepočítává v kapse jako růženec, či přeříkává jako mantru? Na tom nezáleží, ale zcela jistě jí pomáhají na cestě, která nemá skončit dřív než v cíli.