Písek a květina

Písek a květina

V jednom snu, viděl jsem ostrov,

na ostrově rostla květina.

Byl to jen malý, písečný ostrov,

květina lístky ke slunci upíná.

Kameny a žhavý, horký písek,

dotýkají se květiny,

květina pláče, pálí ji písek,

květina prosí o stín jediný.

Jednoho dne, pocítí stín,

chladí ji a od slunce uleví.

To vítr milosrdný přiklonil stín,

stín jedné trávy – sítiny.

Radost však netrvá dlouho a vítr

- zase stín odkloní,

květina pláče, nesnáší vítr,

další lístek se jí odlomí.

O kousek dále, roste stéblo,

tenké, štíhlé a vysoké.

Květina vidí jej – vidí to stéblo,

kamení je však široké.

Květina padá na žhavou pustinu

a na ní ležíc chvěje se.

Vidí i stéblo, vidí tu pustinu,

a pustina? Moc ji to baví a směje se.

Mám tu ten ostrov,

snad i ten kvítek,

mám je tu všechny na dlani

- horký, těžký, je chápání.