Anděl

Stál na přechodu. Poznala jsem ho podle bělostných křídel. Ale jeho šaty... byly špinavé od bláta... Dívala jsem se na něj... A přemýšlela... Neviděla jsem mu pořádně do tváře, ale z jeho postoje jsem mohla vyčíst, jak se cítí. Byl shrbený, schoulený, rukama si objímal ramena, hlavu měl skloněnou, vlasy mu volně vlály ve větru kolem obličeje...

Jak tam tak stál a kolem jezdila auta, ucítila jsem v sobě náhlé rozhodnutí... Přišla jsem k němu a chytila ho za ruku. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho oči... hluboké, plné moudrosti a poznání... orámované dlouhými řasami se na mě upřely a koutky úst se mírně pozvedly. Opětovala jsem tento letmý úsměv a společně jsme vstoupili na přechod... Auta zastavila... až na jedno...

Uviděla jsem, jak se řítí závratnou rychlostí, ale nic jsem nestihla udělat... Rozbušilo se mi srdce, oči se otevřely dokořán... a se svou dlaní stále vloženou v dlani Andělově jsem ucítila náraz...

Když jsem se zvedla, uviděla jsem své tělo ležet pod sebou... Anděl však stál vedle mě. Chytil mě za ruku a pevně ji stiskl. Upřela jsem na něj pohled... Usmál se, já úsměv opětovala a přivinul si mě do náručí... Pak roztáhl křídla a vznesli jsme se...