Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hry na nerozumění (Z deníku)

13. 04. 2007
19
26
7527
Autor
reka

Objevila se už kdysi v almanachu wagon. Předpokládám, že nevadí, když ji dám i sem.

Sobota, červenec


Štrúdl upečen. Zítra přijede Jiřik.


Neděle, červenec


Dneska přijel Jiřik. A nepřijel sám. Přivezl ukázat i své nové děvče. Ranghild. Teda, nové. Jsou spolu už skoro půl roku.

Ranghild je z Norska. Má dlouhé hnědé vlasy, ani ne kudrnaté ani ne rovné, nejpřesnější je říct, že její vlasy jsou něco mezi. Taky je velmi štíhlá. Vypadá moc pěkně. Jiřik si vždycky uměl vybrat.

Večer jsme jedli štrúdl a povídali si. Bála jsem se, že budu na obtíž, ale nakonec to dopadlo dobře. I když Ranghild neumí vůbec česky (řekla mi jen „děkuju“ a „dobrý den“, ale nic jiného nezná), Jiřik se snažil překládat všechno, co jsem řekla, a taky mi překládal to, co řekla Ranghild. Manžel se taky snažil, ale jeho snaha nám nepomohla ani za mák, protože skoro všechno, co přeložil po Ranghild, přeložil špatně, a skoro všechno, co řekl Ranghild sám, vyvolalo údiv a nepochopení. Kdoví, co bychom si já a Ranghild z večera odnesly, kdyby tady nebyl Jiřik, který neváhal Václavovy překlady opravit.


Pondělí, červenec


Včera jsem to nechtěla psát, protože jsem si myslela, že to byl jen chvilkový dojem, ale teď jsem si míň jistá.

Ranghild mi strašně moc připomíná Jiřikovu Táňu. Vlastně se stalo tohle. Když Jiřik přijel, šla jsem akorát venčit Kasablanku. Jdu po ulici a nejednou vidím někoho, kdo vypadá úplně jako Jiřik, a vedle něho někdo, kdo vypadá úplně jako Táňa. Užuž jsem na ně chtěla zavolat, ale pak jsem si uvědomila, že Jiřik se přece s Táňou dávno rozešel, takže to je nejspíš někdo jiný. Pak přišli blíž a ejhle! Byl to Jiřik. Ale místo toho, aby mi vysvětlil, co tady dělá s Táňou, představil mi tu holku vedle sebe jako Ranghild.

Od té doby jsem sama sebe víceméně přesvědčila, že to Táňa opravdu není. Když Táňa mluvila, mávala rukama a mlela strašně rychle, jako by se snažila všechno říct na jeden nádech. Ranghild mluví pomalu, rozmýšlí slova, a nemává tolik rukama. Trochu mává. Ale ne tolik.

To bylo včera. Dneska jsem šla vynést odpadky a pod jabloní na zahradě jsem zahlédla Ranghild a Jiřika. Leželi ke mně zády, povídali si a nezaregistrovali mě. A najednou se Ranghild rozesmála a vykřikla:

„No tak to je výborný!“

Vykřikla to česky.


Úterý, červenec


U snídaně jsem se ptala Jiřika, jak se má Táňa. Řekl, že neví. Mně se do toho nechtělo zaplést víc, ale stejně jsem se zapletla. Chvíli bylo ticho, Jiřik jedl, a já se najednou slyším, jak se ptám:

A to teda s Táňou nemáš vůbec žádné kontakty?

Dobře, byla hloupost to říkat. Moc dobře to vím. Ale ta otázka se ze mě vyslabikovala, ani nevím jak. Neměla jsem nad tím vůbec žádnou kontrolu.

Jiřik mlčel. Nevypadal naštvaně, jenom prostě vypadal, jako by o tom nechtěl mluvit, jako by přemýšlel, jak takovou diskuzi co nejrychleji utnout, aniž by musel lhát. Chtěla jsem říct „promiň“, ale neřekla jsem. Nevěděla jsem, jestli by ho to neurazilo. Znělo by to, jako kdybych se omlouvala, že jsem se dotkla jeho bolavého místa. Jiřik byl už dávno dospělý a sotva chtěl přede mnou vypadat, jako by měl nějaká bolavá místa.

Párkrát jsme se viděli, řekl nakonec, nic zvláštního. Před měsícem odjela studovat do Francie.

No tak to je dobře, vždyť to si vždycky přála, že jo? Řekla jsem rychle a šla umýt nádobí.

Večer jsme byli zase všichni spolu. Jiřik vypadal pořád rozladěně. Manžel se v překladu musel mnohem víc ohánět, a podle toho naše povídání vypadalo. A za všechno jsem nakonec mohla já. Proč jsem se jen ptala na Táňu? Jak mě jen mohlo napadnout, že by nám Jiřik lhal a že by Táňa a Ranghild byly jedna osoba?


Středa, červenec


Kdybych nevěděla, že není důvod, aby nám Jiřik lhal, byla bych si už skoro jistá, že Ranghild je Táňa. Začala mluvit rychle. A mávat rukama. Anebo vždycky mávala, a já si to předtím jen nepřipouštěla? Ach co, třeba má Jiřik jen velmi úzký vkus a vždycky by chodil s někým, kdo se podobá Táně.

Kasablanka onemocněla. Ne nijak vážně. Jen celý den pofrkávala a na nose jí praskaly bubliny.

A v noci mě probudilo její štěkání. Štěkala divně, jako by jí něco překvapilo. Když jsem k ní přišla, měla rozsvíceno, stála v pelechu, dívala se na mě a vrtěla ocasem. U předních nohou měla pěkně vyrovnané Ranghildiny boty.

Vzala jsem je a dala je zpátky do botníku. Pak jsem Kasablance vynadala, že to nesmí. Kasablanka to ale ignorovala, a spokojeně si mi lehla na klín a nechala se hladit a já ji hladila, než usnula.

Ranghildiny boty byly zvláštní. Jedny z nejmenších bot, jaké jsem kdy viděla na dospělé ženě. Velikost 34. Píšu „jedny z nejmenších bot, jaké jsem kdy viděla“, a ne „nejmenší boty“, protože stejnou velikost jsem už někde viděla. Měla ji Táňa.


Čtvrtek, červenec


Večer zase všichni spolu. Jiřik opět překládal minimálně, a tak se Václav musel hodně snažit. Abych mu nekřivdila, přijde mi, že se zlepšuje, ale i tak minimálně polovina informací, která projde skrz něj, nedává smysl. A pochybuju, že by za to mohla Ranghild. Podobné to bude určitě i na opačné straně.

V noci jsem se ptala Václava, jak dobrá je Ranghildina angličtina. Řekl, že výborná. Samozřejmě, že to neznamená skoro nic, protože líp než on umí anglicky snad každý. Kromě mě.


Pátek, červenec


Samozřejmě, že je nesmysl, aby Táňa a Ranghild byly jedna osoba. Jen jsem se rozhodla, abych měla pokoj, že se konečně přesvědčím. Nemůžou být přece úplně stejné!

Dopoledne, zatímco Ranghild a Jiřik spali, jsem vytáhla krabici s fotkami z minulých let, a vybrala jsem všechny fotky z řecké dovolené, jak tam byla s námi i Táňa.

Zabralo mi to asi hodinu, ale bylo to k ničemu. Na žádné fotce, kterou jsem našla, Táňa nebyla. Ani na jedné. Viděla jsem sebe, sebe a manžela, sebe a manžela a Jirku (fotila nás Táňa?), sebe a Jirku, Jirku a manžela, a to je všechno.

Jenomže já jsem si jistá, že jsme nějaké fotky s ní udělali. Nefotili jsme na dovolené přece jenom sami sebe. Jediné vysvětlení, které mě v té chvíli napadlo, bylo, že ty fotky někdo vzal. Byly ve skříni na chodbě, kde spí pes. Což mi hned připomnělo, jak mě ve středu v noci probudilo Kasablančino štěkání. Proč vlastně štěkala? Nebyl u ní v noci někdo? Někdo, kdo ty fotky… divné věci mě napadají.


Sobota, srpen


Udělala jsem to poslední, co mi zbývalo. Zatímco Jiřik a Ranghild byli odpoledne na procházce, vešla jsem do jejich pokoje a… já bych prostě neměla klid, kdybych to neudělala… prohlídla Ranghild batoh odshora až dolů. Všechny kapsy. Všechny tajné skrýše. Rozložila jsem a složila všechno její oblečení. Fotky nikde. Ale narazila jsem na něco jiného. V jejím batohu ležela tahle knížka. Kundera: Nesmrtelnost. V češtině. A to není všechno. Na druhé stránce odpředu bylo Jirkovým písmem: pro moji Táňu.

První moje reakce byla, že jsem se rozčílila. Pak mě rozčílení přešlo a místo toho jsem se začala utěšovat, že to má určitě nějaké normální vysvětlení. Ale utěšování nefungovalo. Celou dobu se tolik snažím, ale ne dokázat si, že je Táňa Ranghild. Já se chci přesvědčit, že Táňa Ranghild není. Že mi Jiřik nelže. Že jsou všechny mé představy jen hloupou fantazií. Jak se mi to ale může podařit, když pořád a pořád zakopávám jen o další a další důkazy proti tomu?

A tak večer zase všichni spolu. Ranghild sedí, usmívá se, mluví anglicky, jako by to bylo samozřejmé, jako by to bylo v pořádku, jako by tohle byl jediný jazyk, kterým s námi může komunikovat. Jiřik překládá minimálně. Takže se musí snažit Václav, nejde mu to, ale co mu zbývá. Prostě všechno probíhá jako předchozí večery.

Jen já se liším. Snažím se nedat nic najevo, snažím se chovat stejně jako dřív. Jsem trpělivá a poslouchám Václavovy překlady, které nedávají smysl, a když něco řeknu, nechám Václava, aby to přeložil. A samozřejmě, z něho pokaždé vyleze něco, co s mojí větou nemá pranic společného, a Ranghild je možná Táňa a možná rozumí tomu, co říkám, rozumí mojí češtině, ale nikdy na sobě nedá nic znát a pokaždé reaguje jen na tu zkomoleninu, kterou vyprodukoval Václav. Já třeba řeknu:

Zítra bude pršet.

A Ranghildina reakce je (přeložená mým manželem):

Kdo?


Ale já se snažím nad to povznést. Snažím se být prostě stejná, jako předchozí večery, stejně jako ostatní.

Jenže mi to nejde. Celý večer se nemůžu zbavit dojmu, že místo toho, abychom se bavili normálně, hrajeme nějakou divnou hru. Hrajeme si na takový podivný rozhovor mezi rodiči a dětmi. Hrajeme si na nerozumění.


Neděle, srpen


Nevydržela jsem to. Pověděla jsem Jiřikovi, že jsem u nich v pokoji uklízela a našla knížku od Kundery. Zaobalila jsem to otázkou, jestli se Ranghild učí česky. Jiřik se nerozčílil snad jen proto, že se kontroloval. Bylo na něm vidět, že se hlídá. Řekl jen, že si v pokoji uklidí sami. Pak chtěl jít do pokoje, ale zastavil se.

Proč Ranghild nevěříš? Zeptal se zničehonic.

Rozhodla jsem se říct pravdu a řekla jsem, že se nemůžu zbavit dojmu, že je to Táňa. Že mi ji prostě strašně moc připomíná.

Jiřik zmizel. Bylo na něm vidět, že… to už jsem psala. Za pár minut se vrátil s papírem, na kterém byla vytištěná fotka. Dívka na fotce se dotýkala kmene stromu a usmívala se. Byla trochu podobná Ranghild, ale ne nijak zvlášť. Měla kulatější obličej, a rovné vlasy, ani trochu kudrnaté, a v bocích byla rozhodně silnější. Pochopila jsem, že mi Jiřik ukazuje Táňu, ještě dřív, než to řekl. Jak jsou vzpomínky zvláštní! Přísahala bych, že Táňa vypadala stejně jako Ranghild, a teď jsem se dívala na její fotku a vlastně jí byla podobná jen malinko. Pamatovala jsem si ji tak jinak! Tak jinak, že jsem skoro nemohla uvěřit, že se dívám na Táňu. Ale samozřejmě, že to Táňa byla, proč jinak by mi Jiřik tu fotku ukazoval?

Nejhorší na tom je, že jsem svoje hloupé, nesmyslné podezření nechala celý týden, aby mě nesmyslně trápilo, místo toho, abych se těšila Jiřikovou návštěvou. A zítra odjíždějí.


Pondělí, srpen


Dneska byl poslední den, co byl u nás Jiřik s Ranghild na návštěvě.

Ráno jsem vstala a dala jsem jim prát věci. Pak jsem odešla do práce.

Odpoledne nebyli doma. Nejdřív jsem si myslela, že se šli projít, ale pak jsem je uviděla na zahradě. Seděli na jedné větvi jabloně. Byli tam oba. Skoro jsem se bála, že tu větev můžou zlomit, ale nechtěla jsem na ně volat.

Šla jsem zadělat na buchty. A v té chvíli jsem na to narazila.

V obýváku ležela peněženka. Ne moje, ne Václava, ne Jiřika. Musela ji tu zapomenout Ranghild.

Zkontrolovala jsem, jestli seděj pořád na jabloni. Seděli.

Otevřela jsem ji.




Mně se to ani nechce psát.













Uvnitř bylo asi dvě stě korun. Průkazka do knihovny s nečitelným podpisem. Pár lístků na tramvaj (některé už použité). Účtenka na boty, svetr. Zapomenuté účtenky ze supermarketu. Starý lístek do kina – anglický film. A...





















Občanský průkaz: Táňa Čížková

Položila jsem peněženku zpátky, tak, jak byla, tam, kde byla, a vrátila se k buchtám.

Udělala jsem makové, povidlové a tvarohové, a skoro všechny jsem zabalila mladým na cestu. Celou dobu seděli venku, a tak naštěstí nemohli vidět, že brečím.

Večer jsem vzala Kasablanku a doprovodila je k nádraží. Bylo to ještě předtím, než se vrátil Václav, a tak jsem byla s dětmi sama. Až do poslední chvíle jsem čekala, že se něco stane, že si Táňa přestane hrát na Ranghild, že mi Jiřik řekne pravdu. (Já bych jim odpustila!) Ale nic se nestalo.

U nádraží jsme se rozloučili, Kasablanka ještě naposled párkrát skočila na naše hosty a já už ji táhla za vodítko zpátky.

A ještě naposled: ohlídnu se. Držej se za ruce, bavěj se, a Táňa se směje. Je to ten Tánin smích, ten, co znám z dřívějška. Jiřik jde vedle ní. Moc mu to sluší. A jak tak odcházej, najednou je mi z toho smutno. Z toho všeho. Ne protože mi lhali. Ani ne proto, že mi lhal. Protože, takhle to nejspíš je, každé dítě si nakonec osvojí nějaký trik, jak si s rodiči nerozumět. Někdo se ožení a zplodí děti jako omluvu, proč nemá čas jezdit na návštěvy. Někdo se přestěhuje z Čech do Austrálie. Někdo řekne, že mu manželka zakázala jezdit. Někdo prostě přestane mluvit, jen tak, aniž by se vůbec namáhal s vymýšlením nějakého vysvětlení. To, jakou výmluvu si našli Táňa a Jiřik, aby se se mnou nemuseli bavit, není o nic horší.

Tak proč mi je teda smutno? Proč?

Tohle zní beznadějně hloupě: protože přijedou na návštěvu nejdřív až za rok.

A zatímco někde dole doznívá Jiřikův a Tánin smích, já táhnu Kasablanku do kopce, do prázdné, bezdětné, mlčenlivé noci.


26 názorů

Giwdul
29. 04. 2015
Dát tip

Vidím to hodně podobně jako Vitex. Přišlo mi to věrohodné, i deníková forma chytře zvolená a zvládnutá, až do té pointy, která postrádá logiku a staví celý předešlý text naruby.


Overkill
28. 06. 2012
Dát tip
Škoda, že neznáš moji rodičku - byl by z toho zajímavý román. I když jen pro otrlé :) Povídka skvělá *t

reka
08. 07. 2010
Dát tip
Díky, to mě moc těší.

BBarkku
08. 07. 2010
Dát tip
!tohle mě fakt chytlo:)málokdy mě tady něco chytne, jakobych opravdu četla pod stromem knížku.skvělý téma, výborně a přirozeně pojatý(!)..živý detaily..fakt se mi to líbilo:)*

reka
07. 07. 2010
Dát tip
Děkuju.

neumím hlubší kritiku, než že se dobře četlo :) t.

reka
14. 08. 2009
Dát tip
Yvaine, díky moc. Jsem rád, že tomu, že je to Táňa, tak úplně nevěříš. Protože někdy je asi lepší nevěřit nějakým zdánlivě jasným faktům, než se zbavit naděje. A ta máma si aspoň nepatrný zbytek naděje zaslouží.

Yvaine
13. 08. 2009
Dát tip
Nádhera! Je to civilní, přirozené, schizofrenní a napínavé - moc se mi to líbí, zejména ta neustálá nejistota, čtenář celou dobu neví... A konec - i přes nalezenou peněženku jsem tak úplně neuvěřila, že je to Táňa, vážně super. Vlastně tu schízu umíš nejen popsat, ale i vyvolat ve čtenáři.:)

těša
29. 06. 2009
Dát tip
skvělý, přestože možná spíš delší, než by bylo nutný. líbí se mi spojení absurdity norské táni a venkovské, rodinné atmosféry.

bestye
03. 11. 2007
Dát tip
moc se mi povídka líbila a utvrdilo mne to v tom co jsem Ti napsala v předchozí kritice - povídku prostě umíš :c)*

pole
23. 08. 2007
Dát tip
takže podle mě se tam mockrát otočí ta teorie s ranghild je táňa, ranghild táňa není... je to tam asi třikrát nebo já jako čtenář jsem měl aspoň takový pocit. ono by to nevadilo, ale vadí, protože to nakonec do tohohle rozuzlení zajede, jestli mi rozumíš. ranghild nakonec JE táňa. chápeš, je to jak když vyšetřuje colombo. jak když od začátku ví, že vrah je pan hopkins, ale celý díl opakuje - ba ne, to je blbost, hopkins to neni. ale i kolombo je oblíbenej, i když vlastně tak jednoduchej. i ta tvoje maminka je sympatická, je hrozně představitelná, moc se mi líbí ten deníkovej zápis, kasablanka i hloupej václav. ty postavy jsou prostě eňo ňůňo. a vůbec celková atmosféra. a na tu já si potrpím ten konec je taky moc hezkej takže pro mě by to asi jen potřebovalo zkrátit ale když to bylo ve wagounu, to už je to asi hotový:) *

vrgulnik
17. 05. 2007
Dát tip
Dobře se to čte, udrželo mě to v lehkém napětí až do konce. Bohužel právě ten konec mi připadal takový vlažnější. Nebylo zcela jasné, na co se měl čtenář zaměřit - mezilidské vztahy, vztahy rodič-dítě, komunikační problémy nebo všechno dohromady. Chyběla mi tam nějaká pointa. Ale jinak super *T

overflow
08. 05. 2007
Dát tip
dobře se mi to představovalo ty náznaky, že je to táňa bych rozmlžila a konec nechala možná aspoň malilinko zastřenější, ale stejně moc fajn!

Vitex
03. 05. 2007
Dát tip
Připomínalo mi to filmy Erica Rohmera. Ale narozdíl od nich mi to nakonec přišlo strašně neuvěřitelné - to, že se vůbec ti dva odvážili tohle hrát před osobami, které je tak dobře znají. A to vše kvůli tomu, že se s nima nechtěli bavit ? Ten synek stejně pořád česky uměl, tak se bavit musel - a když ta holka nechtěla mluvit s jeho rodiči, nemusela tam vůbec jezdit. Opravdu se mi to během čtení dost líbilo, ani ta deníková forma mi nevadila (i když tam jaksi nelogicky nebyly skoro žádné záznamy o věcech mimo tu hlavní detektivní linku) - ale ten závěr a pointa mi to nějak pokazyli.

reka
02. 05. 2007
Dát tip
vida, tu televizní inscenaci neznám. docela by mě překvapilo, kdyby v té televizní inscenaci měly děti stejnou motivaci (tj. že se nechtěj bavit s rodičema). dík za poznámky

romale
02. 05. 2007
Dát tip
Vzdáleně mi to připomíná jednu televizní inscenaci - hraje tam Navrátil zamlada a teďka si nemůžu vzpomenout kdo ještě... je to taky - synek je u rodičů se svojí dívkou a ta se vydává za angličanku, v tomto případě to rodiče odhalí tak, že začnou se začnou před ní naschvál česky bavit o dalších synových milenkách... tak to praskne, vím, že tam byl nějaký důvod proč to dělali... Hmm, tady jsem jako dost zaražený - jednak všeobecný problém deníkového stylu - tedy žádného stylu - prostě konstatovacích vět, tady to nějak nefunguje, aspoň na mě - to napětí, které to ve mně udržovalo bylo míň než slabé... no a když už jsem očekával jak to skončí - nijak! Myslim, že žádná symbolika to neobhájí - kdyby mi toto vykládala sousedka, tak možná pocítím nějaké dojetí... ale takto nuda... Tak navzdory ostatním - myslim, že tohle je slabá povídka (omluva).

Abyss
25. 04. 2007
Dát tip
no tak to je hezké! hezky se mě četlo, je to napínavé a v závěru smutné tip a dík za avízo

Lakrov
24. 04. 2007
Dát tip
Mně se to ani nechce psát... Jo, ten závěr pořád 'funguje'.

Lakrov
22. 04. 2007
Dát tip
Postoj vypravěče(ky) působí hned od začátku tak opatrovatelsky. Matka, starší sestra nebo tak nějak. Je z toho cítit taková skoro nepříjemná péče. Takové to: 'dělej jak myslíš, ale...', které znesnadňuje rozhodování mladší generaci. Překvapilo by mě, kde bys vzal tolik citu pro tuhle povídku, kdybys to neznal z vlastní zkušenosti. A ten náznak, že jde vlastně o něco jako zápisky z denníku, už téměř vylučuje pochybnost. Zápisky matky o dítěti. Velkém dítěti, které už dávno o žádné 'logování' a zpovídání se ze svých činů a rozhodnutí nestojí. Jenže Ona (matka) na to ještě nepřišla a zřejmě nikdy nepřijde. A z téhle situace je pro dítě jen málo východisek. V tichosti se odstěhovat. Ve zlém se rozejít. Nebo... Ta popisovaná absurdní situace je jednou z možností. Takový nenápadný vzdor, podobající se téměř výsměchu. Celkovou pohnutkou je ale dobrý úmysl vyjít i do budoucna s oběma stranami po dobrém. Velmi dobře promyšlený plán. 'Když si nerozumějí, tak ať si nerozumějí!' (O kolik méně by bylo rozvodů, kdyby něco podobného napadlo víc lidí.). Tolik k námětu, nápadu a jeho 'rozpoznatelnosti'. Ke slohovému provedení si těžko mohu dovoliti připomínek. 'Řemeslu' rozumíš lépe než já. Navíc se nezdá, že by to bylo 'vyplivnuto' během jedné noci a pokud po sobě občas čteš s časovým odstupem, bývá 'autokorekce' dost účinná a... ...ještě se vrátím

StvN
15. 04. 2007
Dát tip
Už od prvního dne je zřejmé, že jde o matku. S tím jsem problém neměl, ani s ničím jiným. Dobře napsaná povídka. A ta symbolika, taky moc hezká. Zařadim do Povídky měsíce. Můžu?

reka
14. 04. 2007
Dát tip
diky. Narvah: diky za poznamky. s tim, ze je to mama (mela to byt mama) - chtel jsem, aby to bylo zamlzene, ale ne zas tak dlouho - myslel jsem, ze ten styl vypraveni bude nutit do predstavy matky, a pak taky, v sobotu, srpen, napise, ze si hrajou na rozhovor mezi rodici a detmi. jestli ti to doslo az uplne na konci, asi je to skoda - i kdyz, co ja vim, tvoje interpretace je treba taky fajn... Petrusha: vidim, zes mela podobny problemy jako Narvah (aspon tak rozumim poznamce "kamosovo holka")- ksakru... Lakrov: diky moc. bude me tesit, kdyz se za tyden dva ozves, kdyz ne, svet se nezbori.

Petrusha
14. 04. 2007
Dát tip
Lakrov - AUTOR určite prepáči ale petrusha, nech už ide o kohokoľvek, si tváre priateľov, či ľudí, s ktorými sa stýkala a hlavne ich spôsoby pamätá a absolútne nechápe jedinú pointu veci, prečo by ich mala špehovať a skúmať, kto sú, keď jej to povedalia týždeň s ňou sedia v rodinnom kruhu prijala ich je vo mne dané, že prehladávanie vecí iných je ich urážkou o tom, ako je to napísané, nepíšem štýl je fajn málokedy sa mi podarí si tu niečo tak dlhé prečítať až do konca ale poznáš to, sú veci, ktoré sú ti blízke a sú veci, ktoré jednoducho pointou nepasujú k tvojmu štýlu vnímania stále som čakala nejaké rozuzlenie, prečo práve takéto nepochopiteľné správanie to tak zvykne u príbehov byť a proste ma ten koniec, to rozuzlenie trošku sklamalo ... * ka utorovi, štýl písania fajn poznámka bola len čisto pocitová ... a keďže sa stále snažím hľadať odpovede na otázky a ni ezostať stáť s otvorenými ústami na jednom mieste, stávajú sa i takéto veci ...

Narvah
14. 04. 2007
Dát tip
dobrá povídka. akorát jsem teda došel až na konci k tomu, že jiřík je nejspíš syn ("každé dítě si nakonec osvojí nějaký trik, jak si s rodiči nerozumět"). a to mi přijde moc pozdě, sdělit to nakonec. jinak je to psáno takovým naivním tónem, který by seděl spíše na matku, ale já se po celou dobu domníval, že kamarádi přijeli navštívit kamarády - možná tomu nakonec tak opravdu je. mám s tou identifikací obdobný problém, jako měla vypravěčka s táňou/ranghildou. jenže od toho se odvíjí také pointa, která je poněkud zahalena v mlze. protože důvod je tam jen naznačen. nakonec jde spíš o tu amotféru napětí a tajenma, která je tam popsána dobře a vtahuje, i když chvílemi je tam na mě moc vysvětlování: A to teda s Táňou nemáš vůbec žádné kontakty? Dobře, byla hloupost to říkat. Moc dobře to vím. Ale ta otázka se ze mě vyslabikovala, ani nevím jak. Neměla jsem nad tím vůbec žádnou kontrolu. - jako že tady bych nechal to vysvětlení otázky na čtenáři a nekomentoval bych to. měl jsem z toho pocit, jako bys mi tu možnost tím vysvětlením vzal.. jo a taky mi přišlo, že jak se pořád scházeli večer a vykládali si, že to působilo trošku stereotypně. jako že si mohli společně někam vyjít, něco se mohlo stát, ranghilda se mohla opět projevit nějakým spontáním způsobem.

Lakrov
13. 04. 2007
Dát tip
Pro Petrusha: Číst. Čekat. Přemýšlet. Čekat. Čekat... každý kolik vydrží. Vyjádřit vastní názor (či dokonce kritizovat). A než se naděješ, život je v čudu :-) Nechci se Tě dotknout. Nechci se Nikoho dotknout. Děláš to taky tak? (autor promine)

Lakrov
13. 04. 2007
Dát tip
Za běhu: Ty datumu (dny a měsíce): Pocit, jako když občas nahlédnu do diářů po své babičce. Příjemný pocit. A neumím si představit štíhlé děvče z Norska :-) Vícejazyčná příbuzenská setkání znám; z nejbližší rodiny. Ty dvě věty, které ho tu popisují, jsou docela přesné. Napadá mě, že asi ne náhodou. '...nemává tolik rukama. Trochu mává. Ale ne tolik.' Kouzelné! '...nezaregistrovali' trochu ruší Trocha tajemství, trocha napětí a pak zas ten pocit, jako když se dívám do těch starých diárů (Středa, červenec) Napětí se stupňuje (fotky) '...Hrajeme si na nerozumění.' - kouzelná 'vsuvka' '...Bylo na něm vidět, že to už jsem psala.' - Napětí se stupňuje. Chtělo by se ohlédnout, ale není čas; aby něco neuteklo. To, jak je děj popsán, 'Tlačí ke kolejím'. Do prdele. To je to silný, chce se mi říct nakonec, ale slušné vychování mi v to zabrání (prsty byly rychlejší). ----- Nemám teď dost soudnosti, zhodnotit to celé jaksi globálně, jak se teď říká, ale až získám trochu odstup - pošli mi avízo tak za týden-dva... Ne, to tě urážím :-) Je to moje starost (nebo blbost), zda si na tuhle povídku vzpomenu či ne. A pobídky v kalendáři (nejvíc v elektronickém) neuznávám. Dík, TiP, tlačenku a hodně štěstí (neb krom nechápavých najdou se i takoví, kteří Ti budou závidět)

Petrusha
13. 04. 2007
Dát tip
tak tu som skutočne neopchopila podstatu pointy, keby to bola milenka tvojho chlapa tak to jo? ale kamošovo holka? a prečo by to tajil? a vôbec, zdá sa mi to dosť zmatené no ...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru