Elchami, syn Ralfa

1.kapitola

 

Bylo to už dávno, chvilku po tom, kdy vznikla mléčná dráha a kdy nebe pokryl pás jasných hvězd...Kdy ještě obři žili v hojných počtech a kdy Elfové ještě nemuseli prchat před lidmi. Trpaslíci se ještě neschovali do hor, na Zemi vládl mír a všichni jsme žili v souznění. Draci byli ještě něčím naprosto běžným.

Však díky lidské chamtivosti se tato harmonie začala pomalu rozbíjet. Lidé si chtěli podmanit všechny ostatní rasy, chtěli vládnout. Začali pálit elfí obydlí, trpaslíky okrádali o jejich poklady, draky chytali a chtěli je zneužít pro své dobro....na zemi nastali temné časy. Slunce přestalo svítit a zavládla beznaděj...Král Gordomod shromáždil pod svým velením skřety, vlkodlaky a lid. I mezi trpaslíky se našlo pár sběhů, co přešli na královu stranu, jinak však byli nestranní.

Pluk nejohyzdnějších skřetů táhl na východ. Byli sjednoceni pod velením náčelníka Fercilu, byl to ten nejhanebnější z nich, starý byl jak Země sama, pamatoval první svítání. Skřeti byli vysocí něco kolem dvou metrů, měli široká ramena a neforemné tělo, v kterém se však skrývala neuvěřitelná síla a veliká krutost. Se svými protivníky neměli ani trochu slitování, mučili je a  pojídali zaživa.

Hned za plukem skřetý následoval oddíl vlkodlaků, byli to napůl lidé, napůl vlci. Jejich zuby sami o sobě byli už tak hrůznou zbraní. Stejně jako skřeti neměli slitování a mezi sebou neměli moc dobrou morálku. Občas se stalo, že vznikly spory přímo v oddíle. No vlastně se to dělo každou chvíli. Jeden, ten nejhrozivější, se stal ve chvíli, kdy to nejméně potřebovali. Ale o něm vám  řeknu raději až dýl.

Teď se přesuneme více na jih, kam zamířil jeden z mnoha oddílů králových přisluhovačů. Tento oddíl byl jen průzkumný, přesto však byl stejně děsivý, byl to oddíl, kde byly smíšeny všechny rasy, jež se rozhodli pomoci králi k moci. Procházeli vesnicemi a zjišťovali, kdo se králi protiví a nechce se podrobit, tyto lidi pak mučili, zabíjeli a brali do otroctví. Jednoho dne vkročili do vesnice Vitús. Někdo v této vesnici se nehodlal králi poddat, boje začali ráno, lid se statečně bránil a snad by i vyhrál, jen kdyby i tady se nenašel jeden zrádce. Byl to hostinský z hospody Božího míru. A jak to tak bývá, i jeho vidina peněz a moci moc lákala a nechal se jí ovládnout. Sběhl na druhou stranu a nechal se předvést k Zartabalovi, synu Fercila, a vyzradil mu vše, co mělo být utajeno. Vyzradil mu, že ženy s dětmi utekli pod horou Olmp, že muži nejsou secvičení a vede je muž s jménem Ralf, jenž je kovářem a mnoho dalších cenných informací. Bylo už pozdě k večeru, stmívalo se a lidé už špatně viděli. Tma však vyhovovala vlkodlakům, kteří v ní viděli stejně dobře jako vedne. Hostinský jim prozradil tajný vchod do města, takže je napadli zezadu, což lidé nečekali, znali jeden druhého a nečekali, že by je někdo mohl zradit. Zděšení v jejich tvářích, úlek a strach je ochromil. Nastal zmatek, čehož nepřátelé využili. Už nebyl nikdo, kdo by byl schopný zachovat si klidnou hlavu. Rozprchli se na všechny strany. Jen jeden muž měl odvahu a zůstal, chtěl do poslední chvíle bránit přátele, kteří mu tak věřili. Pral se odvážně, i když neměl dostatek zbraní. Láska jeho ženy a touha po tom, aby jejich děti měli šanci bezpečně vyrůst ho hnala, vidina těch malinkých tvářiček a úsměvu na nich. Však neměl nejmenší šanci zvítězit a ani kdyby utekl, neměl by šanci se zachránit. Boj pomalu utichal, kolem leželi těla mrtvých bojovníků. Ralf se stále bránil, však už ubyly mu síly. Všichni ztichli a boje ustaly, když na bojiště vstoupil Zartabal. „Teď, teď můžu utéci,“ napadlo Ralfa. Však než se stihl zvednout a utíkat, ozval se řev.

„Na něj! Přiveď te mi ho živého!“

 

2.kapitola

 

Elchami, syn Ralfa, vyběhl z jeskyně, hned za ním vyběhla Elbriga, dcera Ralfa, sestra Elchamia. Nebe bylo zbarveno krvavou červení a zem byla přesycena krví. „Ach, to je hrůza,“ povzdychla si Elchamia a rukou si přikryla ústa. Vzala za ruku bratra, „Elchami, nedívej se na tu zpoušť, pojď, musíme najít maminku!“ táhla jej pryč od těch hrůz. Najednou zahlédla místo boje, bylo v dálce, však se bála, zda tam ještě nejsou skřeti. Nesmí malého bratříčka vystavit nebezpečí. Čekala do poledne, zdálo se, že je již všude klid. Vysadila malého Elchamia na strom a přikázala mu: „Zůstaň tu, ať se děje, co se děje!“

„Ano, zůstanu.“

„Slibuješ?“ zeptala se se starostí v očích.

„Neměj strach!“

Ačkoliv se jí nechtělo nechat jej samotného, musela vědět, co se stalo s jejím otcem a s její matkou. Vyrazila se sevřeným srdcem k hradbám města, už zdálky bylo vidět, že jsou rozbité, nebude problém, dostat se do města.

Procházela přes hradby města, a hrdlo se jí svíralo, v očích měla slzy. Překračovala těla mrtvých, mnohé z nich znala odmalička. Pak zahlédla to, co vidět nechtěla…jedno tělo bylo přibito k dveřím domu, byl to její otec.

„Ach, otče…“ vrhla se k jeho tělu. Chvíli naň hleděla a hladila jeho krví slepené vlasy. Pak se narovnala. Chvíli naň hleděla a rozhodla se jeho tělo sundat. Táhla kopí a dýky z jeho údů, musela být silná. Tělo položila na Zem. Chvíli mlčky seděla, pak naposledy políbila jeho víčka a zvedla se. Ještě jednou prošla město, však matku nenašla.

Náhle zaslechla pláč, malinkého dítěte. Chvíli přemítala, zda se jí to jen zdá, či je to tak doopravdy. Náhle pláč ustal. Vešla do domu, z kterého se předtím pláč ozýval. V koutě se jí zdálo, že vidí malý stín. Přišla blíž. V koutě byla zchoulená malinká holčička, kousek od ní ležela mladá žena. Chvíli ji pozorovala: „Ach Marilin…“

„Elbrigo, poslouchej mě, už dloho tu nebudu. Slib mi, že se postaráš o mojí holčičku.“ Upřela na ní prosebný pohled.

„Slibuji…“ chtěla se ještě zeptat, jak se jmenuje, ale oheň v očích Marilin už vyhasl. Byl konec.

Vzala malinkou princeznu do náručí. Mohl jí být tak rok. Na krku měla medailónek. Otevřela jej, byla tam fotka Marilin a jejího muže. Usmála se, alespoň nějakou vzpomínku bude mít ta malá na rodiče. Pak si všimla malé obálky vedle místa, kde malá ležela. Byla ušmudlaná, vzala ji do ruky a otevřela ji. Byl v ní papírek, kde bylo napsáno jméno té maličké. Ačkoliv mnoho lidí psát a číst neumělo, v této vesnici se snažil jeden učený muž je tomuto umění naučit. I ona se snažila toto umění ovládnout a jak se zdá, Marilin také. Na lístečku stálo: „ Sylvia, dcera Marilin a Clauciuse. Vždy tě budem milovat!“ Vložila lísteček zpět do obálky a rozhodla se jej pro Sylvii uschovat.

„Máma,“ zavrněla maličká. Elbriga se žalostně na malinkou podívala.

„Musíme jít, maminka teď bude dlouho  spinkat.“ Věděla však, že z tohoto spánku se už nikdy nevzbudí. Bylo jí malé líto, za pár let už nebude mít snad ani jedinou vzpomínku na rodiče. Vynesla jí v náručí z domu. Došli ke stromu, kam posadila svého bratra.

„Kde je matka?“ zeptal se jí.

„Nevím,“ smutně se na něj podívala, „také bych to ráda věděla.

„A kdo je tohle?“ ukázal na dítě v jejím náručí.

„To je Sylvia, dcera Marilin, „ podívala se naň pohledem, který vysvětloval vše, „musíme se o ní postarat!“

„Ale Elbrig, je ti patnáct, o výchově dětí nic nevíš!“

„Budeš mi muset pomoc! Sama to nezvládnu! Musím se o vás oba postarat a doufat, že alespoň maminka to přežila.“ Na mysli jí opět vyběhl obraz jejího otce.

Ačkoliv bylo Elbrig teprv patnáct, byla zvyklá doma hodně pomáhat, chodila vypomáhat do domu patriarchy. A doma zastala též hodně práce, otec byl často na cestách a tak se starala o domácnost spolu s matkou.

„Kam teď půjdem?“ vytrhl jí ze zamyšlení její bratr, byl o pět let mladší, ale přesto jí teď byl velkou oporou.

„Zde zůstat nemůžeme, to je nadmíru jasné. A malá Sylvi bude potřebovat brzy něco k jídlu. My také. Nemáme však žádné peníze. Asi se budeme muset vrátit do města a nějaké si opatřit.“

„To jako myslíš okrást mrtvé?“ podíval se na ní udiveně.

„Nenazvala bych to jako krádež. Také mě to netěší, ale nic jiného nám nezbude. Musíme přežít, už tady kvůli Sylvi, kvůli Marilin, slíbila jsem jí, že se o malou postaráme! Vememe si jen tolik, kolik je potřeba k přežití.

3.kapitola

 

Odcházeli  z města, v kapsách pár mincí. Každý bloudil v svých myšlenkách. Ze zamyšlení je probral až  hluk koňských kopyt.

„Rychle! Ke straně, musíme se schovat! Bůh nás ochraňuj!“

Strhala bratra s sebou. Schovali se do příkopu. „Bože ochraňuj nás, ať ta malá nebrečí!“

Jako by je vyslyšela. To co zahlédli se jim vrylo navždy do paměti. Kolem projelo pár Skřetů, za nimi vůz, v kterém byli v kleci lidé. Lidé z jejich vesnice. Ti co přežili.

„Já je!“ zvedal se Elchami. Ale Elbriga jej chytla za rameno.

„Ne. Teď ne!“ strhla jej zpět.

Museli jen němě přihlížet, jak vůz projíždí kolem. Ještě hodnou chvíli potom, co vůz projel se neodvážili vylézt.

"Co si teď počnem? Kam půjdeme? Musíme sehnat něco k jídlu, hlavně tady pro malou Sylvii." Prohodila Elbriga k bratrovi, ale bylo jí jasné, že veškerá zodpovědnost leží hlavně na jejích bedrech. Vzhlédla k oblakům a sama sebe se ptala :"Proč?"

 Však byla si vědoma, že naříkáním nic nezachrání a tak rychle přemýšlela, kam povedou jejich kroky. Široko daleko se táhly hluboké lesy, nevyznala se v nich, sma v nich byla jen párkrát a za doprovodu otce, ale věděla, že jsetli budou chtít uniknout, měli by asi cestu lesem risknout. O lesích se však tradovaly různé zvěsti. Někteří lidé tvrdily, že v jejich nitru žijí lidožraví obři. Jiní, ti starší, tvrdili, že za těmito lesy se nachází cesta vedoucí k elfům.

"Elchami, dám ti nějaké peníze, které máme a ty dojdeš do vesnice pro nějaké jídlo na cestu. Máme sebou jen pár věcí, proto bude nutno něco dokoupit, abychom naši cestu zvládli. Něco mi říká, že bude ještě daleká. Kup nějaký ten pecen chleba a sežeň nám čutory a uznášli něco ještě za vhodné, kup to. Ovšem šetři penězi, jelikož jich moc nemáme a nemůžeme si dovolit utratit je bezdůvodně. Nakupuj s rozumem. Tu máš, běž. Já se Sylvií se schovám támhle na rozhraní pole a lesa. Pospěš si, bratříčku!"

 

 

 

---