Jak to celé bylo?

Jak to celé bylo?

 Ve vaně paže bezvládná,

tělo jen ve spodním prádle,

figura kdysi bezvadná,

působí poněkud zvadle.

 Žhavé tělo nyní zchladlé,

mladá žena zavražděná,

trocha vody na zrcadle,

pleť je bledá jako stěna.

 Vana plně napuštěná,

vlasy jako větve vrby,

mrtvola je opuštěná,

koho jen čin podlý svrbí?

 Snad se z toho nevyvrbí,

že čtyřleté dcerky matku

zabil muž, co páteř hrbí,

manžel mrtvé při všem zmatku.

 Chtěl snad dárek na památku?

Manželka rozvod žádala.

Zbavena všech světských statků

nemůže říct, že strádala.

 Když ruka vraha padala

na ženin krk prudce zcela,

o milost možná žádala,

neplakala, nezvracela.

 S milencem čas neztrácela,

starší zralý podnikatel,

k muži se už nevracela.

Najmul vraha za pakatel?

 Měla jenom málo přátel,

její muž je policista,

jeho dcery vychovatel

poznal též, co smrt je jistá?

 Byla to vše práce čistá?

„Kam zahrabal jste mrtvolu

muže, jehož dozajista

jíst nepozval jste ke stolu?“

 „Jak není šatník bez molů,

nemám duši bez poskvrny,

zbít bych snad uměl, škrholu,

ne však zakrýt tělo drny.

 Představovali snad trny,

co bodají mne do paty,

má žena měla zrak srny,

dal prsten jsem jí od táty.

 Ten její krček proklatý

stiskl bych i kolikráte,

rád jsem jí vjížděl pod šaty,

miloval ji, když se ptáte.

 Snad pletu páté přes deváté,

co když milenec ji zabil?

Snad měl kšefty přímo zlaté

a ji luxus příliš vábil.

 Já jsem informaci nabyl,

že šlo vskutku o podvody,

s mou ženou si hubu nabil,

tak si lokla trochu vody.

 Právo vyšlo dávno z módy,

můj kolega v tom celém jel,

o prachy šlo – trochu škody

jsem mít v tom celém jen já měl.“

 Obhájce se i oháněl,

na matku mrtvé šly mdloby,

ten policista osaměl,