G_B_SHOW - Dobře utajený

Četl jsem, co napsal o G_B_Showovi (dále jen GB) v rámci kritiky Písmáckého almanachu autor Korovjev a zalitoval jsem, že nemohu také psát o konkrétní ucelené sbírce textů, které by měly zamýšlené pořadí a vytvářely tak mozaiku podle autorova gusta, nikoli jen podle jeho kalendáře. GB pro naše potřeby narychlo připravil sbírku Dobře utajené slunce, ale dle jeho vlastního vyjádření texty do sbírky vybíral podle dvouměsíčních cyklů, z kterých vždy vybral 2-3 oblíbené básně. O nějaké koncepčnosti tedy nemůže být řeč, i když k takovému čtení třeba hned první dvě básně svádějí. Báseň + 1x Mineralwasser končí velice pěkným obrazem, který vyzdvihl již Korovjev:

- a mohlo by se zdát, že venku svítá - -

Tvých 50% krásných

popálenin nitra

učešu si až zítra

 Hned vedlejší báseň s názvem 2067 začíná takto:

mozek zvrásněnej

jak vyplivlou žvýkačku

češu si hřebenem

Opakování motivu bizardního česání je do očí bijící. Název 2067 by mohl evokovat odpověď na ono „zítra“, tedy: nikoli zítra za den, ale až v daleké budoucnosti; v budoucnosti, ve které budeme my dva už příliš staří. Báseň 2067 pak vcelku logicky pojednává o vztahu k vlastní tělesnosti, která je tu však jen zástupným symbolem pro časovost člověka jako takovou. Lyrický subjekt si češe mozek, zkoumá si oči, hmatá tep srdce a postrádá krev nikoli proto, že by snad trpěl stařeckou demencí, špatně viděl, očekával infarkt, nebo se bál o počet krvinek. Jde tu o běžící čas, cit pro něj, život, pomíjení zpřítomněné teď. A také jde o smysl, motor toho všeho, který snad je možné najít už zítra a ne až v roce 2067... Smysl, nebo možná jen chuť do života, štěstí, nebo snad něco jiného, co mladí hledají?

Souhlasím s Korovjevovou výtkou, že autor píše snad až příliš generačně a dodal bych ještě příliš jen reflexivně. Chybí mi tu nastolení problémů jako takových, dilemat a otázek, které vedou k těm koncům, o kterých je v básních řeč. Je tu jakási poetika vidění všech těch důsledků, strachů, průběhů, stagnací, konců, ale není tu samotný problém. Mohu si akorát představit stereotyp mladého rozervaného muže okolo dvaceti let, protože jsem sám takovým mužem, ale pak už automaticky i autorův pohled beru jako stereotyp... Abych ilustroval, co mám na mysli, dám malý příklad takového pouhého reflektování bez jádra pudla.

Třeba téma lenost. Dejme tomu, že můj problém je, že jsem niterně a zběsile líný dělat věci, které sám neřídím, které jsem schválně na svůj vrub nevyvolal, ve kterých musím jen hrát kolečko v něčem mně docela cizím. Takových věcí je bohužel většina. Budu z tohoto svého prožitku psát básně, ve kterých popíšu chmurné vidění mladého člověka, vrženého do tohoto zlého, cizího, šedavého světa plného hnusu a bezpráví. Když budu náhodou psát o skřivánkovi, selže mu hlásek a jen něžně zachroptí: chci být sááám... Ale prozradit v tu chvíli, že skřivánek chce být sám jen proto, že se mu nechce chodit do školy a pracovat, když doma nemá ženu, která by tuto námahu kompenzovala jídlem a láskou, by možná bylo i poetické... A ne jen prozradit, vykreslit to! Přiblížit toho skřivánka, chápat, proč říká, co říká. Jistě, že je to jen ilustrační karikatura, nechci nijak GB urazit, jen by to možná chtělo podívat se na věc zvenku a nejen zevnitř, jakkoli je toto vidění také zajímavé.

A ono to vnitřní vidění u GB opravdu zajímavé je. Nenucený a přitom výrazný zvuk rýmů, tempo místy připomínající písňové texty, žádné trapné drobáky roztroušené mezi poklady a naopak žádné poklady, přistižené v obyčejném prádelníku. GB má už docela jistou ruku. Náhodně vybírám ze třetí básně strofu a nejsem zklamán:

Beatles už zemřeli a

ležej tu na krovkách,

je ticho, beznaděj -

zhasíná

        žárovka...

Při čtení některých povídavějších básní váhám, jestli začít tahat z řádků vatu, nebo číst kousek dál a přesvědčit se... Téměř vždy se mi osvědčila druhá metoda. I když někdy GB jen tak povídá, blíží se s každým slovem jako dárek alespoň malá pointa, která vše obejme, sevře a nastaví. Člověk je pak při vzpomínce na vatu předtím spíše rád, že po ní dárek připlul tak nenásilně měkce, než že by ji chtěl nějak odstraňovat. Jako příklad uvedu báseň Dopis ven, ve které jedna dlouhá strofa, popisující zřejmě dva milence, končí takto:

...

mám chuť se pro tuto

posvátnou dokonalost okamžiku

ponořit do džungle koberce a nakrátko zemřít

protože jen párkrát za život se stane

že místo i čas              Tolik souhlasí

Jemný všední obraz zahalený v surreálnu, to je autorova doména a styl. Jeho básně vás nepovedou vaším ani jeho životem; pouze uvidíte jeho očima, budete vnímat všemi jeho smysly a to ve vší jejich tělesnosti, reflexivnosti. GB vám své verše podá s šarmem a vtipem. Třeba taková báseň Ikarovi do slabin, když si ji celou představíte, je vyloženě zábavná, aniž by přitom ztrácela svůj patos. GB se prostě dobře čte, dovede držet nit, nekouskuje báseň do hermeticky oddělených obrazných ostrůvků, které by pak alibisticky nechal na sebe působit, on prostě napíše třeba takovouhle sekvenci (z básně Laskominy došly):

...

spíte s lidma

který nemilujete

(a když je milujete

tak je to zrovna matka

nebo vlastní sestra)

posloucháte

nanicovatý kapely

nebo dobrý kapely

který už jsou ale

dávno mrtvý

jenom vy se tváříte

jakože život

a kejváte

a kejváte

jen aby to vypadalo

že rozumíte tomu

čemu nerozumim ani já

když to píšu

ale kvůli vám se tvářim

že teda jo

nakonec ještě

no to je směšný

budem všichni šťastný

Nehledě na posouzení působnosti celé této básně, všimněme si, jak sebejistě a účinně využil GB toho, že umí držet pozornost čtenáře. Dovolí si vprostřed strofy odtušit, že si kejváme! A to my, přinejmenším v rámci přijetí stylizace, skutečně v tu chvíli děláme. A GB to ví a pracuje s tím, je sebevědomý. O co jiného se čtenář básní opírá, než o sebevědomí básníka! Vždyť to chce hroznou odvahu či drzost tvrdit najednou čtenáři, že si s vámi kejvá; chce to hlavně jistou ruku. GB ji má tak jistou, že ten proud žene ještě dál a i přes mírnou polopatičnost oněch dvou vložených vysvětlujících řádků dovádí celou báseň k vyvrcholení, po kterém má nejeden čtenář chuť se nervózně hořce zasmát a bezděčně přitom kopnout kolenem do stolu.

Když si čtu poslední třetinu sbírky, stále výrazněji si uvědomuji, že autor vlastně nemá směr, ale jen místo, které různě intenzivně osvětluje. V některých básních jsou autorova hlavní témata nahlížena zaníceně. Je cítit, že autor při psaní letěl. V jiných básních sice rozpoznávám charakteristickou obraznost i úhel pohledu na svět, ale to zanícení není už živelné, ani forma nemá takový tah. A najednou si uvědomuji, že básně mezi sebou takto porovnávám právě proto, že jsou vlastně často dost podobné, že nikam nejdou. Čím dál víc se mi dere na mysl otázka, jestli jde opravdu o absurdnost světa, který nám autor popisuje, nebo o pouhou autorovu statičnost v tomto světě. Když plavec ve vodě znehybní, absurdně se topí... A opět mi dochází, že na to mi autor nikde neodpovídá, protože o tom prostě nepíše. Jak to se světem je, už je jakoby předem známé a vyřešené, my se tu jenom milujeme, míjíme, rozhlížíme, trápíme atd. To je na básníka dost submisivní pohled na svět...

Závěr už jsem v podstatě napsal, ale ještě bych se chtěl vrátit k tématu psaní sbírek. Má osobní zkušenost s tím, když jsem se pokoušel nějakou sbírku sestavit, byla taková, že jsem si poprvé uvědomil, o čem nepíšu, co mi do prázdných míst mezi básněmi ve sbírce chybí. Možná by GB při pokusu o sestavení plynulé sbírky, nebo třeba jen cyklu, pochopil, o čem ještě nepíše a také o čem píše pořád dokola, i když tak pěkně.