O planetě, na které je Všecko

Přišel za mnou Filípek, na hlavě měl nakřivo posazenou kšiltovku, v ruce třímal kus modrého drátu a máchnul jím směrem ke mně: „Evaneska, vynalezl jsem planetu!“ Evaneska bylo jedno ze zaklínadel, které Filípek používá, když chce nechat zmizet věci. Tohle, tuším, platilo na plastelínu.

„Ale to je přece obrovský objev,“ zaujal mě jeho výkřik. „A jak se jmenuje?“

„To je tajemství,“ odtušil Filípek a zamyšleně se drátem poškrábal pod kšiltovkou. Ta se mu svezla na levé oko a on naráz vypadal ještě dospěleji.

Byl nejvyšší čas začít ho brát vážně.

„Tak už mi to prozraď,“ žadonila jsem, „ takový objev si nesmíš nechat pro sebe. Už z vědeckých důvodů, co když znám někoho, kdo by nám pak pomohl zjistit, jestli je na té planetě voda. Kde je voda, tam je život a ...“

Filípek mi skočil do řeči: „Jaká voda, tam je všecko!“

Malinko jsem se zarazila, protože slovo „všecko“ mě odjakživa zajímalo. Všecko nemá hranice. Ale přitom si pod ním každý představí nejdřív něco velice konkrétního a teprve pak ostatní věci, kterých je nekonečně moc.

Už si přesně nepamatuju, co konkrétního jsem si hned představila já, možná jsem si ani nic představit nestihla, protože Filípek se odhodlal k zásadnímu odhalení.

„Tak dobře, jmenuje se Oběd,“ vyhrkl.

„Oběd? Jakože se tam pořád jí?“ položila jsem mu doplňující otázku.

„Jo. Třeba.“ Bylo na něm vidět, jak se mu k jádru všecka začínají sbíhat nové molekuly významů.

„Ale to je v tom případě ta planeta odsouzená k zániku,“ poznamenala jsem.

„Proč by?“ vykulil hnědé očka Filípek a nervózně zavrtěl modrým drátem.

„Protože jsou všichni tlustí,a tím pádem musí Oběd nezadržitelně padat do černé díry. Když je planeta plná tlustých lidí, tak klesá,“ zamyslela jsem se.

„To mají vyřešené,“ mávnul rukou kluk a v tom gestu bylo cosi pohrdavého. „Vždycky, když Oběd klesne o nějakou délku, sejdou se všichni z planety a začnou losovat. Kdo si vytáhne krátkou sirku, musí držet dietu. Když jeden z nich přestane jíst, planeta přestane klesat.“

„A začne stoupat?“ zadoufala jsem.

Filípek si mě přeměřil nevěřícím pohledem. „Jasná páčka. Evaneska!“ Mávnul drátem a málem mi vypíchnul oko. Přilepila jsem nenápadně kousek plastelíny, který jsem do té doby žmoulala v upocené dlani, pod lavičku.

„A nevyletí pak ta planeta moc vysoko?“ „Nikdo nevydrží nejíst moc dlouho, přece,“ pokáral mě Filípek. „Ten, co si vytáhnul sirku, si dá pár čokoládek a za chvilku losují znovu.“

Posunul si kšilt rovně do čela a odpochodoval do tújí. Porouchala se mu tam raketa a on od ní ztratil klíčky. Kdyby nebylo té čepice, určitě by mu byla vidět na čele spousta malinkatých vrásek. Jak vysypaná krabička od sirek.

Na planetě Oběd mají všecko. Evaneska!