Osamělý bůh na nebesích

Horus držel hlavu v dlaních a smutně mžoural z vrcholku pyramidy. Vítr sem tam zvířil tisíciletý písek, sluneční kotouč se líně posunoval od východu k západu a bůh se nudil.

"Rád bych věděl, proč lidé tak touží po nesmrtelnosti,“ zabručel sám k sobě.

Ačkoliv se mu chtělo spát, jeho jediné oko těkalo z místa na místo, až zachytilo několik drobných teček na horizontu.

"Který blázen se proboha,“ tuto frázi používal často a měl z ní velkou legraci, "vydal do pouště v pravé poledne? To je ostatně jedno," hned si odpověděl, "hlavně, že je nějaká změna."

Jeho stále zamračená tvář se přece jen trochu rozjasnila. Horus byl zvědavý bůh, který musel vědět o všem, co se v poušti šustlo. Vstal, protáhl si záda, ve kterých nelidsky zapraštělo, rozepjal křídla a nechal vítr, aby mu chvíli laskal pomačkané peří.

Potom se mocně odrazil, vznesl se do výšky a v rotujících spirálách se spustil přímo k zemi. Vychutnával ten pocit, který byl smrtelníkům zapovězen a litoval, že v jeho krvi se nebouří adrenalin, který je pro některé lidi víc než droga. K zemi už chybělo jen několik metrů, když pouhou myšlenkou zpomalil čas a nakonec ho úplně zastavil. I toto byla boží kratochvíle, ale nevyužíval jí příliš často. Příroda na to byla citlivá a rostliny a některá zvířata se pak několik dnů nechovaly přirozeně. Zvláštní je, že lidé na to nereagovali nijak. Prostě se zastavili a stáli jako kus kamene. Když ta chvíle pominula, vyrazili opět za svými radostmi a starostmi a nezachytili nic z té chvíle, která je v celém vesmíru tak unikátní. Moment, ve kterém se zastavil čas.

A čas se opět rozběhl svým obvyklým tempem. Horus vyrovnal strmý pád k zemi, nabral výšku a vyrazil do neznáma. Tedy ono to není tak úplně přesné. Postavy na horizontu pro Hora neznámé nebyly, ale v této chvíli se jimi ještě nezabýval. Teď vychutnával rychlost a svobodu, které mu dávaly zapomenout na ten pocit, kdy se cítil sám. V žilách mu pulsovala radost na znovunabytou jistotou v sebe sama a touhou poznávat něco nového.

"Prázdnotou ducha rozumíme neschopnost dát věcem pravý smysl," říkával mu otec a Horus tyto lekce života nenáviděl.

"Proč bych se měl snažit dávat smysl věcem, které jej prokazatelně nemají?" snažil se oponovat mladý bůh. "Co se týká lidí, ti jej dokonce vůbec nepotřebují. Většinou se chovají jako smyslů zbavení!"

"To máš možná pravdu, ale to neznamená, že se budeš vyhýbat podstatě věci!" nabádal jej Osiris.

"A tou je?" zavrčel Horus a ihned zalitoval své drzosti.

"A tou je fakt, že jsi vševědoucí, a přesto se tak hloupě ptáš!" zahřímal otec.

"Aha, tak o to jde..."

"Ano, o to jde především. Pokud chceš vládnout Egyptu, musíš plně využít své schopnosti. Znalost budoucnosti automaticky neznamená schopnost vyvodit správné souvislosti a podle nich se zachovat!"

"Myslíš jako ty a Set?" odtušil napůl se strachem a napůl s odporem.

"Set je mým osudem a tvým také. To, že znáš budoucnost, neznamená, že ji můžeš ovládnout nebo změnit. Můžeš ji pouze pochopit a splnit své poslání na zemi i na nebi."

"Tak proč jsem bůh, když nemůžu změnit budoucnost!" vykřikl zoufale Horus. "Proč musíš trpělivě čekat na své utrpení, když víš, odkud přijde zrada? Proč se nám říká všemohoucí, když nemůžu ani takovou základní věc!"

"To se jen tak říká, Hore,“ snažil se ho uklidnit otec, "naší výsadou je vládnout na zemi a hledat své místo na nebi."

----------------

Horus ztěžka oddychoval. Nezpůsobila to však námaha, ale vzpomínky. Přesto, a nebo právě proto, přitiskl křídla k tělu a spustil se znovu střemhlav k zemi.

----------------

Ibrahim byl jedním z těch, pro které nebyl důležitý cíl cesty, ale cesta samotná. Cestou rozuměl cestu k nalezení odpovědi. Rád se bavil, přel a diskutoval, ale ne proto, aby na konci ve slovním souboji zvítězil. V životě vždy nejvíce litoval faktu, že je smrtelný a že nikdy nebude mít dostatek času k tomu, aby přečetl všechny knihy, co kdy byly napsány a prodiskutoval všechna témata, která prodiskutovat šla.

Teď však neměl na filosofování ani pomyšlení. Poslední hodinu měl pocit, že se mu mozek
v hlavě vaří. Když se přidal k této karavaně, netušil, že ji povede blázen, který chce k cíli dorazit o celý týden dříve a získat tak tučný bonus. Velbloud, na kterém Ibrahim seděl, se kolébal ze strany na stranu a odporně páchnul.

Za zády uslyšel prásknutí biče a kolem něho se prohnal vůdce karavany na černém hřebci.

"Hej, proč proboha alespoň na chvíli nezastavíme?" zavolal do zvířeného písku a okamžitě se rozkašlal.

"Neskuhrej a buď rád, že se vezeš v pohodlí a bezpečí," odseknul jezdec. "Pokud se ti to nelíbí, můžeš zastavit třeba hned, ale nepočítej s tím, že na tebe budu čekat."

"Tady přece nejde jenom o mě. Vždyť je tady spousta žen a dětí, i oni si musí odpočinout."

"Za pár hodin dorazíme k oáze, tam na chvíli zastavíme," ujistil ho samolibě vůdce a pobídl koně do klusu.

"Na chvíli? Přece nechceš jet přes noc!" zavolal zoufale Ibrahim, ale odpovědí mu byl jen vítr.

Trvalo ještě dlouho, než se konečně slunce ustrnulo, vyslyšelo vroucí prosby většiny zbídačených poutníků a skrylo se za nejbližší písečnou dunu.

"Oáza, konečně!,“ vykřikly zároveň desítky vyprahlých úst a za chvíli již všichni spokojeně podřimovali pod narychlo postavenými stany. Ibrahim seděl opřený o kmen starého baobabu a odpočíval. Chtěl mít klid, takže si vybral místo, které bylo bezpečné a zároveň poměrně daleko od nejbližšího stanu. Ačkoliv měl za sebou velmi náročný den, nedokázal usnout. Zhluboka se napil z měchu, který si před chvílí naplnil ze studny a vychutnával vodu, která byla chladná a osvěžující. Stále cítil, že něco není v pořádku. Nedokázal říct, v čem to je, ale prostě věděl, že všechno není tak, jak má být.

----------------

Horus seděl na větvi starého seschlého stromu a zvědavě pozoroval mladého muže. Bylo to poprvé, kdy člověk vycítil jeho přítomnost. Ibrahim, jehož jméno Horus samozřejmě znal, byl výjimečný nejen svými řečnickými schopnostmi. Byl dokonce tak citlivý, že dokázal vnímat přítomnost boha.

"Byl by z tebe dobrý mudrc nebo prorok," pronesl Horus hlubokým hlasem.

Ibrahim sebou trhnul a podíval se nad sebe. Na větvi seděl sokol.

"To jsem blázen," zamručel si pro sebe, "asi mám úžeh."

"Nemáš," odpověděl pobaveně Horus. Ibrahim zapomněl na veškerou svou únavu a v mžiku byl na nohou.

"Kdo to tady mluví?" rozhlížel se zmateně, ale široko daleko nikoho neviděl.

"Já," odpověděl znovu Horus, snesl se Ibrahimovi k nohám a dokonal svoji transformaci. Proti Ibrahimovi teď stál muž se sokolí hlavou, který měřil téměř tři metry a právě skládal obrovská křídla.

"Můj bože!" vydechl Ibrahim, padl k zemi.

"Toho boha bych si vyprosil. Jmenuji se Horus, což ty dobře víš, a bylo by vhodné, abys mě tak oslovoval," kázal škodolibě bůh mladíkovi, který se mu třásl u nohou.

"Odpusť pane, ale proč jsi mě vyhledal?" drmolil Ibrahim, aniž by zvedl hlavu z písku.

"To je jednoduché. Chci, abys mi dělal společnost," vysvětlil bůh a posadil se na zem. Pokud by se teď Ibrahim postavil, díval by se Horovi přímo do očí. Ten však na to neměl ani pomyšlení. Stále ležel v prachu na zemi a odmítal se pohnout.

"Společnost? Proč právě já, pouhý smrtelník?"

"Protože tak bylo určeno," zadeklamoval Horus a v duchu se ohromně bavil.

Ibrahim konečně zvedl hlavu a hned ji zase sklonil. Poté ji opět zvedl a pohlédl Horovi do tváře.

"Nuže?" řekl Horus.

"Nuže, co?" zakoktal Ibrahim.

"Nuže, můžeš se zeptat."

"Na co se mám zeptat?"

"Na cokoliv," odpověděl Horus a pobaveně roztáhl křídla.

"Nic mě nenapadá. Nečekal jsem, že budu klást otázky samotnému bohu slunce i měsíce," odpověděl Ibrahim, který si začínal konečně dodávat odvahu.

"Tak se zeptej na to nejdůležitější," poradil mu bůh.

"Nejdůležitější? Co je nejdůležitější otázka ze všech?"

"Tvé nejniternější přání. Tvá touha, která tě sžírá a zároveň popohání vpřed."

Ibrahim se zamyslel a když se zdálo, že se dovtípil, dodal si odvahy a zeptal se:

"Kolik máme času? Kolik mám času já sám?"

Horus se podíval na Ibrahima svým jediným okem a pomalu se zeptal:

"Kolik času bys chtěl mít?"

"Nekonečně!" vyhrkl Ibrahim. "Abych mohl přečíst všechny knihy, které kdy byly napsány! Abych poznal každou lidskou myšlenku!"

"Je to skutečně tvé nejvroucnější přání?" zeptal se Horus a kdyby byl Ibrahim pozornější, uslyšel by v jeho hlase lačnou nedočkavost.

"Ano! Je to mé jediné a největší přání!" vykřikl Ibrahim a oči se mu rozzářily.

"Budiž," pronesl Horus a lehce pokynul hlavou.

Všude bylo ticho a klid. V té chvíli Ibrahim pocítil něco velmi zvláštního. Něco, co se nedalo k ničemu přirovnat.

"Co se stalo?" zeptal se vystrašeně.

Horus vstal a z výšky svého majestátu se pobaveně díval na Ibrahima.

"Splnil se ti tvůj nejtajnější sen. Pro tebe už neplyne čas. Vstoupil jsi do časové smyčky, která bude plynout navěky. Teď máš tolik času, kolik budeš potřebovat. Jdi kam se ti zachce a prostuduj všechny knihy světa. Poznej všechna lidská moudra." Poté se Horus otočil, zamával křídly a vznesl se k oblakům.

Ibrahim sledoval vzdalujícího se boha se směsicí radosti a zklamání. "To je opravdu všechno? Co tím vlastně myslel, že mám tolik času, kolik budu chtít?"

Ibrahim pokrčil rameny a vydal se k oáze. Přemýšlel, jestli to nebyl sen, halucinace či optický klam. Když došel k prvnímu stanu a nahlédl dovnitř, uviděl spící mladou ženu se dvěma dětmi. Potichu, aby je nevzbudil, se odplížil a vydal se k dalšímu stanu. Před vchodem stál jakýsi muž a díval se na měsíc. Ibrahim k němu přišel a v okamžiku, kdy ho chtěl pozdravit, zježily se mu vlasy na hlavě. Muž stál bez hnutí, oči měl otevřené a z dýmky, kterou měl v ústech, stoupal kouř. Jeho oči nemrkaly a kouř z dýmky stál ve vzduchu a nehnul se ani o píď. Z otvoru do stanu vycházelo slabé světlo z ohniště, ale místo aby oheň plápolal, plameny trčely ke stropu jako rudé hřebeny hor. U ohně klečela starší žena a do kotlíku právě nalévala z konvice vodu. Proud vody však visel ve vzduchu jako plátno a nic se nepohnulo.

Ibrahim zděšeně vyběhl ze stanu a utíkal ke starému stromu. Křičel, řval a prosil, ale jediné, co mu odpovídalo, bylo ticho. Naprosté a úplné ticho.

----------------

Horus se vznášel nad pouští a spokojeně rozrážel vítr, který se mu marně snažil bránit v letu. Horus nebyl zlý bůh. Jen rád dělal poťouchlé věci a vůbec nejraději plnil lidem jejich nejvroucnější přání.