Streeti, kde jste ?!

Streeti, kde jste ?!

Čas s dětmi, které hlídáme, chceme využívat, co nejlépe. Usadit je před bednu a pustit dévédéčko by bylo sice bezpracné a pohodlnější, ale my raději volíme interaktivnější aktivity, u kterých něco prožijí, poznají a něco si odnesou. Vedle procházek do lesa, krmení a pozorování zvěře, hrajeme deskové hry anebo jdeme alespoň na dětské hřiště, kde se holky protáhnou, vyzkouší různé atrakce a potkají se s dalšími dětmi.

Naposled si holky návštěvu nového hřiště na sídlišti Dr. Horákové v Písku samy vyžádaly. Jednotlivé prvky na hřišti jsou opravdu kvalitní, některé až outdorové, a myslím, že si děti rychle získaly. Holky zdolávají pyramidu z lan, šplhají po prolézačkách, houpou se, kloužou, vyzkouší snad vše, co jim velké množství atrakcí nabízí. Mají tu i své kamarády vrstevníky,  ale i starší děti – teenagery. U nich nabýváme ovšem pocitu, že tu spíš zabíjí nudu než, že by byly unešené z prolézaček tak jako ti mladší. Děcka mezi 12 až 15 lety se sice snaží být ohleduplní k těm mladším, když se potkají na stejné atrakci, ale tím, že jsou obratnější, silnější a více si věří, tak mladší často jen zírají a ustupují. Zároveň se chtějí těm starším pochopitelně vyrovnat, a to nejen v tom kam až vylezou, co zdolají, ale i ve vyjadřování. Vzájemnou komunikaci mezi teenagery plnou vulgarismů, drsnosti a neúcty jednoho k druhému vnímají menší děti velmi intenzivně a nápodoba na sebe nedává dlouho čekat. Se staršími dětmi se samo sebou potkávají a slýchají hovory jako vystřižené z „vykřičeného domu“ či drsného thrilleru jistě i ve škole, ovšem na místě, kde mohou dovádět a rozvíjet své pohybové dovednosti, je tento vliv teens silně negativní. Těm mladším se tyto „vzory“ ukládají do podvědomí, aniž by rozlišovali význam a zabarvení vulgarismů a začínají slovník teens napodobovat a vnímat jako normu běžného jazyka.

Ti starší jsou v tom do značné míry také nevinně. Sami totiž také přebírají negativní vzorce, slovní výrazy i chování od dospělých, mnohdy v prvé řadě od svých rodičů nebo z TV, internetu atd. a nepřemýšlí o tom, co se s nimi nebo jejich kamarády přitom děje.

Při prolézání atrakcí prakticky nedají mobil z ruky. Neustále volají, posílají esemesky, hovoří o tom, co zažili na chatu. Virtuální komunikace jednoznačně převažuje nad povídáním si z očí do očí. Když už si spolu vymění pár slov – je to slovy teens „dost hustej jazyk“, plný hrubostí, nejexpresivnějších výrazů a oslovování se navzájem výrazy nejhrubšího zrna označující obě pohlaví i nejstarší ženské profese.

Nejsme žádní cimprlich, ani mravokárci, ale tohle je dost silný kafe i na nás. S přítelkyní jen nechápavě kroutíme hlavou a říkáme si: „Co to je?“. A žasneme s jakou samozřejmostí teens svůj přisprostlý slovní ping-pong sehrávají. Zjišťujeme, že nikoliv kluci, ale hlavně dívky nejdou pro jadrné slovo daleko a jsou těmi „hustějšími“.

Poutač informující o výstavbě hřiště, otevírací době a pravidlech pro ty, co se rozhodnou zde strávit čas, se stává jen cedulí na tyči. O pár let starší teens si v pohodě vypalují zobáčky a mluví hůře než hospodský dlaždič ze „čtyřky“. Manželský pár se svým kloučkem jen přihlíží a dění přehlíží. Vložením se do vypalování cigárek u dětí se přeci neztrapní, že? Ptáme se: „Streeti, kde jste?“ Ano, vy , streetworkeři pro děti ulice, bezprizorní mládež, která se mele ve světě, ve vztazích, sama v sobě. Tyhle děti jsou a dokáží být skvělé, šikovné a tvůrčí, stejně jako jejich kamarádi, co navštěvují zájmové kroužky, hudebku či skauta. Jen s tím rozdílem, že se neradi organizují. Nebo by se i leckam zapojili, ale rodiče na to buď nemají finance anebo je  k ničemu smysluplnému nevedou.

Co takhle zřídit v Písku nízkoprahové zařízení pro volný čas nejen pro děti ulice s programem, který si děti spoluvytváří ? Jedno zařízení tohoto typu jsem navštívil v Praze Kobylisích. Zde to je pod křesťanským salesiánským střediskem mládeže a najdete tam vedle hudebního klubu Vrtule (ten zároveň slouží jako zkušebna pro mladé kapely), posilovny, pingpongových stolů, kluboven a ubytovny (typu hostelu) také venkovní hřiště. O chod střediska se starají nejen jeho zaměstnanci, ale také řada dobrovolníků ze starších dětí a teens. Středisko tak funguje jako skvělá protidrogová primární prevence sociálně patologických jevů (drog, kriminality, šikany apod). Rozhodně je daleko lepší když děti ulice jsou v kontaktu s těmito „volnočasovými streety“ a dle potřeby docházejí do nízkoprahového střediska pro volný čas, kde účast není povinná ani po nich nikdo nechce jména,  a svůj čas stráví smysluplně, než aby dříve či později museli využívat služeb streetů drogových, kteří jim vymění špinavé stříkačky za sterilní a pozvou je na polívku a terapii do „káčka“. K-centra mají samozřejmě svůj obrovský význam v pomoci lidem ohroženými drogou, ale proč těmto závažným zdravotním a sociálním problémům spojeným s užíváním drog nepředcházet včas.