Obratník

„Au!“ vzdychnu nad příliš živou vzpomínkou, vytištěnou na nahé tělo. Vzdoruji utaženému provazu a děsím se vodní hladiny, viděné zespoda. V temnotách duše přitom zoufale toužím pocítit znovu dotek kameného nože. Lidožrouti. Mám to slovo spojovat už vždy jen s minulým časem? Měla jsem se raději rozepsat o obyčejných holčičích snech, protože takhle to nejspíš nikdo číst nebude.

Tohle jsem začala psát asi jen pro klid v duši. Snad abych se mohla utěšovat nadějí, že myšlenky, které mě občas navštěvují, nezůstanou zapomenuty - to pro případ, že by přece jen někoho zajímaly. Bez tohohle záznamu by se o nich už nikdo na světě nemohl dozvědět.

Začnu třeba tím nejstarším, na koho si v životě vzpomínám. Můj děda. Stavěl silnice a železnice. Občas se odněkud vracel a nesl kufr. Věděla jsem vždycky už od rána, že přijede, a tak jsem ho odpoledne vyhlížela u plotu nebo aspoň za oknem. To když pršelo. Většinou dlouho nešel, protože se ještě musel stavit na náměstí pro cigarety. Těšila jsem se, co nového mi bude vyprávět. Třeba jak byl v osmatřicátém s Angličany kreslit mapy až pod obratníkem Raka. Nevěděla jsem, co je to obratník. Měla jsem jen nejasný pocit, že je to něco jako konec světa. Že se tam musí každý obrátit a jít zpátky, domů. Nevěděla jsem ani co je to ten Osmatřicátý. Myslela jsem, že to je místo, odkud se zrovna vrátil. Muselo to být někde strašně daleko, protože někdy letěl letadlem. Myši prý jsou tam velké jako u nás kočky a kočky jako u nás ovce.

Děda se nikdy ničeho nebál. Ani myší, které byly velké jako kočky. Ani koček, co byly velké jako ovce. Kočky měl rád, někdy si o nich i zpíval. V neděli chodíval z kostela na chvíli do hospody a jednou když se vrátil, seděl na zahradě s podepřenou hlavou a zpíval něco o kočkách na hrobě. Za několik dní mi pak přinesl koťátko. Schované pod kabátem. Asi aby to bylo větší překvapení nebo aby mu cestou nenastydlo. Táta říkal, že je samá blecha a že nesmí do domu.

Táta se taky ničeho nebál, ale byl rozumnější. Nechodil do kostela, ale zato chodil na sobotní brigády a do manifestací. Říkal, že je to pro nás přínosné, a doma jsme ho moc často neviděli.

Pak byl děda nějaký čas jen s námi. Nikam neodjížděl. Asi se zrovna nikde žádná silnice nestavěla. Byl většinu času venku na zahradě. Myslím, že dovnitř do domu chodil jen spát. Často taky sedával v dřevěném záchodu na zahradě. Chodil tam kouřit. Opravdu na záchodě byl jen když měl zavřené dveře. To jsem pak zaslechla slova, která táta ani máma neříkali.

„O čem to v té budce povídáš?“ ptala jsem se.

„Telefonuju do jiné země, tak musím mluvit cizí řečí.“

„Na Obratník?“

„Jo, na Obratník...“ Spíš pro sebe pak dodal něco jako: „A kvůli tomu mě taky..., za chvíli nám zakážou i telefonovat.“

Tomu jsem moc nerozuměla.

Máma někdy dědovi hubovala, že přede mnou nemá takhle mluvit. Jednou ho taky strašila: „Doktor říkal, že prý spousta lidí umře na záchodě!“

„Jeden prd je lepší než deset doktorů,“ odpověděl tehdy děda zamyšleně.

„O tom záchodě, to doktor četl ve statistikách,“ nedala se odbýt máma.

„Tak to já už budu chodit jen na zahradu. Ten venkovní jsme přece při sčítání lidu nepřiznali, tak tam se mi nic stát nemůže.“

Děda neměl rád doktory. Nikdy nebyl nemocný. Nemocí se nebál a málokdy o nich mluvil. Snad nejvýš jednou. Říkal, že nemoci jsou jen dvě. Jedna přichází zvenčí a druhá zevnitř. Ta, co přichází zvenčí se může zvenčí léčit. Ale ta, co přichází zevnitř, té je lepší ani nedávat jméno. Prý je to jak s domácím zvířetem. Když ho pojmenujete, těžko se s ním loučíte. Když pojmenujete nemoc, ona u vás zdomácní. Tomu jsem taky moc nerozuměla, ale připomnělo mi to mého kocourka. Šla jsem se podívat, jestli spí v krabici za dveřmi. Vzala jsem ho do náruče a on se za to ke mně tolik lísal. Jemně mě kousal do krku, až jsem měla husí kůži po celém těle. Jako když je někomu zima, ale mě bylo teplo. Miláček. Začala jsem mu tak říkat.

Naposled jsem dědu viděla, jak odchází s kufrem na autobus. Šly jsme ho s mámou vyprovodit na náves.

„Už jděte domů,“ zaháněl nás. „Ještě si koupím cigarety a pak už mi to jede.“

Po několika týdnech jsem se ptala, kde je, a jestli není nemocný.

„Jak jsi na to přišla? Vyměřuje zas někde silnici,“ vysvětlila hned máma.

„A kde je Miláček?“

„Děda ho tam potřeboval s sebou, prý je tam spousta myší.“

„A je to daleko?“

„Hodně daleko.“

„A přijede?“

„Občas se tu staví pozdě večer, když už spíš.“

Chvíli jsem přemýšlela, než jsem se znovu zeptala: „A jak hodně daleko, až na Obratníku? Tam jsou přece myši velké jako kočky. Nesnědí nám kocourka?“

„Děda je ještě dál, holčičko,“ odpověděla máma takovým divným hlasem. „A nezdržuj už. Musím do sklepa pro brambory,“ a kvapně odběhla.

„Je v nemocnici?“ volala jsem za ní z vrchního schodu. Dál do tmy jsem se totiž bála. „Tuhle mi říkal, že tam někdy musí zajít, aby věděli, jak má vypadat zdravý člověk.“

Máma se neozvala a dlouho se nevracela.

Nikdy mi neřekli, co se stalo. Dodnes tomu úplně nevěřím, občas se mi o něm zdá.

Tak tohle všechno už je dávno. Bylo mi asi pět. Teď je největší událost, že si táta koupil nové auto. Když jsem před chvílí psala, že se ničeho nebojí, tak to už je minulost. Bojí se o auto. To staré po dědovi mi občas i dovolil řídit. O tom novém si vede záznamy jak o dítěti. Zapisuje si ujeté kilometry, spotřebovaný benzín a nevím co ještě. Taky klíče od něj schovává, ale stejně vím kam. Řidičák už mám, jen mi ještě není osmnáct.

Jsem teď pořád hrozně unavená a musím často na záchod. Máma se mnou tuhle byla za knězem. Prý že se musím vyzpovídat. Nikdy předtím jsem u zpovědi nebyla. Nevím, co ji to napadlo. Že by to nějak souviselo s mým věkem? Nebo spíš s jejím... Při té zpovědi jsem po celou dobu zase skoro ničemu nerozuměla. Hlavně tomu, proč tam vlastně jsem. Asi to bude něco povinného, třeba jako prohlídka u doktora. Jen k doktorovi chodím častěji.

A to je asi tak všechno. Teď nevím, jestli jsem napsala taky něco o sobě. Kromě táty a mámy - a taky kněze - mi skoro všichni říkají Ria. Začal s tím kdysi děda ale našim se tahle zkrácenina nelíbila.

„Proč ji, dědo, blbnete takovou přezdívkou? Za chvíli půjde do školy a ani nebude vědět, jak se jmenuje.“

„Bodejť by věděla, když jste jí potrestali, že se to nevejde napsat na řádku.“

Dlouho jsem tenkrát uvažovala, co je to za trest, který se nevejde napsat na řádku. Psát jsem už trochu uměla a klečet v koutě i vařečka by se na ní přece vešlo napsat i obojí najednou. Zkusila jsem to a zaujala mě představa, čeho všeho se dočkám. Ve skutečnosti jsem se dočkala jen toho, že mi každý říkal jinak.

Nějakou dobu pak zkratku Ria nikdo nepoužíval. Bylo to, jako bych neměla jméno. Zvykly si na ni až holky ve škole. Teda i kluci, ale ti mě začali zajímat až později.

U doktora se se občas sejdu s holkou, která je podobně nemocná jako já. Máma si myslí, že bychom měly být kamarádky. Abychom si mohly popovídat o svých potížích. Jenže já si nechci s nikým povídat o nemocech a už vůbec ne s touhle husou. Je úplně blbá a taky o hodně mladší než já. Ještě jí nebylo šestnáct. O nemocech mluví k smrti ráda. Snad nic jiného ani nezná. Snažím se vždycky převést hovor na veselejší téma. Třeba jsem si vymyslela, že můj táta závodí na motorovém člunu. Věřila tomu, tak jsem to ještě vylepšila: Že za naší vsí je jezero, kde je tréninková dráha. A ta dráha že má klopené zatáčky. Sežrala to i s navijákem. Když jsem to vyprávěla mámě, hrozně se zlobila a řekla, že bych zaloužila na zadek, když si dělám legraci z takové hodné holky, která už je celý rok jen doma nebo po nemocnicích. Ani do školy chodit nemůže.

Co bych za to dala, nemuset do školy. A na zadek by potřebovala spíš ta husa. Aby přišla na jiné myšlenky. Rozhodla jsem se ale, že se polepším a pokusím se najít na ní něco dobrého nebo zajímavého. Musela jsem dlouho přemýšlet, než jsem na něco přišla. Vzpomněla jsem si na jedno její slaboduché vyprávění o tom, že když se chce zbavit něčeho, co ji trápí, zavře oči, řekne to pěkně celou větou pozpátku a ono to samo zmizí. Kamarádku možná potřebuju, ale takovéhle dítě teda ne.

Ještě jedno je na ní zajímavé. To jí skoro závidím. Má krásné jméno. Jmenuje se Leona. Když jsem ji posledně zahlédla přicházet do nemocnice, napadlo mě, co by se stalo, kdybych řekla „Anoel“. Připadlo mi to, jak jedno z ďáblových jmen.

Do školy jsem přestala chodit před třemi týdny. Být to o den dřív, nemusela jsem dostat tu čtyřku ze zeměpisu. Stihla mě vyzkoušet ještě poslední hodinu, po návratu z exkurze v masokombinátu. Jak můžeme pomoci hladovějícím v Africe? Co je mi po nějakých soudruzích z rozvojových zemí. Ať si tam třeba pojdou hlady. Já už jsem se těšila domů. A takhle mi táta zas bude večer hubovat a významně si přitom odepne pásek. Dávno už mi s ním... jen tak hrozí.

A teď jsem doma. Pořád mě bolí břicho. Doktor řekl, že musím odpočívat. Nezlepšilo se to. Škola mi nechybí, ale je mi pořád tak zle, že se už ani nemohu hnout z domu. Mám průjem. Už se mi to stávalo i předtím, ale vždycky mi dal nějaké prášky a na pár dní to přešlo. Když jsem u něj byla s mámou naposled, odvedl si ji do vedlejší místnosti a dlouho spolu mluvili. Moc jsem z toho nezaslechla. Mají tam takové polstrované dveře. Táta byl venku. Před nemocnicí. Ten by si nevšiml, že jsem umřela, od té doby, co má to blbé auto.

Pak přišli doktor s mámou zpátky a máma vypadala zaražená. Snažila se na mě usmívat a poslala mě ven za tátou. Nevěděla jsem, o čem bych si s ním povídala, když autům moc nerozumím, ale tvářila jsem se, že jdu. Jasně, že jsem poslouchala za dveřmi. Mluvili o zděděných dispozicích a tlustém střevu a pak o jedné ošklivé nemoci. Vzpomněla jsem si na dědu, jak říkal, že nemocem se nemají dávat jména. Tahle se jmenovala podobně, jako ten jeho obratník. Skrz dveře se mi zdálo, že máma brečí. Bylo jim teď oběma hůř rozumět, takže už se ke mně dostávaly jen útržky:

„...dosavadní závěry mé práce...“

„...jak dlouho...“

„...tři...pět...“

„...let?“

„...ne...nejvýš půl roku...“

Nerozpoznala jsem, jestli mluví o mně, o někom jiném nebo o něčem, co se někde stalo. Jen jsem tušila, že to nemám slyšet. Raději jsem šla ven, aby mě tam máma nepřistihla. Táta kontroloval, jestli nekape olej z motoru. Ani se nevšiml, že jsem přišla. Máma se vrátila ještě za dlouho. Moc toho s tátou nenemluvili.

Došlo mi to až v noci. Zase se mi zdál sen o dědovi. Telefonovala jsem s ním. Z toho starého záchodu na zahradě. Říkal, že za ním mám hned přijet. Na Obratník. Ať si jen zajdu k doktorovi s pasem, kvůli razítku o očkování.

„Svlékni se,“ řekl doktor, ale ani se na mě nepodíval. Přitom je tak mladý, že bych ho snad mohla trochu zajímat. Ráda bych se před ním styděla. Ale jeho zajímala jen moje karta.

„Zvaž se.“

„Takhle nahá?“ zeptala jsem se, abych na sebe upozornila, ale odpovědi jsem se nedočkala.

„Víš, že tam, kam se chystáš, nemají co jíst?“

„Nevím a je mi to jedno, jedu za dědou.“

„Můžu dostat deset bodů v okresní soutěži. Za pomoc hladovějícím v rozvojové zemi,“ pokračoval.

Nechápala jsem, čím chce komu pomoci. „Padesát čtyři a půl,“ odečetla jsem z váhy.

„Takže necelých čtyřicet kilo masa.“

Vzal můj pas a dal do něj razítko ‚Návrat nežádoucí‘. Druhé razítko mi dal na zadek. Místo očkování. Potavinářská kontrola, jako se dává na jatkách. Začervenala jsem se, protože se mě přitom musel dotknout. Pak se mi sevřelo hrdlo lítostí.

„Oblékni se.“

Před nemocnící na mě v autě čekal táta a mlčky mě vezl na letiště. Cestou jsme se stavili jen za farářem u zpovědi. Táta zaparkoval až za hřbitovem, aby ho někdo z fabriky neviděl u kostela. Máma stála u dveří, snažila se usmívat a kladla mi na srdce, ať si tam na Obratníku každý den myju ruce a čistím zuby.

Probudila jsem se ubrečená a do rána jsem se bála usnout. Tak jsem si aspoň tohle všechno poznamenala.

Chodím teď do nemocnice skoro každý den. Všichni jsou na mě milí a hodní. Dostávám spoustu prášků a posílají mě na nějaké ozařování. Je mi zima a musím pořád nosit čepici, protože nemám skoro žádné vlasy. Ještě než mi začaly padat, mě máma ostříhala nakrátko. Nechtěla. Přemlouvala mě, ať jdu k holiči, ale přece nebudu někde brečet před lidmi a ještě za to platit. Jako když dříve veřejně stříhali poběhlice před výpraskem nebo před popravou. Tak jsme bulely dvě.

V nemocnici to není tak strašné, jako to bylo v tom snu. Je to ještě horší, protože mi všichni lžou. Doktor mi tvrdil, že budu za chvíli zase zdravá, ale já jsem to přece dobře slyšela za těmi dveřmi. Od malička mi všichni jen lhali, aby mě chránili před starostmi. Ať už mi dají pokoj se svým zatraceným soucitem. Stejně skončím jako děda. Už chci za ním. Jenže jak vlastně skončil? A co jsem vůbec slyšela ze těmi dveřmi? Nejhorší je, že se bojím zeptat. Snad proto, abych nikoho nezarmoutila.

Cestou domů jsem se dívala, jak se řadí v tom novém autě. Šaltpáka je na podlaze, ne pod volantem.

Večer dávali v televizi nějaký film. Odehrával se ve vězení. Možná už jsem ho jednou viděla nebo jsem aspoň měla pocit, že mi děj něco připomíná. Deja vu. Nevím proč jsem si vzpomněla na dědu. Napadlo mě, jestli taky někdy nebyl ve vězení. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že o tom jednou máma s tátou mluvili.

Představa žaláře mě naplnila smutkem. Ten byl po chvíli vytlačen strachem. Co všechno už jsem o těch chmurných domech slyšela. V Turecku prý... ani na to nechci pomyslet. V televizi už, co já pamatuji, běželo víc takových filmů, ale nikdy se mě to nedotýkalo tak, jako tentokrát. Děj ve mně vyvolával hrůzu, ale zároveň mě něčím přitahoval. Jinak bych ho přece nesledovala podruhé, zvlášť když jsem od půlky věděla, jak to dopadne.

Než jsem usnula, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Jindy si říkám, že film, na který musím dlouho myslet a třeba se mi o něm i zdá nebo si na něj vzpomenu ještě ráno, byl dobrý film. Nebráním se, ho ještě nějakou dobu prožívat. Tentokrát bych raději hned zapomněla, ale nešlo to. Začala jsem se bát snu, který by mohl následovat. Bylo proč. Byl stejně strašný, jako ten o razítku.

Přijeli pro mě policajti a dali mi želízka. Vedli si mě přes dvůr do zamřížované Avie. Ani jsem si nestačila vzít čepici. Máma se jim snažila něco vysvětlit. Táta byl pod autem v garáži a dělal, že nic neslyší. Mámě řekli, že mě vezou do nemocnice, ale cestou jsem si všimla, že jedeme do nějaké jiné, než kam jezdíme spolu. Tahle byla celá obehnaná vysokou zdí, nahoře s ostnatým drátem. Vjeli jsme do dvora, a teprve když se za námi zavřela brána, otevřel někdo zvenčí dveře od auta. Venku stáli dva strážní s puškami a ten mladý doktor. V ruce držel řemen, ale ne takový jako má táta. Tenhle byl širší, tlustější a měl dřevěnou rukojeť. Jako večer v tom filmu.

„Ostříhaná už jsi. Donaha a za pět minut nástup! Ještě spolu dnes budeme mít jednání!“ křikl hlasem plným zloby. Pak se otočil a rázným krokem odešel.

Najednou jsem na tom dvoře byla sama. Chtěla jsem se někoho zeptat, kam mám jít, na jaký nástup, ale nebylo koho. V jednom rohu to vypadalo jako otvor. Chodba. Únik. Svoboda. Není to jen nastražené?, napadlo mě. Pokus o útěk a následný krutý trest. Nebo stručné hlášení: Zastřelena na útěku. Protáhla jsem se tou dírou. Prostor za ní se trochu rozšířil. Zpočátku jsem šla kolem samých beden se špinavým prádlem. Pak se podél stěn objevily vitríny s naloženými plazy a obojživelníky, jako máme ve škole v kabinetě. Ty nádoby s konzervačním roztokem byly stále větší a to, co bylo uvnitř, začalo připomínat části lidských těl. Přestala jsem se dívat nalevo i napravo. Chodba najednou končila. Byla zatarasená velkou válcovou nádobou se štítkem, popisujícím obsah. Polila mě hrůza, když jsem jej přečetla. Tři slova. Můj trest z dětství, který se nevejde napsat na jeden řádek: Křestní jméno, příjmení a jméno, které nesmím vyslovit. Jméno mé nemoci. Dotkla jsem se skleněné stěny. Šel z ní takový chlad, že jsem musela o krok ustoupit. Zády jsem o něco zarazila. Zastudilo to a uvědomila jsem si, že jsem nahá. Zachvátilo mě silné mrazení, ale současně mi došlo, že mi tenhle pocit není nepříjemný. Připadala jsem si s ním citlivější, vnímavější, skoro jako bych najednou rozuměla řeči zvířat i lidí na celém světě.

„Nástup!“ zaznělo dunivým hlasem někde za mnou.

Za mými zády se tyčila další skleněná stěna. Rozhlédla jsem se a zjistila, že ta stěna není jen přede mnou a za mnou, ale všude kolem mě. Byla jsem uvnitř válce. Jako ti obojživelníci, plazi a ostatní nešťastníci. A najednou jsem se začala smát. Smát radostí z toho, že se mi podařilo utéct. Za sklem jsem viděla podivně zkreslenou postavu doktora s řemenem v ruce. Už na mě nemůže. Jsem vězněm své nemoci. Ona mě ovládá ale i ochraňuje. Je úžasné mít takovou silnou spojenkyni. Měla jsem chuť před ní pokleknout, uklonit se a říct něco ve smyslu: „Ó poroučej má paní, jsem od teďka jen Tvá,“ ale skleněné stěny mě obstoupily tak těsně, že jsem se téměř nemohla pohnout. Tak jsem se jen dál smála, až jsem se z toho začala celá třást.

Probudila jsem se uslzená, roztřesená, s husí kůží po celém těle. Byla mi strašná zima. Schovala jsem hlavu pod peřinu a chvíli si třela ruce o skrčené nohy. Pokračovala jsem pleskáním přes stehna, boky a zadek a teprve po chvíli se do mě vrátilo trochu tepla. Hodiny ukazovaly půl dvanácté a já bych přitom odpřísáhla, že ten film končil až po půlnoci. Probudila jsem se snad dřív, než jsem usnula? Bude se to všechno opakovat? Skončí to někdy?

Zabalená do peřiny jsem si sedla ke stolu a všechno zaznamenala. Zbytek noci byl už beze snů.

Ráno jsem dělala, že spím, ale jakmile jsem slyšela mámu odcházet, začala jsem se oblékat. Táta už byl skoro hodinu ve fabrice. Nejtěžší bylo vycouvat ze dvora. Pak jednička, dvojka a pomalu k hlavní silnici. V lednu je v sedm ráno ještě tma, tak mě nikdo neuvidí...Rozsvítit světla! Zapnout pás!

Silnice se za vsí trochu rozšiřuje, ale nemá čáry ani v prostředku ani po stranách. Tady se snad vůbec nemohou dvě auta potkat. Rozhodně ne, když jedno z nich řídím já. Na křizovatce jsem se napojila na nově nalajnovanou státovku. Ani nevím, kterým směrem jsem se po ní vydala. Snad doprava, na tu stranu se snadněji odbočuje. Osmdesát. Kdyby mě viděl táta... Devadesát. Silnice se nezúžila, to jen tak vypadá, když se jede rychleji. Po obou stranách jsou tlusté stromy. Instruktor v autoškole říkal, že strom v téhle rychlosti je jistá smrt, pokud nemáte zapnutý pás. Rozepnula ho. Připadala jsem si bez něj volnější a pocítila jsem příjemné mrazení. Už nic nemusím, jen můžu. Je to můj život. Mám ho teď jen ve svých rukou. Představila jsem si rovně vytyčenou silnici, lemovanou pláněmi jako v americkém filmu. Pustila jsem rádio. Hráli, jako kdyby zas umřel sovětský státník.

Z dalších úvah mě na chvíli vyrušila křižovatka. Zvolila jsem dálnici. Než jsem na ni najela, minula jsem značku, obsahující názorné vyobrazení: ‚Zapněte si pás‘. Poslední varování. Stodeset. Začalo svítat. Na pás se můžu vykašlat. Na prášky jsem ráno taky zapomněla. To je skoro stejné. Už je brát nebudu. Jestli mám umřít tak mladá a hezká, a ne opuchlá a plešatá. Sáhla jsem si na hlavu. Čepici jsem nezapomněla.

Odbočka na letiště. Zajíždím na ni. Nemohu jinak. Deset bodů..., čtyřicet kilo... Do očí se mi derou slzy, že přes ně sotva vidím. Zpomaluji a zpomaluji a zpomaluji...

Děda čeká v hale. „Tady je letenka. Jen si dojdu koupit cigarety. Počkej v letadle.“

Nedočkala jsem se. Čas poskočil a najednou dosedáme na travnaté letiště. Dál už musím pěšky.

Ten kluk, co na mě čekal, má taky na hlavě čepici. Naznačil posunkem, ať ho následuji. Je vysoký, štíhlý, krásně opálený, má dlouhé vlasy a hezký zadek... jde přede mnou a ani se po mně neohlédne. Několikrát jsem se na něj pokusila promluvit, aspoň mu říct, jak se jmenuji, ale nereaguje. Asi nejsem jeho typ. Dělá, jako bych ani nebyla. Nebo mi nesmí říkat jménem?

Vesnice. Holky taky nemají vlasy. Je to stejné prokletí? Zahlédla jsem jednu, jak si je stříhá. Všechno kolem mě se odehrává tak rychle. Prošla jsem z jednoho konce vsi na druhý a už všechno vím. Vlastně všechno ne. Nevím ani jak se řekne Ano nebo Děkuji. Ale budu mít vůbec příležitost někomu přitakávat nebo děkovat?

Kluk mě dovedl až k Šamanovi. Starý muž. Starý, ale ne ošklivý. Má v sobě určité kouzlo. Proto je asi Šamanem. Nemusela jsem rozumět jeho řeči, přesto po chvíli zhruba chápu, co po mně chce. Neptá se odkud jsem přišla, ale proč jsem přišla. Snažím se mu naznačit, že to ví nejlépe on sám. Nemůže mi rozumět. Neumím mluvit beze slov, jako on.

Šaman opsal napřaženou rukou půlkruh. Sleduji ten směr očima a na stromech kolem najednou vidím vybělené lebky. Lidské a kočičí. Má to připomenout smrt? Nebo dokonce mou smrt? Ne. Otočil se opačným směrem a jeho bezhlasý monolog pokračuje. Z povzdálí nás mezi tím začala pozorovat celá vesnice. Podobným gestem, jakým mě seznámil s mrtvými, mi ukázuje živé.

„Živí a mrtví? Předkové a současníci? Musels mě představit předkům?“ zeptala jsem nejistě. Z jeho výrazu poznávám, že jsem pochopila jen zčásti nebo vůbec ne.

Očima setrvával na živých, ale rukou se vrátil k mrtvým.

„Všichni jednou umřeme?“ snažím se hádat. Prvně jsem zahlédla úsměv na jeho tváři.

Obrátil pohled vzhůru.

„Světlo? Bůh? Vyšší moc?...Všichni jednou umřou? Nikdo ale nemůže vědět kdy?“ Jeho tvář se rozzářila. Asi jsem pochopila.

Něco mě zašimralo na nohou. Jakoby se mi kolem nich otřela kočka. Vždyť je to můj kocourek! „Miláčku,“ zavolala jsem a vzala ho do náruče. Zase se lísal jako tenkrát za dveřmi.

Šaman ukázal na mou hlavu, pak znovu na lebky a zadíval se na mě tázavým pohledem. Ptá se, jestli si uvědomuji, že umřu, nebo jestli si myslím, že vím kdy umřu? Ne, ptá se, jestli vím, co je to smrt. Zavrtěla jsem hlavou. Bylo znát, že ho moje odpověď rozladila. Obrátil se k ostatním a začal jim něco hlasitě vysvětlovat. Ukazoval přitom na mě, na galerii mrtvých, ale i vzhůru a do země a já začala mít zlou předtuchu.

Kocourek mě jemně hryznul do krku. Zamrazilo to. Tenhle pocit už jsem někdy zažila. Určitě teď vypadám jako struhadlo, napadlo mě. A najednou jsem rozuměla každému slovu.

Šaman vysvětloval ostatním to, co jsem před chvílí přiznala; Že jsem se nikdy nesetkala se smrtí. A kdo se nesetkal se smrtí, nezná cenu života.

Znovu ukázal na mě, na lebky a pak významně na svou hlavu. Znamená to snad, že On ví, kdy Já zemřu? Znamená to, že On o tom rozhoduje? Významným gestem přizval ostatní, postávající dosud v povzdálí. Dav se ke mně rozeběhnul. Podlomila se mi kolena, ale už jsem nestačila dopadnout na zem. Sto rukou mě uchopilo a strhalo ze mě šaty. Smyčky se utáhly kolem mých zápěstí a kotníků. Stála jsem uvázaná mezi dvěma kůly. Ruce rozpažené jak letadlo, nahá jako oškubaný pták, všem na očích. Zůstala mi jen čepice na hlavě. Pak přišel ten hezký kluk, který mě přivedl. Asi chce vysvětlit, že jsem přišla dobrovolně a bez zlých úmyslů, zaradovala jsem se. Houby chtěl vysvětlit! Jen mi strhnul čepici a nasadil si ji místo té své. Až teď jsem úplně nahá, došlo mi.

Příslušníci kmene se rozesadili kolem a už si mě nevšímají. Zahájili zřejmě jakési rozjímání, ve kterém já nemám místo. Trvalo noc a den. Co jsem si všimla, nikdo za tu dobu nepromluvil, nic nepozřel ani se nenapil. Nikdo nevstal a taky nešel na záchod. Uvědomila jsem si to proto, že mně už se docela chtělo, ale nevěděla jsem, jak jim to říct a jen tak to pustit - to bych raději umřela. A taky jsem zahlédla, jak jedna holka, snad mladší než já, o kousek couvla a se zřejmým úmyslem přisedla na bobek. Zabránili jí v tom dřív, než stačila zneuctít tohle, zřejmě posvátné, místo. Šaman ukázal na dvě ženy sedící poblíž. Myslela jsem, že ji mají odvést někam mimo, ale skutečnost byla přímo hrozivá. Jedna z nich ji k sobě pevně přitiskla, zatímco druhá ulomila prut z blízkého keře a několikrát ji švihla přes nahé tělo. Vše bez jediného hlesnutí.

Slunce už bylo těsně nad obzorem. S jeho posledním paprskem se těm lidem vrátila řeč. Začali rytmicky hučet, až z toho jde strach. Na svou nahotu už jsem si zvykla. Všichni jsou nazí, takže si vlastně připadám přirozeněji. Jako bych mezi ně víc patřila. Taky se nemusím tolik stydět za to, jak si prohlížím nahé muže. Oni si na oplátku mohou prohlížet mě, a to se mi zdá spravedlivé. Výměnný obchod. Jenže se na mě nikdo nedívá. Jako bych ani nebyla člověk. Nebo je to proto, že jsem kromě vlasů přišla i o většinu ostatního porostu. Vypadám teď jak dvanáctiletá.

Stále ještě stojím přivázaná za rozpažené ruce. Prvních pár hodin mě bolely, ale pak jsem otupěla. Se zakloněnou hlavou jsem nad obzorem zahlédla Polárku. Je vůbec možné vidět Severní Hvězdu takhle daleko na jihu? Musím se jich zeptat, ale nemohu si vzpomenout jak. Vzpomněla jsem si jen, že mám na polárku velkou chuť, a že ji nesmím. Šaman ke mně přistupuje a má tak pronikavý pohled, že musím zavřít oči. Přestože na sobě nic nemám, cítím, jako by mi něco odhrnul ze zad a přehodil dopředu přes rameno. Bojím se otevřít oči, ale zvědavost mi nakonec nedá. Jsou to vlasy. Pohnula jsem hlavou. Jsou to MOJE vlasy.

Znovu kývl na ty dvě ženy. Blíží se ke mně, každá s palmovou větví v ruce. Hlas trubky dává signál k...

Další a ještě delší zatroubení. Probudila jsem se za volantem na široké ulici v centru nějakého města. Asi mi zhasnul motor. Pokusila jsem se nastartovat, ale auto sebou jen trhnulo a nevrčelo. Z náklaďáku za mnou - je to snad Avie?! - vystoupil závozník ve špinavých montérkách a jde zhodnotit situaci. Jak dlouho tu stojím? Přes ten náklaďák nevidím, jestli už narostla fronta, ale odněkud jsem zaslechla sirény. Závozník zaklepal na okénko.

„Tak co, slečinko, nevyspalá nebo zamilovaná?“

Nevím jsem, co mu odpovědět. Mám jsem dojem, že ať řeknu cokoli, obrátí to proti mně. Ale zmýlila jsem se.

„Zkuste ještě jednou nastartovat! Ale takhle ne, máš tam kvalt. A nebreč. Posuň se, kousek s tebou popojedu. Dělej, než přijedou policajti.“

Ochotně jsem uvolnila místo řidiče. Bez nejmenších problémů se rozjel. Spadl mi kámen ze srdce. Autu nic není. Táta by mě zakousnul.

„A co že ses vypravila tak daleko? Jsme ze stejného okresu, podle značky.“

Neodpověděla jsem. Asi dnes nebudu dobrá společnice.

„Tu čepici můžeš sundat. Už je tu zas docela teplo.“

Nechtělo se mi nic vysvětlovat. Nejjednodušší bylo sundat čepici. Udiveně na mě pohlédl.

„Ta móda se taky každou chvíli mění. My jsme zas nosili vlasy co nejdelší, i kluci, ale čas všechno srovná.“

S trochou teatrálonosti smeknul svou placatou kšiltovku stylu ‚V.I.L.‘ Je pod ní téměř plešatý.

„Jednou jsem viděl holku, ostříhanou úplně dohola. Bylo to kvůli jejímu klukovi, co musel na vojnu. Ze solidarity nebo aby ji žádný jiný nechtěl a mohla vydržet být věrná. Nebyla tys tu nakonec taky za vojákem? A on nedostal vycházku? Proto ty slzy? Nebo už tě nechce? Dej mu čas. Nebo se na něj vyprdni, na syčáka. Ať je to jak chce, mně odpovídat nemusíš. Hlavně že tě nanapadlo udělat nějakou hloupost.“

Poslouchala jsem jeho hlasité uvažování. Jeli jsme zrovna přes most, vysoko nad střechami domů. Nevyptával se, jen mi nabízel možnosti, abych - kdybych chtěla - mohla říct ano nebo ne. Líbím se mu, když mu tolik záleží na tom, abych s ním mluvila?

„A kam vlastně jede váš kolega s tím náklaďákem?“ bylo to jediné, co jsem řekla.

Vyjmenoval dvě místa v našem okrese. Bydlím na jejich spojnici. „Jestli chceš, zavezu tě až domů. Vypadáš dost unavená.“

Když padla další červená, rychle vyběhl, aby oznámil novou strategii kolegovi. Cítila jsem se najednou opečovávaná a dělalo mi to dobře. Bylo mi nejlépe za posledních několik týdnů. Spolehlivý šofér veze auto domů do bezpečí a záda nám kryje těžký náklaďák.

„Nemáš hlad? Za chvíli pojedeme kolem hospody kde dobře vaří,“ byla poslední slova, co jsem zaslechla, než jsem znovu usnula.

Vlasy, které nemám, mě šimrají do snů a do tváře. Jsem zas na Obratníku. Už mi je jedno, co se mnou ti lidé udělají. Jestli mě znásilní nebo roztrhají na kusy a snědí. Nenávidím své tělo, které mi v poslední době způsobovalo jen nepříjemnosti. Kdyby mi tak ještě na chvíli rozvázali ruce, abych si mohla pohrát se svými vlasy. Pak ať se stanu třeba potravou. A budu jim vůbec chutnat? Vím přece o jedné hospodě, kde dobře vaří. Třeba by uměli i poradit jaké koření. Taky by měli vědět, že mi děda říkával „ty moje sladká holčičko,“ ale jak jim to přeložit? Tak tohle mě trápilo; v tom snu.

Ty dvě s palmovými větvemi už jsou u mě a právě mě jimi začaly ovívat. Listy se mě občas dotknou. Pak znovu a znovu a silněji. Jemné šlehání v pomalém rytmu. Je mi z toho příjemně teplo. Je to součást nějakého obřadu nebo kuchařského receptu? Šaman se zbytkem kmene zatím vede nějaký spor. Oni navrhují sníst a začínají to slovo ve zrychlujícím se rytmu opakovat. On se jim snaží něco vysvětlit. Rozmáchlým gestem si zjednal klid. Zkřížil ruce na prsou dlaněmi směrem od těla a pomalu je předpažuje, jako by se něčemu bránil. Jako by od sebe odstrkoval něco nechtěného. Dívá se přitom na mě.

Jsem nečistá? Jsem nemocná?, chci jsem se zeptat.

Nejsi jedlá, čtu z jeho pohledu a gest. Musíme tě nejdřív vyléčit. Ukázal na sebe, řekl své jméno a uklonil se. Pak ukázal na mě a nasadil tázavý pohled.

„Ria.“ Naznačuji uklonění alespoň hlavou. Víc mi moje pozice nedovoluje.

„Její jméno je Ria,“ obrátil se na ostatní. „Můžeme ji léčit, když víme, jak se jmenuje.“

Když pojmenujete zvíře, težko se s ním loučíte, napadlo mě a nahlas jsem řekla: „Ten kdo má jméno, nemůže být sněden.“

Šaman to chvíli zvažoval a pak souhlasně přikývl. Už chybí jen dát to vybubnovat. Ty dvě se toho hned rády ujaly.

Doteky palmových větví, mohu-li to tak nazvat, zesílily asi na poslední únosnou míru, abych ještě nemusela mluvit o bolesti. V jejich rytmu opakuje celá vesnice mé jméno. Je milé, že vzali na vědomí mou přítomnost, jen netuším, kam až to může vést. Tempo se zrychluje. Některá švihnutí, jak je možné nejvýstižněji označit ty doteky, jsou silnější. Uvědomuji si, že při nich vyslovují i jiná jména, než moje. Jsou to snad jména duchů? Zlých nebo dobrých? Je ještě tolik věcí, které nevím...

Členové kmene zahájili podivný tanec. Někteří se zmítají se vzpaženýma rukama, jiní mají palmové listy v rukou a jako by napodobovali to, co se odehrává uprostřed před nimi. Je už úplná tma. Težko rozeznávám ženy od mužů. Děti už tam, zdá se, nejsou. Večírek pro dospělé. Ještě před chvílí jsem slastně snila o tom, jak si dojdu na záchod, až mě odvážou. Teď mě naplňuje jiný, daleko silnější pocit, který mi na chvíli dovoluje zapomenout na všechny ostatní potřeby těla. Švihání, směrované původně od zad až po lýtka se soustředilo pouze na můj zadek. Jinde už bych ho stejně necítila.

„Víc, ješte víc,“ nebráním se výkřiku, ale nikdo už si toho nevšímá. Začínám ztrácet spojení se světem. Pouta povolují. Klesám k zemi, stejně jako všichni ostatní. Omotávám si své krásné vlasy kolem prstů a pláču štěstím. Chce se mi žít a nejen kvůli vlasům.

„Vstávat, už budeš doma, tady už dojedeš sama. Nebo chceš, abysme zajeli s Liazkou až k vám na dvůr?“ probudilo mě. „No, moc jsme si nepopovídali, ale aspoň se vám snad něco hezkého zdálo. Vypadala jste na to.“

„Děkuju.“

Přesedla jsem za volant a zamávala mu. Je půl dvanácté. Máma přijde z práce až po poledni. Vrata, stodola. Uhni!, slepice blbá. Klíče na trám nad schody. Zavřít se v pokoji.

„Leona včera umřela,“ řekla stručně máma, když přišla domů. Do té chvíle mě nikdy nenapadlo, že by se mě tohle mohlo dotknout. Ta holka mi byla nepříjemná, kdykoli jsem o ní jen zaslechla.

„Jo,“ dala jsem najevo, že beru na vědomí, a dělala jsem, jako by se nic nestalo.

Pak jsem se zavřela ve svém pokoji, lehla jsem si na postel a strašně jsem brečela. Kvůli takové krávě. Litovala jsem, že jsem ji nikdy nepozvala k nám, jak mi to pořád máma vnucovala, a neukázala jí to jezero s klopenými zatáčkami. Na našem rybníčku by se člun ani neotočil. Měla jsem chuť jít se tam rovnou utopit. Stejně mě za chvíli čeká to, co ji. Jenže jednak umím plavat a taky je teď rybník zamrzlý.

Mrzelo mě, že jsem se jí alespon nezmínila o Obratníku. Třeba by jí to... Musela jsem se vysmrkat. Aspoň že jsem nikdy nahlas nevyslovila její jméno pozpátku.

Táta nás tenhle týden vezl třikrát do nemocnice. Při poslední návštěvě doktor s mámou zase dlouho mluvil za dveřmi, ale když vyšli, nevypadala nešťastná. Přivedl pak ještě jednoho staršího kolegu a říkali, že se můj stav výrazně zlepšil. Ještě že neřekl neplánovaně nebo bohužel. Pořád mi připadá, že on potřebuje pěstovat a pojmenovávat ty své nemoci a ne mě uzdravit. Stejně těm jejich kecům nevěřím. Čemu vlastně věřím...?

Táta zatím na parkovišti zapisoval kilometry. Minule prý asi spletl osmičku s šestkou.

Včera odpoledne jsem chtěla jít ven - takový krásný lednový den to byl. Projít se kolem potoka k našemu rybníčku. Loni touhle dobou jsem tam ještě chodila bruslit.

Máma mi to rozmlouvala: „Nechci ti radit, ale v tomhle mraze... Jsi teď oslabená, mohla bys snadno nastydnout.“ Na uvádění lidí do nejistoty je máma talent.

„Jsou jen tři pod nulou,“ přemlouvala jsem ji, „nejsem žádná květinka-zmrzlinka.“ Už by málem svolila, ale zaslechl to táta.

„Máš vůbec napsané od doktora vycházky? Nemáš. Tak nikam nepůjdeš. Co by si o nás pomysleli, kdyby přišla kontrola a tys nebyla doma?“

„Ty se asi bojíš, co by si pomysleli o tobě u vás ve fabrice, až by se to dozvěděli!“ odsekla jsem a zamkla se ve svém pokoji.

Čekala jsem, že to bude mít ještě dohru přes zavřené dveře, ale máma ho asi ukonejšila. Zase ta ohleduplnost a soucit s nemocnou...

Ležela jsem za zádech na posteli, pozorovala stropní trámy a přemýšlela, co je méně bolestivé. Jestli oběsit nebo utopit. Provaz nemám a koupelna je až v přízemí.

Dnes byl pátek. Třináctého. Táta měl odpolední a já jsem se mu kvůli tomu datumu pro jistotu až do oběda vyhýbala. Asi už na ten včerejšek dávno zapomněl, protože si při obědě četl o nějakých nových svíčkách. Napadlo mě, že kdyby dostal na talíři... suchý chleba, bude si myslet, že jí svíčkovou. Nejenže v poslední době nejsem moc hezká. Už i blbá...

Pak odešel na autobus. Máma byla doma až do půl šesté, než odešla do školy na kurz šití. Vrátí se až po osmé. Sebrala jsem klíče z trámu. Když nemohu ven, abych nenastydla, budu venku a v teple zároveň, odůvodnila jsem si rychle. Ze dvora už to napodruhé šlo snadněji.

Zase potmě, ale tentokrát bez vyhlídky na brzké rozednění. Úzké silnice už mi tolik nevadily. Jela jsem bez cíle. Odbočit doleva, tady tou kolem lesa, přes most, kolem železničního náspu... Přes cestu přeběhla kočka. V té tmě ani nebylo poznat, jestli je černá. Stačí, že je třináctého. Začalo se mi špatně dýchat. Odbočila jsem na polní cestu vedoucí do podjezdu pod tratí. Mráz od včerejška polevil. Bylo tam bláto. Panenské jak první sníh, napadlo mě než jsem usnula.

Blížil se ke mně Šaman, ale z jeho pohledu jsem dnes mnoho nevyčetla. Snad jen něco jako: Co pro mě máš nebo cos mi přinesla? Budu zřejmě muset zaplatit, ale co mu mohu dát? Jak bych mu vůbec mohla něco přinést, když jsem úplně nahá? Jediné, co mám jsou vlasy. Jsou jen moje, můžu je dát komu chci, ale nevím, proč bych měla. Snad jedině za něco vyměnit. Mám mu je nabídnout? Nabídnout výměnou za svůj život. Ne. Život je taky jen můj a mohu si s ním dělat, co chci. Bez vlasů by stejně nestál za nic.

Navlékl mi kolem krku smyčku, ale příliš ji neutáhl. Jen tolik, abych věděla, kdo je tu teď pánem. Tak ne smrt, ale otroctví. Patří mu sice mé tělo, ale vlasy zůstanou moje.

Začal mi postupně utahovat další smyčky kolem kotníků a přes chodidla, kolem lýtek i v podkolení. Má na to zřejmě velmi promyšlený systém, když to tentokrát nemohl svěřit svým dvěma pomocnicím. Už se dostal až nad kolena a do rozkroku. Ještě silněji si najednou uvědomuji, že jsem nahá, ale není to stud, co cítím. Je to jako u doktora, napadá mě. Vlastně je to lepší než u doktora, protože u toho našeho se přece jen trochu stydím; je mladý a chodím k němu ráda a dobrovolně. Tady se nemám za co stydět. Nic z toho, co se tu teď děje, jsem si sama nevybrala. Nemám jinou možnost. Tady buď nesmím nebo musím. Nic mezi.

Odevzdaně snáším doteky starého zkušeného muže.

Na některých místech udělal na silném provazu naprosto bezúčelné uzly. Už ho musel spotřebovat snad kilometr. Připadá mi jak pavouk, který si hraje s bezmocnou muškou. Další smyčka mi opásala břicho a skoro se ztratila v přebytečném tuku, který v poslední době obtěžuje moje tělo. Hrudník mám stažený tak, že se sotva mohu nadechnout. Ještě ruce za záda a několik posledních smyček kolem paží, předloktí a zápěstí. Volný konec protáhl dopředu a zavázal v pase.

Ztrácím pojem o čase a pomalu začínám ztrácet taky cit ze špiček prstů, z lýtek a z předloktí. Přestávám vnímat ruce a začíná mi být jasné, že za chvíli to postihne i nohy. Uvědomuji si, že se zatím sešla celá vesnice a všichni se na mě dívají. Sledují, jak pomalu vzdávám spojení s tělem.

Šaman zvážil očima všechny shromážděné a monotonním hlasem pronesl podivnou větu: „Je nás tu asi jako minule.“

Zjišťuje docházku, napadlo mě. Ale neznělo to jako kontrola účasti. Je to spíš sčítání lidu. Je spokojený, že jich ani přiliš neubylo, aby se kmen mohl ubránit živlům a nepřátelům, ale ani příliš nepřibylo, aby je jejich území dokázalo uživit. Jednoduchá demografie. Zbyde místo i pro mě? Kdo rozhodne o tom, zda se stanu obyvatelem nebo potravou?

A s tímhle pocitem se začalo v té mé svěrací kazajce pomalu stmívat. Jak ve vyhasínající dýmce, kterou si Šaman odložil, než se pustil do té pavoučí práce. Už jen někde hluboko uvnitř cítím doutnající život. Stačilo by tak málo a už mě nikdy nic nebude bolet... Nedám se! Nenechám zhasnout ten poslední plamínek. Nejsem moucha ve spárech pavouka. Jsem kukla ze které se vylíhne motýl. Pokud mě smysly neklamou, to tělo, které teď necítím, nemá žádnou chybu. Jako všechno to, co jen tušíme. Je zas pevné a pružné, jako bylo dříve.

Šaman ještě chvíli sleduje mou tvář. Pak mě začíná pomalu rozvazovat.

Probudila jsem se s nohama zaklíněnýma pod pedály a s rozvázanými tkaničkami u bot. Ruce vpletené do volantu a takové divné teplo. Asi jsem za jízdy usnula a sjela ze silnice, bylo první, co mě napadlo. A to teplo značí, že auto začíná hořet a nedostanu se ven. Jak to vysvětlím tátovi?

Místo očekávaného plamene mě začaly brnět prsty, ruce a nohy. To jak se do nich vracel krevní oběh. Byla jsem najednou lechtivá po celém těle. Stačilo se pokusit o nepatrný pohyb a neubránila jsem se hlasitému uchichtnutí.

„Nelechtej!“ vykřikla jsem nahlas, jako by tam se mnou opravdu ještě někdo byl. Chtěla jsem se obrátit a podívat se, neschovává-li se na zadním sedadle, ale nedokázala jsem se otočit ani nadzvednout. Mravenčení zachvátilo už i zadek a stehna. Chtěla jsem se štípnout do tváře, ale ruka mi bezvládně klesla do klína. Co to bylo? Znovu jsem se pokusila zvednout dlaň k obličeji. Neovladatelně dopadla do téhož místa. A znovu a znovu. TO to bylo! To to je! Ruka v klíně! Už to nelechtá. Teď mě To napíná v sevření. Funím jak běžec v kopci. Okna se zamlžila mým dechem.

Ze silnice jsem zaslechla hlasy. Někdo už asi zavolal pomoc a jdou mě vyprostit. Počkejte ještě chvilku, prosím v duchu. Ještě aspoň vteřinu, aspoň poslední nádech a výdech.

Bylo po všem. Ale ty hlasy najednou slyším jen z několikametrové vzdálenosti:

„Necháš ji?“ artikuluje obtížně první.

„Bu-bu-bu, ty stará... ku-ku, ku-ku!“ přidává se druhý.

Třetí se snaží cosi zanotovat, ale nemůže najít melodii.

Žádní zachránci. Ožralové. Asi jim ujel poslední vlak.

Mrdaj, mrdaj lidožrouti

Až se chajda z proutí kroutí

Mrdaj, mrdaj lidožrouti

Až se proutí kroutí

Zaznělo to zblízka. Stále nevidím ven, ale v tu chvíli je asi zároveň výhoda, že nevidí ani oni dovnitř. Nepředpokládají, že bych byla sama. Zastavili se a ztichli. Na chvíli se mě zmocnil strach. Ne, je to dobré. Všichni tři jen močí a hlasitě vypouštějí větry. To poslední je jediné, co jim závidím. Jinak je mi z nich nanic. Ani ne tak proto, co si myslí o odstaveném autě a o mně, ale hlavně kvůli tomu, co zpívali o mých přátelích. Nejhorší je, že se v tom popěvku vlastně cítím zmíněná. Chvíli mi přece připadalo, že tu se mnou někdo byl. Pokusil se mě svázat a pak jsem měla pocit, jako by mě chtěl znás - zneu - pomi... Nevím si s tím rady. U spolujezdce je zamčeno. Musel by býval vystoupit zadními dveřmi. Otřela jsem zevnitř skla. Lampa v kamenném podjezdu svítí sice slabě, ale nezdá se, že by až k autu vedly jiné stopy, než od jeho kol. Jestli už mi taky neujel poslední vlak.

Zhasla jsem světla a zkusila nastartovat. Vrčí. Ještě vyjet z bláta na silnici a mohu se vydat k domovu. Ale kudy? Naklonila jsem se nad volant a obrátila pohled vzhůru. Jasná zimní noc plná hvězd, jenže co jsou mi platné? Pokusila jsem se zrekapitulovat, odkud jsem přijela. Násep s tratí byl cestou sem po mé levé ruce, takže teď ho potřebuji mít po pravé. To bylo asi tak všechno, na co jsem si vzpomněla. Vydala jsem se po paměti, kam mě kola ponesou. Bylo to napínavé. Po několika desítkách kilometrů jsem se dostala na známou cestu.

Máma už svítila v kuchyni. To bude mazec. Snažila jsem se - jak směšné! - vplížit s autem do dvora a tiše za sebou přirazit vrata. Pak potichu do domu a po schodech do mého pokoje. Musela mě slyšet, ale nechtěla s tím mít nic společného. Dělala, že nic neví. Ještě než se vrátil táta jsem zaslechla, jak vyšla ven zkontrolovat, jestli je auto v pořádku. Pak se vrátila domů pro kýbl s vodou, aby smyla stopy po mém výletu. Budeme zase jako vždy jeden druhému lhát ve jménu dobra?

Ráno jsem se doma na nic neptala. Oznámila jsem. Jdu se podívat do školy. Než si stačili vymyslet nějaké důvody k námitkám, byla jsem pryč. Dvacet minut v nacpaném autobuse mi najednou připadalo jako úžasná společenská událost. Ve třídě se chvíli tvářili, jak kdybych přišla ze záhrobí. Čepici jsem nesundala.

Druhou hodinu byl zeměpis. Přihlásila jsem se, že si chci opravit tu čtyřku. Učitelka na mě koukala jak na zjevení a chvíli mi připadalo, že ani neví, na co se mě má zeptat. Navrhla jsem tedy, že řeknu něco o té situaci v rozvojových zemích. Začala jsem o střetu kultur a pronikání civilizace. Vypadala, jako když mě ani neposlouchá. Pořád si nervózně hrála s tužkou a s tím svým notesem, až najednou vstala a řekla, že asi zapomněla zapnutý vařič v kabinetu, a zmizela za dveřmi. Když se vrátila, měla zarudlé oči. Napsala mi jedničku a tu čtyřku škrtla.

Při šesté hodině jsem měla co dělat, abych neusnula. Na odpoledku už jsem nešla. Stejně nevím, k čemu mi bude nějaké vysvědčení.

Jaro ten rok začalo brzy. Alespoň mně to tak připadalo. Nebo jsem jen chtěla, aby už tu bylo a musela jsem ho jet hledat? Jít mu naproti, abychom se ještě stačili potkat.

Nepršelo, ale škarpou tekla voda proudem, jako kdyby to byl potok. Pole a široká, rovná nová silnice. V jednom místě náhle tvořila ostré esíčko, aby se mohla zúžit a pokračovat ve starém provedení jen o pár metrů vedle. Přidržujíce vysoké pruhované tyče, postávalo v poli několik lidí v oranžových vestách. Ujela jsem sotva pár kilometrů a už se mi chce zase tak strašně spát... ale ještě se to dá překonat. Zpomalila jsem při vjezdu do obce. Semafor. Ti chodci pořád jen zdržují, ale aspoň si odpočinu na červené. Přes cestu přechází jen nějaký dědek s kufrem. Zavřu na pár vteřin oči, aby se mi přestala motat hlava. Co to nese pod kabátem? Nad posledním knoflíkem zvědavě vykukuje kočičí hlavička.

Chci stáhnout okénko a zavolat: „Počkej svezu tě...“

„Jo, jen si dojdu pro cigarety,“ tuším odpověď.

Mám tedy další důvod ještě chvíli počkat. Ještě nemusím otevírat oči. A už ani nemohu.

Šaman dohlíží na to, jak mě poutají k tlusté ležící kládě. Dva muži ji pak i se mnou zvedají a přenášejí do líně tekoucího potoka. Voda jim sahá kousek nad kolena. Vracím se očima k Šamanovi. Něco se mi snaží naznačit. Zhluboka se nadechnul, hned pak prudce zavřel pusu i oči a křečovitým stažením obličeje znázorňuje, s jak velkým úsilím zadržuje dech. Zkouším to po něm, ale oči hned zas otvírám. Usmívá se a kývá hlavou na souhlas. Ještě jednou, naznačuje mi. Opakuji cvik a ti dva mě tentokrát ponoří těsně pod hladinu. Tak-tak, že se mi schoval celý nos. Voda příjemně chladí. Za chvíli mě zase zvedají. Hlasitě vydechnu a nadechnu. Tohle se celé několikrát opakuje. V pauzách pozoruji dva dravce, kroužící vysoko na obloze. Přinášejí nový život jako čápi?

Mezi tím se celá vesnice shromáždila kolem potoka. Asi chtějí vidět, jestli se z té ošklivé holky ve vodě smyje ta její nemožně bílá barva. Šaman jim něco říká a já už mu zase rozumím každé slovo.

„Zlý Duch utíká z umírajícího těla těsně před koncem. Zlý Duch se utopí. Zbyde Ria. Pak ji vynoříme.

Tím je stanovena terapie. Nemám důvod mu nevěřit. Nezabývám se takovými detaily, jako zda rozpoznají odchod Zlého Ducha nebo přítomnost života v mém těle.

Šaman mi naposled naznačuje: Nádech, výdech, nádech - a dolů. Blízkost hladiny mě šimrá v nosních dírkách. Pod zavřenými víčky se začíná odehrávat nový život. Vystupuji z průzračného jezera na zelenou louku vonící mátou. Jsem téměř beztvará a průsvitná. Teprve vzduch a slunce začínají dokreslovat mé obrysy a barvy. Pomalým tanečním krokem se otáčím okolo své osy a kolem vlají mé krásné, dlouhé vlnité hnědé vlasy. Teď zakryl slunce temný mrak a já už vidím jen jeho ostře ohraničené přezářené okraje. Ztratila se zelená louka i jezero. Světla ubývá, až je úplná tma. Místo mátového vzduchu je najednou všude kolem jen voda. Už jsem jen já a mé vlasy. Ruce a nohy se plní bolestí, ale i ta po chvíli ustává. Jako by už ruce a nohy ani nebyly. Už je jen něco vevnitř a to mě teď nutí otevřít ústa a vykřiknout. Ale Šaman přece ukazoval, že to nesmím. Snažím se polykat se zavřenou pusou. Voda mě začíná štípat v nose a hrudník se svírá opakovanou křečí. To se mé plíce hlásí o vzduch. Záškuby hrudníku se stěhují přes břicho níž, až do místa před chvílí ještě zapomenutého v klínu mých nohou. Tam se život počíná, takhle nějak si představuji i ten pocit. Může život stejným pocitem i končit?

Vzduch vystřídal vodu, ale nemohu se nadechnout. Nemohu nebo nechci? Jeden z těch dvou dravců uchopil můj jazyk a chce mi ho vytrhnout z pusy. Musím zakřičet, abych ho zahnala, ale zmůžu se jen na chraplavé zakašlání. Pustil jazyk a několikrát mě při odletu pleskl křídly přes obličej. Cítím zas vůni máty z té louky. Proud teplého vzduchu mi několikrát vnikne do úst. Takhle chutná život? Už smím otevřít oči?

Úplně zblízka se na mě upírá něčí pohled. Sup se vrátil, hrklo ve mně. Ale namísto zobáku se nade mnou otevírají něčí ústa. Červená tvář, zelená košile, myslivec? Ne policajt!

„Probuďte se, Růženko, budete už pokračovat sama?“ zeptal se rozpačitě. „Měla jste zapadlý jazyk a dusila jste se. Musel jsem vám dát umělé dýchání,“ popisuje do podrobna celou proceduru, abych ho náhodou nepodezřívala ze zneužití situace. Je docela hezký.

Rozhlédla jsem se kolem. Ležela jsem na silnici před autem, podložená policejním sakem. Porazilo mě snad auto? Ne, to není možné, to je přece auto mého táty!

„Můžete mi předložit řidičský a občanský průkaz?“ vytrhnul mě z hledání souvislostí.

Najednou mi došlo, jak jsem se tam dostala. „Občanku - moment,“ sáhla jsem do bundy, „a řidičák...“ snažila jsem se oddálit malér šmátráním po ostatních kapsách...

„Teď ho nehledejte,“ uklidňoval mě. „To počká. Jste slečna Viktorie Znamenáčková?“

„Jak to víte? My jsme se někde před chvílí potkali... U toho potoka?“

„Není vám něco? Můžete vstát?“

Zkusila jsem se posadit a šlo to bez potíží.

„Není vám špatně od žaludku? Nejste těhotná?“

Odmlčela jsem se. Chtěl toho na mě najednou moc a tím těhotenstvím mě uvedl do rozpaků.

„V kurzu nás učili, že lidi v bezvědomí bývají poblití a po...znečištění. Požila jste před jízdou alkohol nebo omamné látky?“

Zavrtěla jsem hlavou. Alkohol jsem vlastně ještě mockrát v životě nepožila a všechny prášky, kterými se mě snažili cpát, jsem stejně v poslední době vyhazovala.

„Můžete mluvit?“ vyptával se dál, protože mu neuniklo mé mlčení.

„Jo, můžu. Mohla bych si dojít někam... na záchod?“

„Prosím,“ pomohl mi vstát a já zahlédla, že za mým - tedy tátovým - autem stojí druhé, policejní. Další dva policajti seděli uvnitř, jeden něco zapisoval, druhý volal kamsi vysílačkou.

Dvacet metrů odtamtud byla hospoda. Vydali jsme se ke vchodu.

„Dáte mi želízka?“ napadlo mě najednou.

„Ne, proč?“

„Protože mi jěště nebylo osmnáct.“

Snažil se mě nesměle podpírat v podpaží, takže mu zřejmě unikl význam mé odpovědi. Automaticky mě odvedl na pánský záchod, ale už nebyl čas na tom něco měnit.

„Nezamykejte se. Budu vás hlídat.“

„Nechci utéct...“

„Ale tak jsem to nemyslel, budu hlídat, kdybyste omdlela nebo kdyby někdo šel.“

Obsah žaludku byl venku na dvě dávky.

„Jste v pořádku, Viktorie?“

„Jo. V pořádku. Ještě se musím... upravit. A říkejte mi Rio. To ušetříme spoustu času.“

Stejně mi ho moc nezbývá a všechny jen zdržuju, pomyslela jsem si, když se někdo začal dobývat dovnitř.

„Respektujte nařízení Policie. Toaleta je dočasně uzavřena,“ zaslechla jsem za dveřmi.

Bylo mi trochu stydno, že mě slyší zvracet a všechno to ostatní. Byl tu však ještě jeden pocit. Za jiných okolností by mi přišlo trapné se o tom zmiňovat, ale musím napsat, jak mě těšilo, že jsem po dlouhé době měla tuhou stolici. Konečně jsem se mohla obléci a vyjít ven. V chodbě před záchodem se zatím nahromadilo několik zvědavců.

„Co proved’ ten kluk?“ zeptal se někdo z nich. ‚Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn‘, napadl mě text písničky, kterou jsem občas zaslechla v rádiu.

„Proč Ria? Připadala jste mi spíš jako... Šípková Růženka.“

Jeden z těch pohledů mě málem položil zpátky na zem. Táta! Teď mi tady, v hospodě, před záchodem a přede všemi nařeže, bylo první, co mě napadlo. Jenže on pásek neodepnul. Dokonce ani nevypadal rozzlobeně, spíš ustrašeně.

„Volali mi do fabriky, že jsi v bezvědomí. Šofér mě sem zavezl. Už je ti líp?“ Ani slovo o autu nebo o tom, že jsem mu ho sebrala.

Venku už čekala sanitka. „Slečna si nastoupí...“

„S váma dvouma, do týhle pixly si slečna nenastoupí. Pojede se mnou.“

„Ale to je proti předpisům,“ snažil se odporovat starší saniťák.“

„Strčit ji k vám do týhle plechový rakve je zas mně proti srsti. Jeden má ještě mokrej řidičák a druhýmu zas kouká parte z ...“

Pak mě táta uložil na zadní sedadlo našeho auta. „Pojedete před námi, ať máme volnou cestu?“ zavolal na policajty.

Kolona se dala do svižného pohybu. Vpředu policajti, za nimi já s tátou, pak šofér z fabriky; s šestsetřináctkou. Sanitku jsme ztratili z dohledu hned za vsí. Ten mladý policajt, co se o mě tak hezky staral, seděl v autě před námi na zadním sedadle a celou cestu se po mně otáčel, jako by mě hlídal. Můžu se mu líbit i tak, jak teď vypadám? Nerada jsem se loučila s jeho pohledem, když nám zamával před nemocnicí. Táta se tentokrát tolik nezaobíral autem. Nechal ho přímo před vrátnicí. Nezamčené, s klíčem v zapalování. Dokonce ani dveře nezavřel. Na výtah taky nečekal. Tak, jak mě nesl v náručí, vyběhl dvě patra a rovnou vpadl do ordinace. Bylo to jak v kině, jenže z tohohle filmu už asi po skončení titulků neodejdu.

„Necháme si tě tu jen na pár dní na kontrolu,“ uklidňoval mě doktor.

„Ale já ještě nemám sbalený kufr...“

Během těch pár dnů se začalo pomalu vyjasňovat, že to se mnou není až tak zlé. Doktoři mluvili o úžasných výsledcích nové terapie, máma o zázraku a ten mladý policajt, co se na mě přišel taky podívat, ten toho moc nenamluvil. Táta mluvil o přídavných halogenových světlech. Až mě pustí, půjdu je s ním koupit.

Většina důležitých příznaků mé nemoci prý postupně vymizela. Někdo naznačoval, že mohlo dojít k záměně vzorků, ale ten mladý doktor zas říkal, že je v laboratoři osobně kontroloval. Nevím, jestli je kontroloval proto, že mu záleželo na mně nebo spíš na mé nemoci. Podle něho mě vyléčila jeho terapie, jenže jen já vím, kde skončila většina těch léků. Když mě propouštěli, dal mi kytku. Doktor! Pacientce! Prý jsem byla jeho první.

Kdyby už se tak chtěl objevit můj první... který by mě vysvobodil. Někdo mi zřejmě nedávno zachránil život. Táta? Kněz? Šaman? Doktor? Policajt? Policajt... Už se ani nedozvím, jak se jmenoval. A bylo mi vůbec něco?

Už zase chodím do školy. Někdy s čepicí, někdy bez. Podle nálady. Maturitu možná stihnu s ostatními. Jsem vedená v seznamu, ale kdybych se necítila, mohu to odložit na podzimní termín.

Tuhle jsem šla od autobusu kolem kostela. Nevím, co mě to napadlo. Dveře byly zamčené. Nepamatuju si tak, jako máma, kdy má kostelník ordinační hodiny. Prošla jsem kolem zdi na starý hřbitov. Sedla jsem si na lavičku a předstírala, že čtu knížku. Ve skutečnosti jsem se snažila vzpomenout na slova, která říkal Šaman při rozmluvě s dušemi mrtvých. Připadalo mi, že tady je k tomu to nejvhodnější místo. Asi jsem tam seděla nápadně dlouho. Farář došel až ke mně aniž bych ho zpozorovala. Lekla jsem se, že ví, na co zrovna myslím, ale co ten ví...

Překvapil mě. Mluvil se mnou úplně jinak než tenkrát u té zpovědi. Jestli proto, že už jsem zdravá nebo proto, že mě tentokrát nepřivedla máma?

„Přemýšlíš někdy o tom, co ti bylo a jak ses uzdravila?“

„Někdy jo,“ připustila jsem. „Ale moc často ne, mám už zas úplně jiné starosti.“

„To deláš dobře. Člověk nemá myslet příliš často na špatné věci.“

„A dozvím se někdy, co mě uzdravilo?“

„A záleží na tom? Asi čekáš, že ti začnu kázat o síle vyšší moci, která ti pomohla. Jenže důležitější je, že se taková síla vůbec našla. Že’s ji v sobě našla. Znamená to, že ji najdeš znovu, bude-li to třeba. Věř tomu a vystačíš s tím. A neplatí to jen o nemocech. V životě je tolik cest, které musíš hledat sama, a taky spousta věcí, které za tebe nikdo neudělá.“

Něco mi to připomnělo. Hledání něčeho dávno minulého. Nečekala jsem, že se se mnou bude bavit o tak obyčejných věcech. Vlastně možná nejsou až tak obyčejné. Chtěla jsem se ho ještě na něco zeptat, ale už odcházel. Projdu se mezi hroby, než půjdu také. Ještě nikdy jsem tu nebyla a málem už tu byl i ten můj. Na jednom náhrobku jsem zahlédla kamennou sošku kočky. Bezmyšlenkovitě jsem ji pohladila. Teprve pak jsem se podívala na nápis.

Viktor Hájek

zeměměřič

12.7.1910 - 7.12.1971

Známe...znali jsme se? Tak jsem ho konečně po těch létech našla i když už jsem ho vlastně ani nehledala. Často jsem na něj myslela s obavou, že je někde daleko. A přitom... Asi mi něco padlo do oka, že to tak štípe. Ten, na koho myslím teď, je už asi taky někde daleko. A nebo se možná denně málem potkáváme. Jenže v tomhle případě nemohu čekat dalších patnáct let.

A najednou se to nedalo zastavit. Doběhla jsem na zastávku autobusu. Zpátky do města to jede naštěstí už za osm minut. Policejní stanice. Zazvonila jsem na okénko služby. V duchu jsem viděla, jak mi přijde sám otevřít. A místo toho takový opelichaný fotr. Byli prý z okresu. Žádné záznamy mi ukázat nemůže. Podívá se, ale nic neslibuje, a teď nemůže, protože je tu zrovna sám. Asi se vymlouval. Málem jsem práskla dveřmi. Pak jsem brečela. Růženka už prince nenajde.

Druhý den mi přijel naproti před školu. Na motorce a v civilu. Málem jsem ho hned nepoznala. On to měl jednodušší. Vlasy mi za těch pár týdnů ještě tolik nedorostly. Odvezl mě domů a zeptal se táty, jestli by si se mnou mohl ještě chvilku povídat na zahradě. Táta nic nenamítal. Ani večer, když jsme šli na procházku k rybníčku.

Teď za mnou jezdí docela často. Říká mi Ježečku a někdy mě dokonce bázlivě pohladí po krátkých vlasech. Třeba narostou takové, jako bývaly v tom snu. Je milý a až příliš nesmělý. Ptá se, jestli se zas nechystám zapomenout dýchat. Já se ho na oplátku ptám, jestli už si pro mě přijel s želízky. Červená se a říká, že zatím nedostal příšlušné povolení. Asi se mi příště bude muset na chvilku přitížit.

Sedlčany, únor 2004

Zátory, leden 2007