Sbírka (zvadlejch) básní

Až přijdou,

nebudem se bát.

Schováme jablka

na okenní římsu.

Třeba mě neznají,

oděna v noční šat,

zmítána iluzí snu.

Slušně je pozdravím:

Jen pojďte, vážení,

nedbejte lehkého chvění.

Prach, špína na stěně,

popelník z Holandska,

věřte, že nikdo tu není.

Podlaha zaduní

 do rytmu jejich bot.

Sápou se po všem co vídí,

ničí jak zběsilí,

neznají strach či stud,

ubohé makety lidí...

Svíjím se za stolem,

do morku zpocená,

slabost náhle v hrsti mne má,

jeden z nich sevře mé pačesy do pěsti:

Tak slečno, vy jste snad němá?!

Své místo už postrádá

i dóza od mýdla,

okna se zrosila

pod tíhou napětí,

snad že už odejdou,

vždyť v pustém doupěti

nemohou ukojit

ta strašná kusadla.

Hodiny tikají

pod dusnou oponou,

počítám vteřiny bytí.

Náhle vše utichlo,

jeden se usměje

a pak se za ústa chytí.

Přistoupí k ostatním,

do kruhu semknuti,

vzrušením doslova běsní,

v ruce třímá jim

tenoučká kniha -

ano, má sbírka básní.