Obyčejní lidé

Pootevřené dveře dávaly najevo, že někdo musel ve spěchu vyjít z domu a zapomenout zavřít. Štěpán to však ihned zpozoroval, dlouho se nerozmýšlel a vyšel ven. Jak dlouho už nebyl mimo dům! Určitě několik dní. A dneska bylo opravdu hezky. Štěpánovo tělo se dotklo slunečních paprsků, které nedovolovaly člověku, aby se podíval na nebe, aniž by n nepřivřel oči. Věděl, že kdyby ho někdo z domu zahlédl – třeba Petr nebo rodiče – bylo by zle. Petr by ho určitě donutil jít zpátky dovnitř a řekl by mu, že ven bude moci, až bude starší. Rodiče by zřejmě pronesli to stejné. Když však chtěl odejít třeba Petr, nebyl to žádný problém. Mohl dělat skoro cokoli a rodičům to bylo jedno. Často mu sice vynadali a hádali se s ním, ale další den stejně opět mohl odejít. Prostě si Petra nevšímali. Štěpán na tom byl jinak – zatím nesměl skoro nic a každou chvíli se všichni ujišťovali, že je v pořádku.

            V tento okamžik se po něm ale nikdo nesháněl, a tak si Štěpán řekl, že toho musí využít. Vyšel na liduprázdnou ulici a stoupl si doprostřed. Otočil se, aby se opět ujistil, že ho nikdo nepozoruje. Všude bylo prázdno a jediný hluk vydávala tramvaj, jejíž zastávka byla vzdálená asi sto metrů. Štěpán si uvědomil, že tramvají ještě nikdy nejel. Občas o ní něco Petr povídal a párkrát jí dokonce viděl na obrázku, to ale bylo vše. A projet se touto podivnou věcí? To Štěpánovi přišlo tak neuvěřitelné a fantastické, že si nebyl jist, jestli to vše není jen sen. Namířil si to k tramvajové zastávce.

           

Pojedu tramvají… sám! Úžasné. Báječné.

„Štěpánku, ahoj! Pojď sem!“ zavolala na něj holčička, kterou znal od vidění. Musela bydlet někde poblíž, jelikož občas procházela kolem jejich domu. Nyní na něj volala.

Jak může vědět jak se jmenuju? Nikdy jsem s ní nemluvil. A ani nechci!

Štěpán dělal, že si volání nevšiml. Neotočil se a stále šel dál.

„Pojď sem!“ zvolala ještě jednou holčička. Když však uviděla, že jí Štěpán ignoruje, vzdala to.

Konečně. Teď už jen nastoupit do tramvaje a začne pořádný dobrodružství. Mohlo by tam třeba být něco k jídlu.

Štěpán došel k zastávce, na které postávali tři lidé. Kluk s taškou na ramenou si ho ihned všiml a usmál se na něj. Další dva lidé – důchodci – byli zaujati hovorem, a tak ho vůbec nezpozorovali.

Mám si sednout na lavičku? To by ale mohlo být moc nápadné. Raději zůstanu stát na chodníku.

Tramvaj přijela asi po dvou minutách. Štěpán pomalu nastoupil do druhého vozu a rozhlédl se. Téměř nikdo v tramvaji neseděl. Zaujalo ho, že na každé straně byla řada sedadel a nic jiného.

A to je všechno? Já myslel, že tu bude hodně zajímavých věcí! A co jídlo? Co mám dělat, když mám hlad? A žízeň? A kam si mám sednout?

Začal přemýšlet, která barva mu je sympatičtější. Červená, nebo šedá? Doma měl šedou postel. Nikdy neseděl ani nespal na ničem červeném. Takže by si to alespoň vyzkoušel. Co když to ale bude nebezpečnější, než sedět na šedé? Na šedou je přece jenom zvyklý. Nemohl se rozhodnout.

Radši budu stát. Zajdu si támhle na konec k zadním dveřím a budu mít pořádný výhled na celý vůz.

Na další zastávce nastoupilo asi deset nových lidí. Většina se na Štěpána usmívala nebo na něj volala, ať jdou k němu. Naštěstí zatím nikoho nenapadlo, že utekl. V tramvaji se mu to líbilo víc než doma.

Támhleta paní na mě volá. Mám k ní jít? Co když mě odvede zpátky domů?

Po chvíli rozhodování odkráčel k asi šedesátileté paní, která ho pohladila po hlavě a vyzdvihla si ho na klín.

„Jakpak se jmenuješ?“

Mám říct jméno? Není to moc nebezpečné?

„Štěpán“

Měl bych si vymyslet jiné jméno, abych náhodou nenarazil na někoho, kdo zná Petra. Třeba už mě začal hledat.

„Tak jakpak se jmenuješ?“ zeptala se znovu paní a Štěpán na ní nechápavě pohlédl. Už jí přece odpověděl.

„Štěpán!“

Někdy jsou lidé opravdu hloupí. Na něco se ptají, já odpovím a oni dělají, že nerozuměli. Achjo!

„Já budu vystupovat, tak se měj,“ řekla paní Štěpánovi a postavila ho z klína na zem. Štěpán si šel stoupnout na místo, kde  stál předtím. Stále se na něj většina lidí usmívala, už si zvykl. Po chvíli si ho na klín vyzdvihl mladík, který mohl být jen o pár let starší než Petr. Začal Štěpána hladit po hlavě.

V tramvaji jsou na mě všichni tak hodní! To je asi tím, že jsem ještě malý. Petra nikdo doma po vlasech nehladí. Rodiče se ho dotýkají jedině tehdy, když mu chtějí dát pohlavek. Chudák.

Začal uvažovat o Petrovi, který to doma neměl lehké. Vlastně to neměl lehké nikde. Štěpán si již několikrát všiml, že Petra nemá ráda většina ulice a navíc ani doma se k němu nechovají hezky. Neměl moc kamarádů, a tak většinu času trávil zavřený ve svém pokoji.

Chtělo by to změnu, zkusím vyjít z tramvaje.

Na další zastávce vyšel z tramvaje a kouknul se kolem sebe. Měl dojem, že je mu to tady povědomé!

No jasně! Tady mě jednou Petr nesl, když jsem byl ještě hodně malý!

Na protější straně ulice byla škola a z ní vycházelo hodně dětí. Štěpán si všiml přechodu a šel k němu. Najednou na protější straně uviděl Petra, který také vycházel ze školy. Nebyl však sám. Nějaký starý, vysoký pán na něj křičel a nakonec mu dal i facku. Štěpán se zalekl.         

Co teď? Co když mi ten pán taky něco udělá?

Vysoký pán však přešel přechod a stoupl si vedle Štěpána. Podíval se na Štěpána a také se na něj usmál.

Tak to nechápu! Proč se na mě směje a na Petra je tak ošklivej? Měl bych jít Petra utěšit.

Vešel na přechod a přemýšlel, co Petrovi řekne. Určitě na něj bude naštvaný, že jel sám až sem.

Musím mu povědět, jak jsou na mě všichni hodní. Abych ho ale ještě víc nerozesmutnil. Chudák, je zvyklý na samé nadávání a posmívání. Občas koktá, takže si s ním lidé nechtějí povídat. Já ho má ale rád!

Byl asi ve třetině přechodu, když si všiml, že ho Petr už vidí. Běžel za ním a něco na něj křičel, Štěpán ho však neslyšel, protože z levé strany přijíždělo auto.

Proč na mě křičí? Vždyť mi to může říct za chvilku.

Najednou se Štěpán koukl do leva a uviděl dvě velká světla.

Auto!

Petrovy ruce ho zdvihaly z přechodu. Auto ale nezastavilo.

Petře!

 

„Co se to tady děje?“ ptal se přibíhaje k přechodu vysoký pán, který před chvílí křičel na Petra před školou.

„No… vlítlo mi pod kola blbý kotě!“ zařval řidič z auta a ukázal na Štěpánovo tělo v louží krve. „A ten kluk jí chtěl asi zachránit nebo co a vlítnul tam za ní,“ pronesl již potichu a podíval se na Petra, který taktéž ležel na zemi.

„Jste blbej, nebo co? Chudák kluk! Zavolejte alespoň rychle záchranku!“ odpověděl mu vysoký muž a kouknul se na Štěpána. „Kočky nemají ve městě co dělat! Maj bejt zavřený doma a ne se potulovat po ulicích v centru. Chudák kluk a to byl tak hodnej! Občas sice trošku pomalejší, ale měl jsem ho rád! Všichni jsme ho měli rádi!“

 

Štěpán slyšel jen útržky z rozhovoru, ale chtěl zakřičet. Neměl však sílu.

Co to kecáš, žes ho měl rád. Vždyť jsi na něj před chvílí křičel a dokonce si ho uhodil. Nesnášel jsi ho. Jako všichni.

Chvíli ještě viděl lidi, poté se mu zatmělo před očima a i hlasy se mu zdály vzdálenější a vzdálenější.

Jsou to jen obyčejní lidé…

 

Po třech minutách přijela sanitka. Řidič rychle běžel k Petrovi.

„Je mi líto, ale je mrtvý,“ řekl za okamžik.

V davu to zašumělo.

Kolem přechodu se utvořil kroužek a pohledy přeskakovaly od Štěpána k Petrovi. Každý přemýšlel nad nehodou.

Kočka hloupá…

Chudák kluk, vypadá jako hodný dítě…

Zvířata nepatří do Prahy…

Až to zjistí rodiče, tak se z toho zhroutí…

Nemám rád zvířata…

Kdyby jen chlapec  zůstal ve škole o pár minut víc, nemuselo se to stát…

Kvůli kočce takhle skončit…

Petr? Vždyť toho jsem měla ráda.  Občas mě naštval, ale…

Kočku bych si nikdy nepořídil…

 

---