Napsalo mi jaro. Tak jsem nemotorně lyrickej. Jdu ven a tajně se směju. Na schodech je najednou vidět. Nikotinově modrá střecha a papíroví medvědi v oknech zvláštní školy. Ještě jsem si toho nevšimnul. Půjdu si sednout na hradby vysoko nad chodník. Vezmu si dlouhej papírek a půlku předposlední startky (doufám). Knížku mám v batohu, občas se hodí.
Na teplým kameni se dobře vzpomíná na podzim. Měl bych si dát do kapes pro jistotu kamínky. Aby mě drželi trochu níž. Ta paní se dívá tak nedůvěřivě. Směju se potichu a zpřítomněle se zvedám. Nějak to nedrží pohromadě. Nevím proč.
Ve městě odpozoruju mladší sestru jak kupuje odporně velký plastový srdce. Jirka, ten co má to směšný jméno, potřebuje pětku. Dám mu dvě na pivo a poslední startku (ich hoffe) . Chleba mu zbyl od včera.  
Na hřišti dva kluci tlučou klackama pneumatiku. Řežou jí za všechno. Smějou se malýmu Pájovi. Pája je hodnej. Pořád fandí. Nikdy nevyrost a lidi ho maj rádi. Každou chvíli se bude ženit. Už deset let. Prej mě pozve na svatbu. Plácá mě po zádech a hrozí Transporta!!!. Je velkej srdcem, říkala bejvalá spolužačka,co měla jednu dvojku, studuje, pak pojede do Anglie a bude dělat kariéru.
Měl bych jít domů. Přijdu o něco dýl. Dám si pivo vedle starejch pánů co koukaj na fotbal. Jsou tu každej den. Okukujou novou číšnici. Už maj na záhonech sněženky. Maj to všechno za sebou říkali. Zbyl jim důchod, karty a doma žena. Ťuknou si se mnou na zdraví. Dělám to zbrkle. Chybí mi jejich praxe. Na záchodě plive chlap na večer a do umyvadla. Na stěně vyrytý názvy kapel a jména lásek co budou na věky. Chlap je nečte. Nemá čas. Smeknul se ožralej. Trapně se směje. Ticho by bylo moc nahlas.
Půjdu domů. Napsalo mi jaro.