Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Moje lásky III

19. 02. 2007
0
2
3019
Autor
Petr_Fonvald

Hana

Jaro a já už nemůžu beztrestně osahávat dívky, protože se ze mě stal právoplatný občan. Už je to tak, je mi patnáct.   Od loňskýho léta se toho hodně změnilo. Po svým zážitku         s Luckou už ani nemám potřebu nikoho osahávat, proč taky, když už je ze mě skoro muž? Změnil jsem celý svůj náhled     na život, ale pořád ve mě zůstalo cosi dětinského, co vlastně už nikdy nezmizí, a to jizvy po starých láskách.

Začali jsme chodit hrát na hřiště nohejbal a tady jsem poznal spoustu nových lidí a mezi nimi byla i ona, krásná          a neznáma. Poznal jsem tady Aleše a Ivoše. Dvojčata z dolního konce. Dobře ulítlí kluci. Do dnes vlastně nerozeznám, kterej je kterej. Znovuobnovil jsem tu staré přátelství s Tomášem. Poznal jsem tady i Permoníka.

Pamatuji se, že v té době se o ni zajímali všichni i já, ale snažil jsem se to nedávat na jevo. K mýmu dnešnímu údivu jsem se tenkrát, poprvé a naposledy v mým životě, choval normálně.

Na venek jsem se snažil vypadat vyrovnaně.byljsem chladný jakoled a pevný jakoskála, ale uvnitř jsem byl jako sopka před výbuchem, ale to vše zatím halila ledová slupka,která začínala praskat.pomalu, ale praskala a nešlo to ničím zastavit.

Láva začala vytékat ven a já se začal chovat jak ještě větší blbec než ti všichni dokola, co sesnažili získat Hanino srdce. Začal jsem lézt po stromech, padat na hubu a choval jsem se jako naprostej vůl. Možná jsem tenkrát na chvíli ztratil svou hrdost, ale pořád jsem měl čest.

Když jsem zjistil, že jeden nemá proti přesile šanci, tak jsem se takticky spolčil s Alešem, čímž jsem mu dopomohl       k vítězství. Postupně začali ostatní pomalu odpadávat a neú-prosně se blížilo léto.

 

Léto přišlo a mě opravdu zbyla jen ta čest, čest poražených. Měl jsem pocit, že svou hrdost jsem ztratil nado smrti, protože na co mám být taky hrdý? Na to, že jsem byl druhý? Na to se vám můžu zvysoka...

Nechtěljsem-neuměl jsem a do dnes neumím prohrávat. Vždy si akorát namlouvám, že jsem jen dočasně ztratil svou pozici a že čas ještě všem ukáže mou pravou tvář. A taky že čas vždy mou pravou tvář ukázal. Tvář zlomeného muže, který ztratil spoustu svých ideálů a spoustu času pro nic.

Tenkrát jsem v sobě našel něco, co ve mě zatím spalo     a co mi do dnes dává sílu dostat se ze svých depresí a pekel-ných muk způsobených nešťastnou láskou. Začal jsem psát básně, tedy tenkrát jsem napsal dvě a víc než půlroku jsem      na svůj talent zanevřel, protože jsem si myslel,že je to stejně    na nic.

Jednu z těch básní jsem jí dal a doufal jsem ve výhru, ale marně. Spíšmi to ještě víc ztížilo situaci. Naštěstí  jen na pár dní, protože se o tom nechtělo nikomu mluvit. Ani jí, ani mě. Nevím jak, ale stejně se to přece dostalo ven a já se stal terčem výsměchu a rýpání.

Vůbec jsem Aleše nechápal, protože ke konci práznin ho Hana přestala bavit, ale neměl srdce, nebo spíš odvahu, aby ji pustil dál. Cítil jsem svou šanci, ale jako vždy jsem ji nesmyslně promrhal svým dlouhým čekáním a sebepod-cenňováním, které je u mě až chorobné.

 

Jednou v srpnu jsme se vypravili na kukuřici. Šel jsem já, Ivoš, Aleš, Hana a můj bratr Dan. Museli jsme jít do kopce  a obejít les.nevím proč jsme tenkrát ten les obcházeli, když jsme to mohli vzít rovnou přes něj, protože přes les je to o kus kratší.

Já, Dan a Ivoš jsme šli na kukuřici kvůli tomu, abychom ochutnaliletošní úrodu pro prasata a Aleš s Hanou tam šli          z jinýho důvodu. Proč asi? Každýmu je přece jasný, co se jde dělat dokukuřice, když máte holku.

Nazpátek jsme šli, když zapadalo slunce.jindy bych        z toho měl radost,ale dnes, když jsem se díval před sebe, kde byl Aleš s Hanou, se mi dělalo poněkud špatně. Ty dva vepředu, ale je lepší říct, že ji, obletoval můj mladší bratr. Asi se zbláznil nebo co.

Jaksi může myslet, že snad ona by homohla milovat.     A co vůbec jsem si od toho sliboval já? Nevím jestli to odkoukal ode mě, a nebojestli to máme v rodině vrhat se         po hlavě do situací, ze kterých se nedá dostat buď se zdravou kůží, a nebo rozumem. On má problém spíš s tím prvním a na mě zbylo todruhé.

Jak tam pořád obletoval jak pošuk Hanu, tak se Aleš nevídaně rozzuřil a hodilpo něm ztvrdlou hroudu hlíny. Dostal přímý zásah do kotníku a padl. Sice ne mrtev, ale s hrozným ječením padl k zemi. Hana s Alešem sepodívali spíš s údivem než s nenávistí. Jak tam Dan ležel, kluci se mu začali smát. Přišel jsem k němu a zjišťoval, cosemu stalo. Mělobražený kotník, takže jsem se mu ani nedivil, že na tu nohu nemohl pořádně došlápnout. Byl jsem naštvanej. Dohnanej skoro až k nepříčetnosti.

,, Seš normální? “

,, Patří mu to“

,, Máš štěstí, že... “

,, Že co!? “

,, Víš co? Jdi do prdele! “

Nevím jestli do tý prdele šel, nejspíš ne, ale odcházel      s Hanou a svým bratrem. Vzal jsem svýho bratra do náruče       a šel jsem svižným krokem, ovšem v rámci možností, protože nást padesát kilo živý váhy navíc vám rychlosti nepřidá. Síla mi pomalu ubývala, ale nechtěl jsem je ztratit. Nakonec jsem na ně zavolal.

,, Počkejte chvíli, ať vás můžu dohnat. “

,, A ty chceš jít s hajzlem? “

,, Jo, jdu si zkontrolovat, jestli do tý prdele dojdeš. “

Pak už jsme celou cestu o ničem nemluvili a došli jsme domů. Dan už šel po svých, tedy kulhal, ale byli jsme domluvení, že doma řekne, že křivo šlápnul, protože i když byl Aleš hajzl, tak to pořád byl můj kamarád.

 

Léto zkončilo a přišel podzim. Aleš se s Hanou rozešel, protože měl jinou, se kterou byl už dál. Najednou se mi otevřela cesta, ale já musel čekat ještě do ledna příštího roku. Čekal jsem až se mi vrátí moje hrdost, abych mohl podniknout předposlední útok.

Měl jsem o rok navíc, ale pocit, že mám snad o pět let míň rozumu. Až do teď jsem sbíral síli k poslednímu většímu sebevražednému útoku, který měl rozhodnout o mém bytí         a nebytí.

Ke konci ledna byla v bratrově škole diskotéka a já jsem šel v osm hodin pro něj. Až se obul, tak jsme vyšli ven a začal křížový výslech.

,, Byla tam Hana? “

,, Proč se ptáš, vždyť jsi říkal, že už tě nezajímá! “

,, Lhal jsem, no. Prosím tě, byla tam? “

,, Jo je tam a za chvilu končí diskotéka a bude muset jít domů. “

,, Běž, prosím tě, domů a řekni, že jsem se zakecal se starým kamarádem. “

Pak odešel a já se chystal uskutečnit svůj plán,který měl sice hodně daleko k dokonalosti, ale jinak, jak se zdálo neměl chybu. Šel jsem napřed, abych ji jako potkal náhodou. Udržoval jsem si malý odstup, abych nebyl poznat. Po očku jsem sledoval zda jde stále za mnou. Vzala to domů druhou stranou. Zapojil jsem obě půlky mozku, abych vymyslel plán B.

Nakonec jsem se rozhodl, že ji musím za každou cenu předehnat, což se mi taky nakonec povedlo. Povedlo se mi tak dokonale, že jsem na ni potom musel ještě čtvrt hodiny čekat.

Stejně je neuvěřitelný, co dokáže chlap udělat kvůli ženské. A ony to ovšem nevidí. Chlap by kvůli nim obětoval     i svůj život a ony pořád dělají, jakože nic. A když už si uvědomí, kdo to bal a co pro ně udělal, tak bývá většinou už pozdě. Ale platí to samozřejmě i naopak, někdy. I ženy totiž dokážou trpšt kvůli lásce, málokdy.

Nakonec jsem se promrzlý a zkřehlý a hlavně s jednou nohou v mokré botě dočkal. Mokrou nohu jsem měl od toho, že když jsem se ji snažil předehnat, tak jsem musel překonat          i potok, který jsem sice zdolal, ale musel jsem obětovat svou nohu, která mi zatím namrzla. Přišla a mě se začal zvedat strachem žaludek.

,, Čau Hani. “

,, No ahoj, co tady děláš? “

,, Víš, ... emm ... já jsem ti přišel něco důležitýho říct, ale... “

,, No tak mluv. “

,, Víš já ... já ... Už strašně dlouho se mi líbíš. Myslím, že sis toho už asi všimla. Já ... já jsem ti přišel říct, že ... “

,, No tak mi touž konečně pověz. “

,, Já vím, že mluvím jak blbec, ale prosím tě, ještě chvilku počkej a snad už to ze sebe dostanu. “

Nadechl jsem se, napočítal jsem do desteti a vyblil jsem to konečně ze sebe ven.

,, Už strašně dlouho tě miluju. “

,, Ale já už novýho kluka mám a mám ho moc ráda, promiň. “

,, Není se za co omlouvat, “ řekl jsem zklesle.

,, Víš Peťo, jsi fajn kluk, ale nejsi můj typ. Seš jinej než ostatní kluci a věřím, že si určitě nějakou holku najdeš. “

No jasně. To už jsem slyšel tolikrát, ale ještě do dnes se to nesplnilo. Ženskejm už nevěřím ani slovo, ani dobrej den, ale milovat je budu stejně pořád.

,, Tak ale přece, kdybys náhodouzas byla sama a mělas  o mě zájem, tak víš, kde mě určitě o víkendech najdeš. “

Na to jsme se rozloučili a já zlomený a skoro bez nohy jsem došel domů.

 

Nebyl to ještě konec, protože po zimě přišlo zase jaro. Dohra toho všeho se odehrála na Den dětí, ktrerý se konal na červeným hřišti. Šel jsem tam s padesáti korunama. Potkal jsem tam Puka, Mrňouse a Zdenu. Měl jsem žízeň, a protože už jsem nebyl malý dítě a moje játra už poznala chuť  lihu, tak jsem šel pro pivo.

Pivo čepoval Jarda s Matesem, kteří mi, ač do plnoletosti mi ještě pár let chybělo, ochotně nalili. Když mi po čtyřech pivech došly peníze, tak jsem si myslel, pro dnešek končím, ale přijel Viktor, kterej mě ochotně pozval na další čtyři. Nevím jak, ale nějak jsem se dozvěděl, že Hana je na zahradě místní školky, a tak  s plnou hlavou piva, srdcem lásky a zoufalým odhodláním pokusit se zvítězit,i když jsem věděl, že můj osud je zemřít, aspoň pro tuto lásku, v prachu.

Došel jsem dolůza ní. Musel na mě být hroznej pohled, ale o mě v tuhle chvíli vůbec nešlo. Zeptal jsems e a dostal jsem odpověď, kterou jsem čekal, a to odpověď ne. Dělal jsem, že mi to vůbec nevadí.

Přestože jsem mohl být rád, že vůbec stojím na nohou, nabídl jsem se, že ji budu točit na dětským kolotoči. Nabídku neodmítla. Točil jsem a přisedl jsem si nakolotoč. Jak jsem točil, tak mi ujela ruka a já spadl pod kolotoč. Deset čísel nad hlavou se mi míhaly sedačky.

Hana zatím radši odešla. I když jsem mohl přijít k úrazu, čehož jsem si byl zřetelně vědo, tak jsem se začal šíleně smát. Naštěstí přišel Mrňous a kolotoč zastavil.začal se mi smát.

,, Pojď, jdem za ostatníma, “  řekl mi.

,, Ne, nechci, aby mě takhle viděla. “ můj smích se začal pravidelně šíleně střídat s pláčem a vztekem na sebe sama.

,, Pojď, jdem si sednout nahoru do hasičské boudy. “

S tím jsem nemohl nesouhlasit, a tak jsem šel. Kolem hřiště jsem tiše vzlykal, protože jsem ji tam viděl sedět            na lavičce. Došli jsme nahoru a já si sednul, ale jen na chvíli, protože mě chytl jeden z mých záchvatů šílenosti. Vím co jsem dělal, ale nevím proč jsem to dělal. Vím jen, že mě to zvedlo    z lavičky a hnalo mě to pryč směrem vzhůru do kopce. Běžel jsem, jak o život. Najednou se mi podlomily kolena a já padl  na zem. Zuřivě jsem začal rvát trávu a ďábelsky se u toho smát. Pěstma jsem mlátil do země. Doběhl Mrňous.

,, Co to děláš ty debile? Se na sebe podívej, jak vypadáš a neječ tady! “

Zpoza mraků měsíc a já na chvíli přestal mlátit pěstma do země. Pomalu jsem vstal a zadíval se na něj.

,, Měsíc, měsíc, “ řval jsem napolo se vztekem a smí-chem v hlase.

Z ničeho nic jsem se znova rozběhl a po deseti metrech jsem v křečovitém smíchu, který se pomalu měnil v šílený vztek, padl opět na zem. Na zemi jsem se posadil a znovu jsem rval trávu, kterou jsem za svýho šílenýho smíchu házel nad sebe. Mrňous se udiveně díval.

,, Nech už toho ty kreténe, nebo jdu domůa tebe tady nechám. “

,, Ne, ne, ne..., “ křičel jsem

,, Tak toho nech!. “

,, Proč? Proč? Proč? “... vzlykal jsem nahlas.

,, Vzchop sedebile. “

,, Dej mi facku, “ žadonil jsem.

,, Já ti dám facku a ty mě potom zabiješ. “

,, Přísahám-přísahám, že ne. “

Vrazil mi jednu a já ho poprosil, aby si sedl. Sedl si vedlemě a já mu řekl ještě o dvě facky. Přišel jsem trochu k sobě a dalo se se mnou mluvit.

,, Prosím tě, co to děláš“

,, Víš,... ona mě nechce. “

,, A ty se divíš, když sechováš jako debil. Podívej se     na sebe, myslíš, že tě ňáká bude chtít, když se takhle chováš?! Pojď, jdem si sednout do boudy. “

A tak jsme šli a já si po cestě uvědomil, že Hana byla omyl, velkej omyl, kterej mě stál mnoho sil, hrdost a i mou důstojnost.


2 názory

tak nějak jsem asi čekala pointu...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru