Poslední lidské slzy

(1996)

„Co je to strom?“ ptá se holčička mámy.
„Nevím,“ říká, „zeptej se babičky, třeba to bude vědět.“
„Dítě moje,“ usměje se babička, „to bylo v době, kdy lidé ještě uměli plakat.“
„Co je to plakat?“

„Miluješ mě?“ ptá se žena manžela.
„Milovat... co je to?“
„Nevím přesně,“ říká ona, „snad když dáš někomu to, co potřebuje a sám to nemá.“
„Nemá? Já mám všechno...“

„Dej mi to, co mi budou všichni na světě závidět,“ přikáže milionář moudré stařence.
„Tady máš v lahvičce pravé lidské slzy, které vyplakala moje prababička,“ říká stařenka. „Bylo jí tenkrát dvaadvacet a zemřel jí manžel.“
„Nikdo nepláče slzy, bábo hloupá. A tohle voní jako obyčejná slaná voda.“

Milionář praštil lahvičkou o zem a poslední lidské slzy se vsákly do nádherného perského koberce.

---