Slabikář lásky

Hřebenem jí svléknu vlasy,
začínáme od píky.
Vrstevnice určí trasy
pro zvídavé prstíky.

Dotek zažehne plamenem
všechna pera kohoutí,
v obličeji neholeném
když její dlaň zabloudí.

Hlubinu úst jazyk zkoumá
jak zátoku Kolumbus.
Loket jamku nahatou má,
tep se dává na poklus.

Ruce tiše jako myška
pod halenku vpašuji.
Bříška prstů bříšku bříška
Desatero citují.

Princeznu ze sarkofágu
vybalím jak mumii,
oděv padá na podlahu,
stud na střepy rozbíjí.

Budu liftboj rozpustilý,
zkusím ňader knoflíky.
Výtah bude tu za chvíli.
Sedmé nebe? Jo, díky.

Jako mráz po zádech sejdu
a pak v němém úžasu
najdu v klína deltoidu
stydkou sponu do vlasů.

Hlínu oblých boků hnětu
pevnou rukou hrnčíře,
vdechnu žár plamenometu
v obou stehen milíře.

Jsem chlapec, co touha v něm vře,
co dělat pak, už hoch ví,
až se zvolna pootevře
zdrhovadlo od pochvy.

A když přečtu v její tváři,
že nám patří celý svět,
budem v lásky slabikáři
teprve na straně pět.