Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žádná Legrace

09. 04. 2007
0
0
1730
Autor
Zelenej_Raul

"Neodcházej ještě!" Stačil vyslovit předtím než zavřela dveře. Byl pátek. Nikoliv třináctého,
 ale dost se mu v tom podobal. Určitě znáte ty dny, říkával jim padací, když cokoliv na co sáhnete
se minimálně rozbije nebo ještě hůř nevyvede dobře. On by řekl, že dnešní den stál za vyližprdel
a asi by jste mu v tom dali za pravdu. Pokusil si vybavit proč vlastně odešla, věděl, že někde v mozku
tu informací uloženou má, ale bohužel v tuto dobu byla dočasně nedostupná. Oblékl si trenýrky a vyšel na balkón.
Cítil se jako vyžvejkaná orbitka, jako to mikroklima, co máte v puse po prokalené noci. Dnes prostě nebyl jeho den.
Zapálil si, aby přebil touhu zvracet a pohladil svého retrievra. "Joe, ty se máš stejně nejlíp," zašeptal
svému věrnému kamarádovi do ouška a popleskal ho po zádech. Motala se mu hlava, nevěděl proč, ale všude před ním
létaly malé světlušky, spíš tečky než zvířata. Zvedl telefon a obvolal pár známých, byl na dojezdu a potřeboval
cokoliv, čím by oblbl mozek, aby se cítil alespoň trochu jako člověk. Začal se klepat. Cigaretou se popálil na ruce
a teď mokvající ránu lepil izolačkou. Zaklel a sousedka od vedle začala nadávat. Klasické páteční ráno.

 Seděla v autě a myslela na něho. Věděla, že to co jí řekl, jí vlastně vůbec neurazilo, ale prostě musela pryč, i když
teď by se chtěla tolik vrátit a usnout mu v náručí, jenom tak se stulit. Ne! Musí být silná a hlavně potřebuje sehnat sníh.
Přemýšlela od kdy má vibrační volant, proč kolem lítaj malý tečky a hlavně kde sehnat cash. On by řekl, že jsou až po uši v hovnech
a ona by se tomu zasmála. Bohužel pravdě se někdy člověk musí smát. Zrovna když si zapalovala cigaretu spatřila stopaře.
Dostala nápad. Šance, je to šance!. Zastavila.

Zapálil sporák a do konvice nalil vodu. Mezitím dal joeimu nažrat. Zalil si kafe, které by v civilizovaných zemích
bylo opatřeno nálepkou pití tohoto nápoje způsobuje zástavu srdce. Pro něj to byla snídaně, klasická, nutriční, rychlá.
Prohledal celej barák, ale sám věděl jak to skončí, nic. Jen moli, švábi a krysy, jednou až na tom bude hodně špatně,
asi tak za dva dny, je začne jíst. Zkusil ještě jeden telefonát. Nic. Pokusil se trochu prospat, ale po půl hodině strávené
přemítáním, jak se dostat z téhle prekérní situace, odešel ven trošku si pročistit hlavu. Les je milosrdný.

 "Můžete mě hodit do města?" Mohlo mu být tak patnáct, asi z bohaté rodiny. Byl docela hezkej a ona přemýšlela, proč zrovna jemu se musí stát tohle.
Náhoda je svině, říkala si zatímco stopaře cpala do kufru.

"Konečně!" Skákal jak malé dítě, co dostane k vánocům přesně tu hračku o které snilo. Našel to co hledal, malé houbičky. Málem se rozbrečel, zatímco si je
ládoval do pusy, les je milosrdný.

Vracela se autem zpátky a přemýšlela, kolik ze stopaře asi kápne. Doufala, že to bude alespoň na zaplacení dluhů. Cítila se trošinku líp, než na smrt.
Zatáčky brala smykem a jenomtak mimoděk hýbala jazykem v puse. Stávalo se jí to, vyplivla krev a málem si nafackovala, horní patro měla celé rozedřené,
příště si musí vzít žvýkačku, věděla to.

Utíkal, křičel, smál se a pobíhal po louce plné barevných míčů. Lehal si na zem a zase vstával. Svět byl rozjetej jak na centrifůze. Chytal do ruky
létající hoddogy. Sbíral tisícovky a zapaloval je příručním laserovým dělem. Byl mimo a rád.

Sahala zrovna dozadu za sebe, aby si mohla zapálit. Už byla hrozně blízko a těšila se na něj, všechno bude jako dřív, do nejmenších detailů.
Usmála se.

Koukal jak na něj letí letadlo. Nemohl přestat skákat, místo úst meloun. Bavil se.

Rána. Předním sklem proletěl on. Ani ho neviděla, jen jí zlomil vaz a letěl dál. Zlehka pozdravil stopaře sprškou červené barvy a přistál na svodidlech.
Dnešek nebyl jejich dnem.

Stopař křičel jak mohl. V kufru byl smrad a málo vzduchu, měl půl hodiny musel něco udělat. Omdlel.

O půl hodiny později kolem projelo auto, pozdě jako vždycky.

Byl pátek, sice ne třináctého, ale prostě jeden z těch dnů kdy se nemůžete smát. A vítr si hrál s větvemi.

Les je milosrdný.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru