Ten druhy

Pocta Beckettovy

            De Sico byl učenec, vážený člen akademické obce, který celý život bádal na poli jazyků.

Dnes jej pro jeho práce nikdo nezná. Skrze čas jeho knihy zapadly prachem. A nakonec zhnily po povodních v archivech Belského kláštera. Jeho jméno je spojováno s deníkem a se slovy, co jsi tam napsal:

            Je tak ticho.

            Jen můj dech hýbe tím klidem. A pak pronesu slovo.

 

            Cítím se jako bych něco ukradl. Jsem nejistý, zlomil jsem hladinu klidu a tou se teď šíří vlna šumu. Jsem nejistý a trochu zmatený.

            Protože jsem to nebyl já, kdo promluvil.

 

            Dočetl jsem a zavřel oči. Promnul jsem je a nechal jsem svůj dech se stišit. V okamžiku, kdy jsem otvíral pusu, abych promluvil, jsem se zasekl. Zastavil. Nevím proč, bylo to rozhodnutí na  poslední chvíli.

            Jenže slovo se ozvalo.

 

            Teď sedím u poslední svíčky a hutný vnitřní chlad mě ochromuje. Je to divný klid. Tma už není tmou, ale je hustá, jako černý samet. Dívám se na papír a je čistě bílí. Ale kousek dál začíná šero. A za ním tma.

            Těkám pohledem a tma jako by se snažila uniknout. Vždy koutkem oka zahlédnu vzdalující se tmu. Zastavila se až v rohu. Když se na ní zaměřím, Když jí naberu do očí začínám ji vnímat všude. Pod rukou. V zákrutech písma. V odlesku zasychajícího ingoustu.

            Mé myšlení je jasné. Jako bych překročil nějakou linii, prolomil kouzlo. Dostal se za hranici za níž nemohu zabloudit. Jsem ztracený, ale bez obav. Jako by se mě už nic netýkalo a přitom je všechno tak bezprostřední.

 

            Vím, co by pomyslel můj bratr. Prostě jsem se zastavil moc pozdě a slovu už vyšla, a já si jen myslel, že jsem je zastavil. Snažím se přesvědčit sám sebe, že to tak bylo. Že jsem prostě jen chtěl promluvit, ale neudělal to. Jenže je něco, co jsem vám zatajil.

            Já se zastavil, ale bylo to jen jako klopítnutí. A když zněl ten hlas, bezděky jsem řekl to slovo. A ve vzduchu vysela obě. Mé zbrždění, mé zamyšlení, mě zastavilo jen zlomek času. Teď proklínám sebe. Měl jsem jej utlumit, spolknout jej. A přesvědčit sebe, že to byl omyl. Ale takhle já, i ty kdos mluvil víme, že vím.

 

            Ptám se, kdo je já?

            Ten kdo ruší ticho?

           

            Je ticho, jen můj dech hýbe tím klidem. A pak, pronese slovo.

 

            Jedno dvě tři někdy tichá, jindy s důrazem, mluví, otvírám ústa a slova, slova se rozeznívají. Už ani nepředstírám, že vím jakým jazykem to mluvím.

 

            Svíčka už jen stěží zahání ten samet. Brečím. Poslední slovo, samet, jsem jen chtěl napsat.

Jsem němí, a mluvím, v ohromení držím péro nad plnící se stránkou. Všechno se udává dříve než chci.

            Už to nejsou moje slova. I když odráží přesně to, na co myslím. I rukopis je můj. Ach bratře. Nejsem tím, kdo píše, nejsem tím, kdo mluví. Jsem ještě tím, kdo se teď tiše modlí? Chtěl bych něco říct, ale vše už je řečeno.

Ingoust dál zasychá nad slovy, co jsem nenapsal. Před chvílí jsem si uvědomil, že už ani nemyslím, a slova se objevují. Už nedávám ani ten impuls. Vlastně jsem se přistihl, jak ty slova čtu. Čtu jako zprávu od bratra.

            Kdo to píše? Kdo? A nebylo to tak i dřív? Kolikrát jsem sedl a začal psát, netušíc kam mě řeč dovede. A přesto nakonec napsané dávalo ucelený smysl, jako bych si to dopředu připravil.

            Slova dál proudí.

            Nepřisuzoval jsem sám sobě cizí práci? Co jsem vlastně napsal? Co jsem vlastně řekl?

Mrazí mě, jako by ses teď mě ptal a sám měl tyto pochyby. Mrazí mě, bratře. Kdo jsem? A co slova? Když v průběhu disputace jsem se dostal do ráže a slova šla sama svou cestou. Jen jsem na konci si spokojeně mnul ruce. A byl pyšný na sebe.

            Jenže ozývají-li se slova, píší-li se. Kdo si vlastně mnul ty ruce? Nepřisoudil jsem si i toto?

 

            Vyšel jsem ven a měl chuť na ovoce. Nevím proč, ale zastavil jsem ženu s košíkem a dřív než jsem se usmál, mi podávala jablko. Ruka samovolně vytáhla z kapsy minci, jíž jsem ztratil už před měsícem, a podala ji do nastavené dlaně.

            Jsem klidný. Ani jsem se nedivil, když jsem vstoupil do neznámého domu, ve tmě sáhl za dveře a našel svícen. Sedl k připravené polévce a jablko položil k hrnci.

            Mrazí mě, když jím, mrazí mě. A přitom ten neochvějný klid. 

            Dotkl jsem se tváře, už si nejsem jistý jestli své. Jsem svým tělem? A pokud nejsem, tím kdo hýbe, kdo tedy jsem? A za čí slova jsem pykal, zavřen na samotce v semináři? 

            A pykal jsem vůbec? Nepřivlastnil jsem si i bolest, co nebyla pro mne?

Je ticho, jen můj dech ruší důstojnost této noci. Svíčka dohořela, už před několika týdny.

Tolik se toho stalo. Stalo či přihodilo...

 

Kdo teda mluví, když ne já?

Chystám se říct slovo

---